Císařství neexistuje v Číně už sto let. Kdysi nesmrtelnou Říši středu svrhla na konci roku 1911 revoluce v čele se Sun Jat-senem. Demokratická republika ale nakonec vznikla až na Tchajwanu, v samotné Číně nakonec zvítězili komunisté. Připomeňte si s námi, jakých bylo uplynulých sto let a jaká je Čína dnes.

20:00 20. října 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Těmito slovy burcoval během roku 1911 všechny Číňany, doma i v zahraničí, Sun Jat-sen, vůdce revoluce, která smetla do té doby nesmrtelnou Říši středu.

Poslední panovník dynastie Čching, tehdy stále ještě malý pětiletý chlapec Pchu-i tušil jen málo o tom, co se děje za zdmi Zakázaného města. Jeho otec a strýc, de facto dva nejmocnější muži císařství už ale tušili konec:

„V té době vládl 10 tisícům císařských vojáků. Armáda byla výborně vyzbrojena, tím nejlepším, co bylo k ve světě dispozici. Zbraně kupoval i v Německu a dobře věděl také o českých puškách. Nakonec však proti osvobozenecké armádě nebojoval a předal moc bez většího odporu, možná i kvůli tajné schůzce se Sun Jat-senem,“ vypráví 71tiletý Pchu-š‘ syn posledního čínského prince.

Právě jeho otec Caj Tchao totiž velel jednotkám chránícím Zakázané město i samotného císaře.

Syn nebes ale nakonec palácové zdi nemusel opustit. Dohoda s prvním čínským prezidentem, kterým byl jednohlasně zvolen Sun Jat-sen, mu umožňovala, aby si ponechal titul a zároveň dostával roční rentu ve výši čtyř milionů jüanů.

Úctu i bohatství si užívali i ostatní členové dynastie Čching, přestože už ztratili jakýkoliv vliv na dění v zemi.

„Já se narodil ve 40. letech minulého století, má rodina vlastnila velký dům s dvorem, spolu s ostatními členy dynastie Čching jsme pak měli více než sto domů a všechny byly propojené,“ vzpomíná Pchu-š´a dodává:

„Byl to obrovský majetek. Po pádu císařství jsme sice nežili tak honosně jako dříve, ale nemohli jsme si stěžovat. K dispozici jsme měli i desítky sluhů a tři eunuchy.“

Vznik republiky založené na třech Sun Jat-senových principech, tedy demokracii, nacionalismu a blahobytu lidu, ovšem klid a mír nepřinesl.

Vliv Japonců

Naopak. Intriky, boj o moc i politika cizích mocností negativně ovlivňovaly dění v Číně ve 20. i 30. letech. Všechny naděje na lepší budoucnost pak pohřbil mocný nepřítel – Japonsko.

A nic na tom nezměnily ani kontakty posledního císaře, Pchu-iho s představiteli země vycházejícího slunce.

„Od té doby můj otec a Pchu-i mysleli jinak a přeli se. Když Pchu-imu bylo dvacet, šel můj otec na oslavu jeho narozenin uspořádanou na japonské ambasádě v Pekingu, ve staré diplomatické čtvrti,“ vypráví Pchu-š‘.

ČTĚTE TAKÉ: Rozhovor se synem posledního čínského prince a bratrancem posledního císaře Pchu-iho

„Pchu-i tehdy už sice nebyl císařem, ale lidé se k němu stále tak chovali. Na fotce můžete vidět, jak i můj otec za ním stojí plný respektu. Od těchto narozenin se však Pchu-i už nikdy nevymanil z vlivu a kontroly Japonců, kteří ho ve 30. letech odvezli do Tchien-ťinu a poté na severovýchod Číny do Mandžuska,“ říká Pchu-š, zatímco v rukou svírá vybledlou fotografii.

Jak dodává, poslední císař se stal pouhou loutkou a ostatní členové dynastie Čching ho navštěvovali pouze u příležitosti jeho narozenin a na čínský nový rok.

Japonské jednotky se mezitím připravovaly na obsazení ostatních částí Číny. Záminkou k útoku se stal incident na mostě Marka Pola v červenci 1937.

Masakr v Nankingu

A krátce na to udeřila císařská armáda na tehdejší čínské hlavní město Nanking.

„Vybavuji si, jak oblohu zcela zakryla japonská letadla, která začala Nanking bombardovat. Všechno kolem nás hořelo, slyšeli jsme jen zoufalý křik,“ vzpomíná na osudové okamžiky 84tiletá Lí Tsuej-ping. Tehdy jí bylo 11.

„Utekli jsme jedinou otevřenou branou a v jedné vesnici si pak postavili provizorní příbytek, ale i tam nás našli. Zabili mého otce, matku, strýce. A mne bodákem rozsekli rameno tak, že dodnes cítím bolest a téměř nemohu sedět,“ dodává a ukazuje obrovskou jizvu.

Právě masakr v Nankingu patří k nejhorším válečným zločinům v dějinách lidstva. Řádění Japonců nepřežilo na 300 tisíc civilistů a Číňané jim to dodnes nemohou zapomenout.

Když v nankingském muzeu připomínajícím tragické období spatří dobové noviny s fotografií dvou japonských důstojníků soutěžících ve stínání hlav, vidí i dnes rudě.

Nic na tom nemění ani omluva bývalého japonského premiéra Murajamy, která je součástí expozice, ani pozdější slova expremiéra Naoto Kana.

A tak když v rámci snahy o zlepšení vzájemných vztahů připlula k čínským břehům vůbec poprvé od konce 2. světové války japonská vojenská loď, torpédoborec Takanami, zvedla se mezi Číňany vlna odporu a bouřlivé internetové diskuse nakonec přiměly vládu v Pekingu, aby zrušila plánované kulturní vystoupení čínských a japonských vojáků.

84tiletá paní Lí Tsuej-ping už ale prý dnes smýšlí jinak a někdejším nepřátelům dokázala odpustit, přestože se svými žalobami a žádostmi o odškodnění u japonských soudů neuspěla.

Nacionalisté a Čankajšek

Samotné Číňany ale v roce 1945 nedokázala sjednotit ani porážka společného nepřítele a v zemi vypukla občanská válka mezi komunisty vedené Mao Ce-tungem a nacionalisty v čele s Čankajškem:

„O Mao Ce-tungovi můj otec pochyboval, nikdo nevěděl, co komunisté Číně přinesou. Naopak Čankajšek, který byl vlastně nástupcem Sun Jat-sena, zajišťoval kontinuitu. Jednou také pozval mého otce a chválil ho za to, že se nepřidal k mandžuskému císaři. Ve stejnou dobu pak zatkl ty, kteří se zaprodali,“ vybavuje si Pchu-š‘.

„Je třeba ocenit, jak Čankajšek bojoval proti Japoncům,“ přiznává bratranec posledního čínského císaře Pchu-š‘.

Komunisté však v roce 1949 zvítězili, Čankajšek se svými věrnými uprchl na Tchajwan a příslušníci dynastie Čching dostali nového pána. A spolu s nimi i 540 milionů obyvatel, kteří tehdy v Číně žili.

Lidová republika

Vznik nové, lidové republiky vyhlásil 1. října 1948 sám Mao Ce-tung a symbolicky z brány Nebeského klidu v centru Pekingu.

K moci se, alespoň na papíře dostala dělnická třída a hon na čarodějnice mohl začít.

„Protože politikou komunistické strany bylo zničit všechno, co souviselo s Kuomintangem a dynastií Čching i předchozích císařů,“ interpretuje potomek císařské rodiny Pchu-š‘.

„Byli jsme poznamenaní, nemohli jsme studovat na kvalitních školách, nebyla šance získat slušné zaměstnání. Lidé pak byli rozděleni do různých skupin, pěti dobrých, červených a pěti špatných, černých. A tohle trvalo až do Kulturní revoluce, která znamenala skutečnou tragédii pro celý národ,“ líčí těžkou dobu Pchu-š‘, civilním jménem Ťin Cchung-čeng.

Na dětství proto nemá ty nejlepší vzpomínky, přesto se měl mnohem lépe než jeho bratranec, poslední císař Pchu-i, který byl zadržen při pokusu o útěk ze země.

„Jmenuji se Pchu-i, pocházím z rodu Aisin Gioro a v roce 1908 jsem se stal čínským císařem,“ prohlásil před Tokijským válečným tribunálem. Nakonec strávil devět let v komunistickém pracovním táboře.

„Mao Ce-tung jednou mému otci řekl, že se Pchu-i dobře chová, proto ho může navštívit. Do tábora Fu-šun pro válečné zločince odjel spolu se dvěma sestrami Pchu-iho, a když se potkali, Pchu-i poprvé v životě oslovil mého otce ‚strýčku‘ a poklekl před ním,“ popisuje výjimečné setkání Pchu-š‘ a dodává:

„Bylo to něco neuvěřitelného a můj otec byl překvapen, Pchu-i se však styděl, protože ho dřív kritizoval a nadával mu, že je jeho sluha,“

Respekt silou

Zatímco se ale rozdělená císařská rodina usmiřovala, ve vládnoucí straně zuřil boj o vliv a nadvládu nad celou Čínou, který nakonec skončil smrtí statisíců lidí.

Kulturní revoluce uvrhla zemi do doby temna, Rudé gardy vraždily všechny oponenty, ekonomika byla rozvrácena a došlo i k nenahraditelným ztrátám na kulturním dědictví.

Čína si ale na druhé straně vynucovala respekt na mezinárodní scéně, a to silovými prostředky.

Mezi jaderné velmoci se zařadila v roce 1964, o tři roky později vyzkoušela i první vodíkovou pumu. 24. dubna 1970 se také stala teprve pátou zemí, která do vesmíru vlastními silami vynesla svůj satelit.

Oslavy byly velkolepé a z kosmu do celého světa zněla propagandistická skladba „Východ je rudý“ glorifikující komunistickou stranu Číny a Mao Ce-tunga.

Úsilí Západu v čele se Spojenými státy o sražení komunistické Číny na kolena se nepodařilo a nepomohly ani heroické činy příslušníků tchajwanské armády.

„Pokaždé na nás stříleli, zpočátku ale neměla komunistická armáda kvalitní zbraně, takže jsme se vraceli všichni. Postupně to ale bylo horší a horší, od Sovětů získali letadla i rakety. My ovšem nebyli ozbrojeni vůbec, takže jsme se museli spolehnout jen na naše manévrovací schopnosti a na to, že nás nespatří nebo se prostě netrefí,“ líčí nejnebezpečnější okamžiky do nedávna přísně utajovaných letů generál Lu Teh-čch‘, příslušník jednotky Černých netopýrů, která vznikla s podporou americké CIA.

V letech 1952 až 1972 uskutečnili Black Bats přes 800 misí nad územím ČLR, kdy se dostali až nad autonomní oblast Sin-ťiang na západě Číny. Celkem 148 vojáků se nikdy nevrátilo zpět.

Náměstí Nebeského klidu

Tchajwan, který do začátku 70. let minulého století zastupoval v RB OSN celou Čínu a tím mj. umožnil i zásah mezinárodních sil proti severokorejským jednotkám Kim Ir-sena, nakonec tuto bitvu prohrál a v současnosti ho uznává jen 23 států světa.

„Postoj Západu k Pekingu se po skončení Kulturní revoluce výrazně změnil. A právě díky otevření se čínské ekonomiky světu, reformám Teng Siao-pchinga i diplomatickému uznání Čínské lidové republiky Spojenými státy v roce 1979 je dnes Čína tam, kde je, tedy mezi hlavními hráči naší planety,“ vysvětluje profesor Simon Shen z Hongkongské univerzity.

Cesta komunistické Číny na výsluní ale byla ještě velmi trnitá a také krvavá.

„Nezapomenu na dvě věci. Za prvé na létající kulky. Byla asi jedna hodina, půl druhé v noci z 3. na 4. června, když jsem z náměstí Nebeského klidu odcházel. Všude se už střílelo. Nikdy jsem nevěřil - a myslím, že nikdo z nás - že vojáci začnou pálit do lidí,“ svěřuje se Chan Tung-fang, jeden ze studentských vůdců požadujících v roce 1989 demokracii.

„Sloužil jsem totiž v armádě tři roky a pamatuji se, jak nám velitelé neustále vštěpovali, že máme sloužit lidem. Neumím si představit, že kdybych byl součástí jednotek mířících k Pekingu a dostal rozkaz střílet, že bych něco takového mohl udělat,“ vyznává se a pokračuje:

„Nikdy bych to nedokázal. A byl jsem přesvědčen, že ani oni nejsou něčeho takového schopni.“

Masakr na pekingském náměstí nebeského klidu zadupal do země všechny snahy o vytvoření svobodné společnosti a drtivá většina Číňanů zcela rezignovala na možnost prosazení nějakých politických změn.

Tento stav vládnoucím komunistům zcela vyhovoval a po potlačení domácí opozice vyrazila centrální vláda do protiútoku i na mezinárodní scéně.

Evropská unie sice uvalila na Čínu zbrojní embargo, ekonomické zájmy ovšem přebily principy, na kterých stojí země starého kontinentu.

Olympijské hry

Západ i proto rád uvěřil slibům Pekingu, že bude dodržovat základní lidská práva, a souhlasil i s pořádáním 29. LOH na čínském území.

8. srpna 2008 tak mohl prezident Chu Ťin-tao prohlásit olympiádu za zahájenou:

Málokomu tehdy uniklo, že olympijskou vlajku nesli čínští vojáci a celé hry se staly de facto propagandou vládnoucího režimu, který po skončení olympiády rozpoutal doslova křížovou výpravu proti všem opozičním hlasům.

O rok později, tedy 20 let od masakru na Tchien-an-men mohl současný čínský vůdce a podle některých hodnocení i nejmocnější muž světa, prezident Chu Ťin-tao demonstrovat svou sílu.

„Číňané, kolegové a přátelé, dnes jsme se tady sešli, abychom oslavili 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky. Jde o šťastný a nezapomenutelný okamžik pro celou zemi,“ prohlásil a krátce poté předvedla lidová armáda svůj nejmodernější arzenál.

Nové tanky, rakety krátkého i středního doletu a nakonec i mezikontinentální střely schopné zasáhnout jakékoli cíle v USA, Rusku či Indii. Podle Chu Ťin-taa bude v nejlidnatější zemi světa i nadále existovat socialismus, i když v čínské podobě.

Symbolické bylo i přihlášení se k odkazu zakladatele komunistické Číny, Mao Ce-tunga, přestože jde, vedle Hitlera a Stalina o nejmasovějšího vraha ve 20. století.

Podle čínské komunistické strany ale byla jen třetina jeho rozhodnutí špatných a stejně ho vnímá i čínská veřejnost.

„Pracoval jsem jako holič, patřil jsem tedy k dělnické třídě. Mao byl náš vůdce, který zvítězil a zajistil nám budoucnost. Všichni jsme volali, ať žije co nejdéle. Nikdo tehdy o ničem nepochyboval a dodnes mám k němu úctu, přestože mu někteří politici vyčítají údajné omyly a chyby,“ prozrazuje jeden z pamětníků žijící nedaleko náměstí Nebeského klidu.

Modernizace armády

Peking zároveň ukázal světu, jak pokročila modernizace jeho armády, která je nejen nejpočetnější na světě, ale srovnává krok se Západem i co se týče jednotlivých zbraní a technologií.

V následujících měsících to Čína jen potvrdila, když dokázala sestřelit vlastní družici pohybující se po oběžné dráze. Obavy Pentagonu i východoasijských zemí vyvolaly zprávy o zkouškách raket schopných zničit na vzdálenost 2,5 tisíce kilometrů americké letadlové lodě.

„Všichni dnes musí s Čínou počítat, ať se jim to líbí, nebo ne. Podívejte se, jaký má vliv. Zapojila se do protipirátské mise v Adenském zálivu, investuje miliardy dolarů v Pacifiku, Africe i Latinské Americe a v poslední době i v Evropě, kde zkupuje dluhopisy některých zemí eurozóny, expanduje do Střední Asie a usiluje o nerostné bohatství v Arktidě,“ vypočítává profesor Simon Shen.

Čína se v 21. století také stala 2. nejsilnější ekonomikou světa, to ale neznamená, že se nepotýká s vlastními problémy.

Hospodářský úspěch má i odvrácenou stranu. 90% vodních ploch v zemi je znečištěno, zemědělskou půdu zamořují těžké kovy a tisíce obyvatel měst a vesnic umírají na následky špatného životního prostředí.

Boháči a chuďasové

„Víme, že na vině je řeka, která tudy protéká a ohrožuje zdraví nás všech. Nemohu ale odtud odejít. Nemám na to peníze. Přestěhovala jsem se sem před čtyřmi lety, kdy jsem se provdala. Nikdo netušil, že to s námi takhle dopadne. Teď mám pochopitelně strach o své dítě, ale jsme skutečně bezmocní,“ svěřuje se 26letá paní Li, která žije na východě země, v jedné z tzv. rakovinových vesnic.

Podobný osud potkal i vesničany z Wu-chu-šan, malé obce stojící na hořících uhelných haldách v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko.

„Nemáme jinou možnost než zůstat. Nemáme peníze na to koupit si dům někde jinde. A vláda nám nepomůže,“ říká 51tiletý Chao a pokračuje:

„Všichni jsme sem před dvaceti třiceti lety samozřejmě přišli za prací a nabízeným výdělkem. V 90. letech si horníci v průměru vydělali 2 tisíce jüanů (tedy asi šest tisíc korun – pozn. red.) dnes dostávají víc, v přepočtu kolem devíti tisíc korun.“

Na jedné straně tedy v Číně žije nejvíce boháčů, luxusní světové značky hlásí největší tržby právě v ČLR.

Na druhé ale mnozí lidé žijí mezi odpadky, zapomenuti vládou i Bohy.

Větší kontrast nikde jinde na světě nenajdete a na vině je i společenský systém, kdy jednotlivé oblasti ovládají mafie tvořené stranickými funkcionáři, policisty, majiteli továren a skutečnými gangstery.

ČTĚTE TAKÉ: Čínská ,rakovinová mapa' ukazuje, kde lidé umírají kvůli špatnému životnímu prostředí

Přesně ve stylu rčení z dob Říše středu: Císař je daleko a nebesa vysoko.

„Čínští vůdci si dobře uvědomují, že nebezpečí se skrývá hlavně doma. Svědčí o tom i tisíce demonstrací, kdy lidé protestují proti zabírání půdy, násilnému vystěhovávání a především kvůli negativnímu dopadu znečištěného ovzduší na zdraví jejich dětí,“ vysvětluje profesor Simon Shen.

„I proto se tu a tam snaží potrestat odpovědného úředníka. Ohrožení vlastního postavení ovšem nepřipustí, proto existuje tak tuhá cenzura internetu a mobilních telefonů,“ doplňuje profesor Hongkongské univerzity.

Změna tradičních hodnot

Peníze a budování kariéry změnily i tradiční hodnoty čínské společnosti.

„Lidé jsou více nezávislí, jsou schopni se uživit a postavit na vlastní nohy bez ohledu na partnera, takže když se začnou hádat, dochází ke konfliktům a řeší to rychle. Rozvodem,“ přibližuje pekingský právník Čchin Ťia-ťün.

„Manželství navěky, jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti, to nyní přestalo platit. A jednou z hlavních příčin rozvodů jsou právě ekonomické potíže, kdy manžel přijde o práci, ocitne se bez peněz a manželka se nechce vzdát určitého životního stylu, na který je zvyklá,“ vysvětluje právník.

Materiální zájmy zcela upozadili vše ostatní, včetně otázky základních lidských práv a svobod.

I proto nemají disidenti žádnou šanci na úspěch a dobře to dokumentuje i případ loňského nositele Nobelovy ceny míru, čínského aktivisty a autora Charty 08 Liou Siao-poa.

Lidská práva

Jeho ocenění sice přivítal i generální tajemník OSN Pan Ki-mun, Peking ale k ústupkům nikdo nepřiměl.

„Liou Siao-po mne pověřil, abych si cenu vyzvedla já. Nejsem si však jistá, zda budu moci do Osla jet, nebo ne, tedy jestli mi to čínská vláda umožní,“ prohlásila krátce před slavnostním ceremoniálem v norské metropoli Liou Sia, manželka Liou Siao-poa, který byl odsouzen k jedenáctiletému žaláři.

„V tuto chvíli prostě zůstávám zavřená doma a do ciziny nemohu vycestovat. Jestli tedy skutečně do Norska pojedu, to vážně netuším a nevím ani, kdy mne úřady pustí z bytu. Ale hrozně moc si přeji cenu jménem mého muže převzít,“ dodala tehdy.

Mimochodem její muž je na 11 let ve vězení za to, že požadoval prakticky jen to, co garantuje čínská ústava.

Křeslo pro oceněného nakonec zůstalo prázdné a útlak proti všem opozičním hlasům v Číně ještě zesílil.

Není tedy divu, že si Čína pranic nedělá ani z mezinárodní kritiky své politiky v Tibetu nebo v Ujgury obývaném Sin-ťiangu.

Pomáhají jí k tomu samozřejmě i peníze, kterými uplácí vlády zemí od Papuy-Nové Guiney přes Nigérii až po státy Latinské Ameriky a za investice v podobě těžby nerostných surovin či stavby prezidentských paláců si získává i jejich hlasy v OSN znemožňující jednat na půdě Mezinárodního společenství třeba o porušování lidských práv v ČLR.

A sto let od pádu císařství tuto politiku podporují i příslušníci poslední dynastie někdejší Říše středu, zejména pak co se týče územních nároků.

„Dynastie Čching by nikdy neuznala samostatnost Tchajwanu a ani neuzná. My bráníme jednotu naší země, ale tento spor, který může rozpoutat obrovský konflikt, ještě dlouho potrvá,“ myslí si 71tiletý Pchu-š‘, syn posledního čínského prince a bratranec posledního císaře Pchu-iho, podle kterého však bude Čína v 21. století hrát jednu z hlavních rolí.

Bez ohledu na to, že se komunistické vedení dnes hlásí jen k jedné ze tří hlavních myšlenek otce zakladatele, Sun Jat-sena, a to k nacionalismu.

A že na klopě nosí odznak s rudou vlajkou, považuje za nezbytné a zároveň přirozené.

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít