Státní jesle i dotované chůvy od tří měsíců. Matky ve Francii ctí pravidlo ‚hlavně být sama v pohodě‘
Francouzská a česká kultura jsou si v něčem blízké, v péči o nejmenší děti se ale zásadně liší. Matka, která ještě rok po narození dítěte není zpět v zaměstnání, je v Paříži za bílou vránu.
Anežce je čtrnáct měsíců a víc než polovinu života, od půl roku věku, chodí do jeslí na okraji Paříže. „Vodíme ji tam ráno mezi osmou a devátou. Ve středu a v pátek ji vyzvedáváme ve čtyři odpoledne, ostatní dny spíš na šestou, podle situace v práci,“ řekla Radiožurnálu její matka Jitka Bažantová. Ve Francii žije dvanáct let. Na střední škole učí angličtinu, na univerzitě přednáší budoucím francouzským pedagogům, jak ji učit.
Obě její děti procházejí francouzským předškolním systémem, který se může českým rodičům zdát zpočátku až krutý: celodenní péči nabízí většině dětí už od tří měsíců po narození, aby se rodiče mohli co nejdřív vrátit do práce, pokud o to mají zájem.
Když nemáte školku, vrazte tam dětskou skupinu. Nedostatek míst nahrává alternativám
Číst článek
Měsíc před porodem a tři měsíce po porodu hradí republika matce sto procent mzdy, u třetího a dalšího dítěte je tato podpora o dva měsíce delší. V Česku dostávají matky 70 procent hrubé mzdy po dobu sedmi měsíců kolem porodu.
V Česku na to navazuje poměrně štědrý rodičovský příspěvek, ve Francii po skončení mateřské finanční podpora státu prudce klesne. Vychází na 300 eur měsíčně (7,3 tisíce korun), tedy zlomek obvyklé mzdy.
Rodičům místo toho Francie nabízí hustou síť obecních jeslí a daňovými úlevami i přímými dotacemi podporované nounous, tedy chůvy. Od tří let pak zákonem garantuje všem včetně přistěhovalců místo ve veřejné školce. Matky a otcové zůstávající doma s dětmi déle než rok jsou zvlášť ve velkých městech výjimkou.
Já teda jdu. Pusinku!
„V jeslích se Anežce líbí. I když jsou státní, dětí je tam malinko. Místo by měli, ale nemají dost učitelek, takže v naší skupince je dětí jenom pět. Mají na ni opravdu spoustu času. Každý večer nám vyprávějí do nejmenšího detailu, co dělala, co řekla,“ popisuje Jitka Bažantová. „Nestává se, že by ráno plakala, když odcházíme. Naopak, vidí hračky a kamarády a snaží se mi vyskočit z náručí. Řeknu jí: Dobře, ahoj, já teda jdu. Pusinku! Občas si děláme legraci, že se ani neotočí.“
Žádost o státní jesle se podává ještě před narozením dítěte. „Je to i politika. Náš třináctý okrsek neustále proklamuje, že co se týče jeslí má největší pokrytí,“ říká Denisa Auxéméry, další původem česká matka z Paříže. Ve Francii žije 26 let, začínala jako au pair. Obě její děti, sedmiletý syn a čtyřletá dcera, už navštěvují francouzskou veřejnou školku. „Většinou jsou ve školce celý den. Přicházíme na půl devátou, děti se vracejí nejdříve v půl páté. Kromě středy, to mají zkrácenou výuku.“
Místa ve školkách jsou, ale ne tam, kde žijí rodiny. Rodiče potřebují desítky tisíc dalších, přibývají stovky
Číst článek
„V šestém měsíci těhotenství jsem šla na městský úřad. Radnice v té době začala řešit, jak se o nás postará, až dítěti budou dva a půl měsíce,“ vzpomíná Denisa Auxéméry na dobu před porodem. „Vytáhli mapu naší čtvrti, ukázali nám rozmístění jeslí, o které si můžeme zažádat, a dostali jsme se na seznam.“
„Vyberete si tři varianty podle toho, jak je pro vás umístění výhodné. Každý měsíc pak na radnici zasedá komise a podle počtu narozených dětí uděluje místa. Syn se měl narodit v květnu a paní na úřadě zajásala: To jste si krásně vybrala termín! Začátkem září má největší šanci, že se do jeslí dostane.“
Zároveň nastávající matky obdrží seznam státem certifikovaných chův, které se starají obvykle o skupinky do čtyř dětí. Další možností je nabídka specializovaných agentur. V té lze vybírat například i chůvy se zaměřením na rozvoj dětské kreativity nebo na začátek učení cizího jazyka.
„Dostali jsme na úřadě seznam asi sto jmen, žádné z nich nebylo evropské. Řekli mi, že když dostaneme chůvu z jiné kultury, adaptovat se mám já. Nemám počítat s tím, že dítě dostane k jídlu knedlo-vepřo-zelo. S manželem jsme se rozhodli, že to chceme dělat po svém, a tak jsem radši s dětmi zůstala doma rok a půl a pracovala částečně z domova,“ říká Auxéméry.
Polovinu platí stát
Místa ve veřejných jeslích nejsou pokaždé hned a pro všechny, největší poptávka je ve velkoměstech. Než se místo najde, mohou rodiče využít vedle chůvy také nabídku soukromých jeslí, které jsou ale podstatně dražší.
V privátním sektoru začíná cena za měsíc a dítě v instituci přibližně na 1000 eur (24 tisíc korun), ve veřejném stojí zhruba čtvrtinu (kolem 7 tisíc korun). V obou případech si rodiče mohou polovinu nákladů přímo odečíst z daní. Obvykle v srpnu tak dostanou 50 procent peněz vynaložených na hlídání za celý předchozí rok zpátky na účet. Stejně to funguje i s odměnami chův, které si v Paříži obvykle účtují 25–30 eur (600–730 korun) za hodinu hlídání.
Zejména rodinám s nižšími příjmy pak poskytuje finance na předškolní péči fond na podporu rodin CAF (Caisse d'Allocations Familiales). Dosáhnout může také až poloviny z celkových nákladů. Třetím zdrojem financí pro rodiče jsou zaměstnavatelé. Ti, kteří si práce svých zaměstnanců považují nejvíc, jim mohou jako jeden z benefitů uhradit všechny náklady na hlídání dětí. Běžným standardem je 1000 eur za rok v šecích CESU (Chèque Emploi Service Universel), obdobě českých stravenek, které však lze uplatnit i na předškolní péči.
„Jakmile se uvolní místo ve státních jeslích, celá rodina slaví. Je to událost,“ popisuje francouzské zvyklosti Denisa Auxéméry. Sama se tedy rozhodla zůstat doma s oběma dětmi déle, než je ve Francii zvykem, zhruba do půldruhého roku. „Když něco takového řeknete, jste pro Francouze jako UFO z jiné planety,“ popisuje. „Můj šéf byl vstřícný. Řekl, že si mateřskou můžu prodloužit, ale jako kompenzaci jsem celou dobu z domova pracovala. I v porodnici jsem přebalila miminko a šla k počítači.“
Přístup zaměstnavatele, francouzské střední školy, si pochvaluje i Jitka Bažantová: „Po návratu mi ve všech směrech jdou vstříc. Když je večer schůze a já vysvětlím, že potřebuju vyzvednout dítě, tak na té schůzi nutně být nemusím. (V Paříži se běžně pracuje do sedmi do večera, protože práce obvykle začíná až kolem desáté a je přerušena delší pauzou na oběd – pozn. red.) Už čtyři roky od té doby, co se mi narodila první holčička, nepracuju ve středu, mám úvazek osmdesát procent,“ vysvětluje.
„Obě moje děti se mnou od malička běžně chodí do práce, když je to potřeba. Všichni je tam znají. Několikrát se mi stalo, že jsem vedla třídní schůzky a moje dítě tam bylo se mnou. A nebyl to problém pro nikoho. Celkově mám pocit, že mám neuvěřitelnou podporu. Rozhodně jsem nikdy neslyšela ‚ježišmarjá, to budeme muset hledat náhradu!‘“
Jak kojit
Francouzský státní systém rané péče o děti začíná tak brzy, že koliduje s doporučením Světové zdravotnické organizace kojit děti výhradně mateřským mlékem do šesti měsíců věku, a pokud je to možné, tak klidně i další dva roky. Zákony zaručují matkám nejmenších dětí každý den extra hodinu volna na kojení, obvykle tedy na odstříkání mléka, které s dítětem odevzdávají v jeslích. V praxi to často naráží na nedostatek vhodných prostor na pracovištích.
„Není to jednoduché, ale teoreticky se to dá,“ říká Jitka Bažantová. „Pokud matka chce, všechny jesle i chůvy jsou povinny převzít mateřské mléko a krmit děti jenom jím. Není to ideální, protože samozřejmě odstříkávání a kojení není totéž. Spousta žen to dřív nebo později vzdá, odstříkávání je náročné.“
„Kojila jsem patnáct měsíců a pediatr se na mě koukal překvapeně, proč tak dlouho. Francouzské maminky, když už se rozhodnou kojit, není to pro ně taková priorita. Od státu mají sice na kojení hodinu denně, ale v práci jim na to často chybí vhodné místo. Systém je odradí, takže se tu moc nekojí. Ani na veřejnosti to není vidět zdaleka tak často jako v Česku,“ doplňuje svou zkušenost Denisa Auxéméry.
První krůčky
Brzké oddělení matky od dítěte může být i citová zátěž. „Když se děti poprvé posadily, usmály, udělaly první krůček, byla jsem vděčná, že u toho můžu být. Že nejdu jenom do jeslí, kde vychovatelka otevře sešit a začne vám číst: v deset hodin jsme kakali, pak jsme papali, spinkal od 13.10 do 15.05. A udělal první krůček. To jsem nechtěla, chtěla jsem u toho být. I když jsem čelila tlaku ze strany kamarádů, zaměstnavatele, rodiny,“ objasňuje Denisa Auxéméry, proč je ráda, že si volno s dětmi protáhla na nadstandardní rok a půl.
Jitka Bažantová v tom takový problém nevidí: „V jeslích se nás paní učitelka ptala, jestli nám má říct, že dcera udělala první krůčky, nebo ne. Když nám to neřeknou, budeme si myslet, že první krůčky udělala doma. Mám pocit, že jsme o nic nepřišli. I tak jsme s nimi hodně. Jsou to naše děti, trávíme s nimi co nejvíc času mimo práci.“
„Někdy se mi v práci po dětech zasteskne,“ připouští. „Vím ale přesně, že kdybych s nimi měla být celý den tři, čtyři nebo pět let, byla bych frustrovaná. Měla bych z mateřství menší radost a míň energie. O to víc se na děti těším a o to větší radost mám, když je přijdu vyzvednout do jeslí.“
To je podle obou žen zásadní rozdíl mezi typickou francouzskou a typickou českou matkou. „Česká maminka dítěti dává strašně moc, ale zároveň se strašně vyčerpává. Nemá kontakt s vnějším světem. Když se francouzská maminka vrátí z práce, na dítě se strašně těší a má spoustu energie, kterou mu zase dá. Pro ni je naprostá priorita, aby sama byla v pořádku. Půjde si zacvičit, nakoupit, někam s kamarádkou… A pak bude v pohodě, aby tu pohodu mohla předat tomu dítěti. Česká maminka se na sebe častěji vykašle. Její nejvyšší prioritou bude dítě, ale na úkor jejího psychického stavu,“ myslí si Auxéméry.
Všechno je tu Montessori
Kulturní odlišnosti v přístupu k mateřství mezi Českem a Francií jsou tak velké, že se obě ženy při cestách do Česka opakovaně setkávají s poznámkami o francouzských „kariéristkách“ či „krkavčích matkách“.
Podle Jitky Bažantové jde o utkvělou českou představu, která má kořeny v dobách komunismu: „Většina Čechů si představuje, že jesle jsou místnosti s bílými holými stěnami, kde leží deset mimin v postýlkách, koukají do stropu a vřeští. Tak ale francouzské jesle rozhodně nevypadají. Všechny jsou Montessori (s důrazem na samostatné učení a individuální rozvoj dítěte – pozn. red), i když se tak nutně nejmenují. V Česku, když je něco Montessori, stojí to spoustu peněz. Tady o tom nikdo nemluví, je to normální. Všechno je tu Montessori. I ve veřejném systému.“
I když to tak z vyprávění může působit, francouzský systém podle ní matky nežene brzy zpět do práce, jen jim dává tu možnost. Ačkoli je rodičovský příspěvek vzhledem k cenám a výši mezd podstatně nižší než v Česku, zaměstnavatel ve Francii má povinnost držet matkám stejné místo po dobu tří let. „Každý to cítí trochu jinak a má jiné potřeby. Zdejší nastavení určitě víc podporuje maminky, aby se do práce vrátily. Ale neřekla bych, že je nutí. Správné slovo je podporuje. Umožňuje. Je tam ten prostor,“ říká Jitka Bažantová.
A dodává: „Kdybych žila v Praze, kde vím od kamarádek, že je problém dostat dítě do školky dřív než ve čtyřech letech, tak si nejsem jistá, jestli bych chtěla druhé dítě. Natož třetí.“
Podobně to vidí i Martin Kříž, otec dvou dcer, se kterými strávil ve Francii na rodičovské dovolené dohromady dva a půl roku: „Je skvělé mít tu možnost. Je skvělé, že tu existuje infrastruktura, která se vám o děti postará, když chcete nebo potřebujete víc pracovat. Je to systém, na který se dá spolehnout.“
