Konec války o Karabach. Rozmístění ruských sil dává Moskvě silné páky, Turecko příliš nezískalo
Šest týdnů trvaly boje o Náhorní Karabach, které začátkem tohoto týdne ukončila dohoda mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Ruskem. Příměří, na které budou dohlížet ruské vojenské hlídky, vyvolalo mezi obyvateli Arménie silnou vlnu odporu, ani pro Ázerbájdžán ale současný stav neznamená vítězství, jaké by si v Baku představovali. Přítomnost ruských vojáků na území Karabachu totiž dává Moskvě do rukou silné páky, kterých bude moct využít.
„Toto není vítězství. Ale není prohry, pokud sám sebe nepovažuješ za poraženého. A my se nikdy za poraženého považovat nebudeme.“ Těmito slovy komentoval arménský premiér Nikol Pašinjan dohodu, kterou v noci na úterý uzavřeli zástupci Ruska, Arménie a Ázerbájdžánu v čele s prezidentem Ilhamem Alijevem.
Desítky dobrovolníků pomáhají uprchlíkům ve městě Goris. Lidé bydlí v hotelích i školkách
Číst článek
Nově dohodnuté příměří se má stát poslední tečkou za krvavými boji o Náhorní Karabach, které mezinárodní pozorovatelé označují za nejhorší od 90. let. Vláda v Jerevanu se v dokumentu zavázala, že stáhne vojska z oblasti konfliktu a do konce listopadu vrátí Ázerbájdžánu tři dříve obsazené okresy, Ázerbájdžán tak bude kontrolovat jih Karabachu a druhé největší město Šuša.
Dohledem nad znepřátelenými stranami v oblasti byla pověřena ruská armáda, která už se v minulých dnech začala rozmísťovat podél bývalé frontové linie, tedy východní hranice karabašské enklávy a podél přilehlého Lačinského koridoru, který spojuje Náhorní Karabach s Arménií.
S ohledem na poslední vývoj konfliktu, který se mezi arménskými a ázerbajdžánskými silami rozhořel 27. září, se dohodnuté příměří jeví jako nevyhnutelné, i když pro Arménii znamená jasnou prohru.
„Poté, co padlo město Šuša, bylo jasné, že obsazení celého Karabachu je jen otázkou několika málo týdnů. To by se Baku hodilo nejvíc a z pohledu Ázerbájdžánu by to znamenalo naprosto definitivní řešení karabašského konfliktu. Do situace ale evidentně zasáhl ruský prezident (Vladimir Putin) a politika je umění možného. Po ruském nátlaku tak Alijev zřejmě musel souhlasit se zastavením vojenských operací v Karabachu a umožněním ruským mírotvůrcům, aby se v Náhorním Karabachu rozmístili,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz odborník z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Emil Aslan.
Omezené vítězství Ázerbájdžánu
S ohledem na jeho nové územní zisky vychází ze šestitýdenního konfliktu jako vítěz Ázerbájdžán, který po celou dobu měl za zády Turecko vedené prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Dohoda, kterou u znesvářených stran prosadil šéf Kremlu Vladimir Putin, ale ázerbájdžánské vítězství do určité míry zredukovala.
Rusko rozmisťuje své síly v Náhorním Karabachu. Mají oddělit znepřátelené strany konfliktu
Číst článek
„Vojenskou fázi konfliktu jednoznačně vyhrál Ázerbájdžán, ale politické řešení je pro něj přinejmenším nejasné. V Náhorním Karabachu budou ruští mírotvorci, kteří znamenají páky vůči Baku. To není úplně příjemná věc, pokud na území, které si nárokujete a které jste si obsadili, mají být přítomny ruské vojenské jednotky,“ upozorňuje Aslan.
Ruský vojenský kontingent v Náhorním Karabachu má čítat 1960 vojáků, 90 obrněných transportérů a stovky kusů další vojenské techniky. Už začátkem týdne se na území vydalo deset vojenských letounů Il-76 s vojáky a transportéry 15. samostatné motostřelecké brigády, do Arménie bylo dopraveno také několik armádních vrtulníků Mi-8 a bitevních vrtulníků Mi-24 ruských vzdušných sil.
Vysláním vojáků do oblasti Náhorního Karabachu Rusko získalo nemalou výhodu, o vojenskou přítomnost na ázerbajdžánském území totiž Moskva usiluje už od začátku 90. let, podotýká odborník Univerzity Karlovy a dodává, že doposud tomuto kroku ázerbájdžánské vedení účinně vzdorovalo.
„Dá se předpokládat, že pokud by se vztahy mezi Baku a Moskvou nevyvíjely tak, jak by si Rusové představovali, bude to ruský nástroj proti Baku. Vojáci mohou nějakým způsobem zasáhnout do vnitropolitického dění v Ázerbájdžánu, mohou pohrozit pochodem směrem k Baku a podobně. A vzhledem k tomu, jak nerado Rusko stahuje svoje vojáky z vojenských misí, ázerbajdžánské vojenské vítězství to omezuje,“ říká analytik.
Boje o Náhorní Karabach sílí a s tím i obavy o zapojení velkých hráčů. Turecké angažmá se ale Rusku nehodí
Číst článek
Proč tedy Ázerbájdžán s rozmístěním ruských sil v částech Náhorního Karabachu souhlasil? Roli mohla sehrát druhá klíčová událost, která nakonec vedla k uzavření dohody – tou se vedle dobytí druhého největšího města Šuša stalo pondělní sestřelení ruského vojenského vrtulníku nad arménským územím, které nepřežili dva vojáci.
K odpovědnosti se později přiznal Ázerbájdžán, podle kterého šlo o nešťastnou náhodu. Tento incident se podle pozorovatelů mohl stát záminkou k zásahu Ruska, Ázerbájdžán proto také rychle přispěchal s omluvou a oznámil, že je připraven poskytnout kompenzace.
„Mohly tam padnout argumenty ve spojení se sestřelením vrtulníku, po kterém by Rusko mělo důvod do konfliktu na straně Arménů zasáhnout a aktivovat tak rusko-arménskou spojeneckou smlouvu. To všechno mělo pravděpodobně vliv na Alijeva, aby na příměří přistoupil. Chápal, že v této situaci není dobré dráždit hada bosou nohou a že je výhodné vzít si alespoň to, co má, a neusilovat o absolutní kontrolu nad Karabachem, která by podle vojenských expertů byla otázka dvou tří týdnů,“ vysvětluje Aslan.
Hněv Arménců
Podepsání dohody o ukončení bojů mezitím vyvolává mohutnou vlnu nevole arménských obyvatel. Premiér Pašinjan, který uzavření příměří sám označil za velmi bolestivé, nyní čelí výzvám opozice k odstoupení, demonstranti v ulicích ho označují za zrádce a dohodu za arménskou kapitulaci.
Arménské nemocnice blízko bojové linie zřizují nouzová lůžka ve sklepení. Přibývá hrobů obětí války
Číst článek
„Vzhledem k tomu, jaký odpor se vzedmul proti podepsanému příměří, je z hlediska Pašinjanovy vlády největší výzvou přežití a je otázka, jestli to celé ustojí,“ popisuje odborník Univerzity Karlovy.
Obavy ale vyvolává také otázka arménské svrchovanosti, pro kterou může další přilnutí k Moskvě znamenat velkou ránu. To je další výzva, které vláda v Jerevanu v současnosti čelí, i když východiska ze situace má jen velmi omezené.
„Arméni nemají moc na vybranou. V situaci vojenské porážky a významného politického oslabení se musí ještě více spoléhat na ruskou podporu, aby mohli čelit asertivnímu Turecku a Ázerbájdžánu. To je pro ně nebezpečná situace a jediný, kdo je za daných okolností dokáže ochránit, je Rusko. Arméni si to uvědomují, bude to pro ně ale znamenat oslabení svrchovanosti, která se ještě víc posune směrem k Moskvě. Arménie se bude pohybovat v orbitu ruských zájmů, o to obtížnější pro ně bude budovat demokratický stát, který by se alespoň zčásti opíral o západní demokratické principy,“ varuje Aslan.
Rusko silnější než Turecko
Zatímco v Arménii vyvolalo příměří rozsáhlé protesty, Turecko může být podle některých pozorovatelů spokojené. Ankara, která od počátku bojů otevřeně stála na straně Ázerbájdžánu a významně mu pomohla v dosažení územních zisků, výrazně posílila svůj vliv na Kavkaze a ukázala se jako „rozhodující a efektivní spojenec“, píše například ruský nezávislý server Meduza.
Žijeme tady jako na sopce, říká muž z Náhorního Karabachu. Civilistům postupně dochází léky
Číst článek
Podle Aslana by největším „hmatatelným ziskem“ Turecka bylo vybudování vojenské základny v oblasti Agdamu u Náhorního Karabachu. „Ještě před několika lety by něco takového nepřicházelo v úvahu, protože by se tomu Rusové bránili. V kontextu tohoto jednání a vítězství v Náhorním Karabachu se ale zdá, že to je to nejmenší, o co Baku a Ankara usilují,“ tvrdí expert.
Na rozdíl od Ruska ale turecké jednotky v Karabachu přítomny být nemají. Během čtvrteční tiskové konference to zdůraznil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Turečtí pozorovatelé se podle něj mají pohybovat pouze v rámci rusko-tureckého monitorovacího centra, které má být zřízeno na území Ázerbájdžánu. Silnější tak z konfliktu vychází spíš Moskva než Ankara.
„Turecko v podstatě nic výrazného nezískalo. Ani vojenská přítomnost na ázerbajdžánském území pro Turecko není až taková výhra vzhledem k tomu, jak neklidný to je region a že arménským spojencem je Rusko. Z turecké perspektivy, nikoliv z perspektivy Erdogana, to je celkem riziková hra,“ říká Aslan s tím, že naopak pro Rusko znamená rozmístění vojenských sil velkou páku vůči nejvýznamnějšímu protihráči na jižním Kavkaze, tedy Turecku, ale také posílení pozice ve vztahu k Arménii.
Co přijde dál?
Boje o Náhorní Karabach si za 45 dní vyžádaly tisíce lidských životů, i když přesný počet zůstává podle britské televize BBC nejasný. Po uzavření dohody ale zůstává otázkou, jak dlouho klid zbraní v oblasti vydrží.
Spor o Náhorní Karabach napíná vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem více než 30 let. Po krvavém ozbrojeném konfliktu, který vypukl v roce 1988, se Náhorní Karabach s podporou Arménie odtrhl od Ázerbájdžánu a spolu s přilehlým Lačinským koridorem se ocitl pod vojenskou kontrolou Arménie. Od roku 1994, kdy bylo mezi znesvářenými stranami podepsáno příměří, se ale obě strany o status Náhorního Karabachu dál přou.
‚V této válce zemřelo už tolik příbuzných.‘ Příběhy lidí z Karabachu, kteří ve velkém opouští své domovy
Číst článek
Jestli bude současný stav udržitelný, závisí i na dvou klíčových hráčích, Rusku a Turecku.
„Pokud by se za pět let Ázerbájdžánci rozhodli, že Ruskou vojenskou přítomnost v Karabachu nechtějí, je otázkou, jak by Rusové zareagovali. Nikdo nedokáže odhadnout, jaká je odpověď, protože příměří zatím není úplně jasné a detailní, zejména pokud jde o budoucí jednání o statusu Náhorního Karabachu nebo ruské vojenské posádky,“ říká Aslan s tím, že donutit Rusko ke stažení jednotek pro Ázerbájdžánce nebude snadné.
Pro další osud Náhorního Karabachu je podle něj důležité také to, zda na území i nadále zůstanou Arméni, kteří tam dosud žili. Mnozí z nich se už v minulosti přesunuli na území Arménie a po posledních bojích by je mohli následovat další. K tomu ostatně začalo docházet už několik dní po uzavření dohody. Zahraniční média přinesla zprávy o Arménech, kteří hromadně opouštějí oblasti jako město Kelbadžar, které mají podle dohody připadnout do rukou Ázerbájdžánu.
„Pokud by na území Karabachu žádní Arméni nezůstali, pro Ázerbájdžánce by bylo jednodušší apelovat na Rusy, aby se z Karabachu stáhli. Je tedy v zájmu Ruska, aby udělalo všechno pro to, aby tam Arméni zůstali – to jim zajišťuje mandát k tomu, aby v Náhorním Karabachu vojensky přetrvali. V opačném případě by ruská vojenská přítomnost ve smyslu ochrany arménského obyvatelstva nedávala velký smysl,“ uzavírá odborník pro iROZHLAS.cz.
