Žijeme tady jako na sopce, říká muž z Náhorního Karabachu. Civilistům postupně dochází léky
Desetitisíce lidí už před válkou utekly z Náhorního Karabachu. Několik tisíc se jich ale stále skrývá v krytech a trpí hlavně ti nejstarší, kteří si nemohou sami dojít do lékárny pro léky. A většina lékáren už ani nefunguje. Od nedělního rána pak v Baku jedná turecký ministr zahraničí se zástupci Ázerbájždánu. Boje kolem arménské enklávy v Ázerbánjdžánu mezitím dál pokračují. Na místě natáčí zpravodaj Radiožurnálu.
Grisha Stepanjan zůstal v Náhorním Karabachu navzdory každodennímu ohrožení života a pomáhá tu jak zahraničním novinářům, protože je zdejší, tak starým a nemocným lidem.
Poslechněte si reportáž Martina Dorazína z Náhorního Karabachu, kde stále žije tisíce obyvatelů
„Mám známé majitele restaurací v Jerevanu, oni mají přátele v Moskvě. Ti je poprosili, aby pomohli příbuzným tady, ve Stěpanakertu. Oni sem ale sami z Jerevanu nemůžou, poprosili proto moji kamarádku, ta ale kvůli ostřelování nemohla vyjít z domu, tak požádala mě, abych lidem přivezl léky a k tomu alespoň nějaké jídlo,“ popisuje Grigorij.
Tak se Grigorij vydal hledat nějakou otevřenou lékárnu, nakoupil léky, cestou ještě nějaké konzervy a odjel k paní Taise, jejímu manželovi a nemocnému synovi.
„Jsem nemocná, operovali mi kolena, mám nemocné srdce, muž je také po operaci a syn je dlouhodobě nemocný. Nikdo z nás nemůže jít do lékárny. Potřebujeme takové léky, které je těžké sehnat i normálně. Modlím se, aby už nastalo ticho, protože to, co se tady děje teď, to jsme nezažili ani za minulých válek. Už se jenom modlím, od rána do večera,“ říká paní Taisa.
Když je ve Stěpanakertu trochu klid, vrací se paní Taisa ze sklepa do svého bytu v prvním podlaží panelového domu. Každý večer tam chodí zapálit svíčku a pomodlit se. Sejít do sklepa je pro ní velmi těžké, ale aspoň už funguje elektřina.
„Myslím si, že ázerbájdžánské ženy a matky válku taky nechtějí. Nechceme, aby lidé umírali. Nevím, kdo nám tak ubližuje, ale ať s tím už skončí, protože tohle k ničemu dobrému nepovede, jen ke smrti lidí,“ dodává Taisa.
Manžel paní Taisy uvařil kávu a na závěr prohlásil: Žijeme tady jako na sopce.
Ráno se v hlavním městě neuznané Republiky Náhorní Karabach opět ozvala siréna oznamující letecký poplach a město krátce poté zasáhly rakety.
Karabašské ministerstvo obrany připustilo, že na některých úsecích fronty musely karabašské síly ustoupit pod tlakem ázerbájdžánské armády. Karabašský ombudsman oznámil, že od počátku konfliktu Ázerbájdžán zaútočil na 160 osad, vesnic a měst. Zahynulo při tom 45 civilních obyvatel a několik set lidí bylo zraněno.
