Nechtěla žít pod ruskou ochranou, proto ušla 10 kilometrů. Nyní to 98leté Ukrajince hrozí znovu
Osmadevadesátiletá Lidie Lomikovská koncem dubna odešla po svých z Doněcké oblasti, kterou okupuje ruská armáda. Několik hodin dlouhou cestu tehdy absolvovala jen v pantoflích bez vody nebo jídla. Došla tehdy až na Kyjevem kontrolované území, kde ji našli ukrajinští vojáci a odvedli ji do bezpečí. Nyní žije kousek od Časiv Jaru, který se Rusové pokouší dobýt. Server The New York Times tam s ní pořídil rozhovor.
Ještě před tím, než se rozhodla odejít z Ruskem okupované Očeretyne v Doněcké oblasti, objevil se před jejím domem ruský voják a zastřelil rodinného psa. Její snaše řekl, že už psa na ochranu nepotřebuje a bude ji chránit ruská armáda.
‚Přežila jsem jednu válku a přežiju i tuhle.‘ 98letá Ukrajinka utekla z Doněcku, ušla deset kilometrů
Číst článek
V nastalém chaosu, kdy kolem města vybuchovaly granáty, se Lomikovská rozhodla, že pod ruskou ochranou už žít nechce. Vydala se tedy na deset kilometrů dlouhou cestu kolem těl mrtvých vojáků a přes krátery po bombách.
„Celou cestu jsem šla a nikde nikdo, jen samé výstřely. Říkala jsem si, jestli nestřílejí na mě,“ vzpomíná. „Šla jsem, křižovala se a říkala si, kéž by ta válka skončila, kéž by všechno přestalo,“ řekla The New York Times Lomikovská.
‚Okna by rozbili‘
Vzpomínala také na to, jak vypadaly poslední dny před tím, než odešla z domu, ve kterém vychovala dva syny a o který se starala i s bombami padajícími kolem.
„Neležela jsem na posteli podélně, ale křížem. Přitáhla jsem si nohy k sobě. Moje postel byla u okna a na okně nezůstalo vůbec nic. Kdybychom okno něčím zabarikádovali, prostě by ho zase rozbili. A vítr byl silný. Byla hrozná zima. Ležela jsem tam a slyšela výstřely,“ vypráví.
Konfrontace klanů i likvidace Šojguových lidí. Na ruském ministerstvu obrany pokračují čistky
Číst článek
Vzpomínala také na to, jaké bylo žít během Stalinem nařízeného hladomoru v třicátých letech. „V mém dětství byly velmi těžké časy a nebylo co jíst. Přežívali jsme z toho, co jsme si vypěstovali na zahradě,“ říká 98letá Ukrajinka.
Když během druhé světové války vojáci obsadili její vesnici a spali v jejím domě, byla už teenagerka. „Tehdy jsem se nebála, na nic nesáhli,” vysvětluje.
Paní Lidie nyní žije se svojí vnučkou kousek od Časiv Jaru, který se snaží dobýt ruské jednotky. Ví, že pokud se jim to podaří, bude možná muset znovu utéct. „Teď nevím, kam jinam půjdu,“ uzavírá.
