Jí, co se dá, od radnice dostali samopaly. Život v Náhorním Karabachu se přesunul pod zem
Exodus arménského obyvatelstva z válkou zmítaného Náhorního Karabachu pokračuje. Tisíce lidí se ale stále skrývají v podzemí domů nebo zemljankách. Jak tam žijí, natočil ještě před podpisem posledního příměří zvláštní zpravodaj Radiožurnálu v Karabachu Martin Dorazín.
Paní Zoja tady je od 29. září a nevychází. Sedí tady na posteli. Paní Zoja říká, že v úterý byl ten nejhorší den za celou dobu. Bylo velmi silné ostřelování, proto nikdo nevycházel z podzemního úkrytu.
Lidé v Náhorním Karabachu se před válkou přesunuli do podzemí. Více si poslechněte v reportáži Martina Dorazína
Všichni věří v to, že to co nejrychleji skončí. Prý jim nic nechybí, mají dost jídla i léků. Ale jsou připraveni zůstat hladoví, jen aby byl mír.
I paní Zoja má za sebou schovanou zbraň – samopal. To jim rozdala radnice. Každému, kdo může nebo chce střílet, tak aby se lidé mohli sami ubránit, kdyby sem přišla nějaká diverzní skupina. Paní Zoja říká, že střílet umí.
Pětasedmdesátiletou paní Zoju jsme se skupinou novinářů našli ukrytou v zemljance na okraji karabašského města Martuni.
Trochu více místa k životu mají obyvatelé hlavního města neuznané Republiky Náhorní Karabach Stěpanakertu. Pan Tigran a další obyvatelé jednoho z paneláků využili toho, že pod budovou jsou rozsáhlé sklepní prostory.
Zůstali jen staří a postižení
„Tohle je ten náš sklep. Každý si sem přinesl, co potřebuje. Je tu teplo, máme tu postele, ale většinou spíme doma v bytě v přízemí. Ono je to vlastně jedno, jestli jste v přízemí nebo ve sklepě, kdyby, nedejbože, udeřila raketa,“ popsal Radiožurnálu.
Rusko prosadilo mírový plán pro Náhorní Karabach. Část Arménů na protest obsadila budovu vlády
Číst článek
Jednotlivé části tohoto sklepení jsou rozdělené na mužské a ženské. V mužské části hraje parta chlapíků karty. Co taky jiného mají dělat.
„Děti a ženy už odjely do Arménie, zůstali tady jen staří nebo zdravotně postižení lidé. Celou dobu žijeme v podzemí, nahoru se bojíme, protože město často bombardují. Hlady neumíráme, stačí nám kousek chleba. Tak tady, my zbylí, ve sklepě žijeme,“ řekl Artur.
Tragédie prožívají všichni
Artur a jeho sousedi i v podzemí sledují všechny zprávy a baví se o politice. „Rusko, Francie a Amerika by už něco měly udělat. Čekáme jejich podporu. Každý, kdo nám nepřeje nic zlého, měl by nám pomoci a uznat nezávislost Náhorního Karabachu. Potom budeme se všemi žít v přátelství a míru. Nikoho jsme neohrožovali, ale obviňují nás z toho. Stejně jako Hitler zabíjel Židy, tak i Turci pokračují v genocidě Arménů. Arméni se vždy bránili, ale to nejde donekonečna. Jednou to přece už musí skončit,“ dodal Artur.
Válka o Náhorní Karabach je u konce, oznámil arménský premiér. Dohodu označil za ‚bolestivou‘
Číst článek
Ještě se otvírají dvířka do další části tohoto sklepení, ale jsou velmi úzká a moje hlava tady může zavadit o cosi. „Sedíme tady od 27. září, od samého začátku války. Tady žijeme, vaříme si i jíme. Hlavně těstoviny, luštěniny nebo rýži. Zkrátka, to, co někdo přinese. Nestěžujeme si. Mám spíš strach o raněného syna, převezli ho nemocnice v Jerevanu, ale prý už je to s ním lepší,“ popsala paní Ira.
Paní Ira využívá chvilek relativního klidu a někdy vychází z podzemí. „Chodíme ven – běžíme domů, zkontrolovat, co se stalo. Bydlím tady kousek v rodinném domku, ale tam nemáme sklep. Nikdo při stavbě nemyslel na to, že nás mohou bombardovat. Tohle že má být moderní svět? Myslím si, že ani ázerbájdžánští chlapci nechtějí v této válce umírat. Ani jejich matky asi nechtějí, aby jim děti odváděli do války. Válku nikdo nepotřebuje,“ dodala paní Ira.
Paní Ira mi představuje ženu, která posedává na kavalci opodál a mlčí. Ira vysvětluje, že její syn padl ve válce. Kvůli ostřelování se nekonal ani řádný pohřeb. Tělo převezli z márnice přímo na hřbitov a bez obřadu pohřbili. Tady v tomto sklepě každý prožívá nějakou osobní tragédii.