Meloniová chce být ‚normálně konzervativní‘. Je ale populistická radikální pravice, říká italský politolog
Giorgia Meloniová je u moci přesně rok. Její nástup předcházely obavy z návratu fašismu, za politický vzor měla totiž v mládí diktátora Benita Mussoliniho. Pro jedny je dnes italská premiérka „normální“ středopravicová politička, jiní v ní nadále vidí ohrožení demokracie. Politolog Mattia Zulianello z Terstské univerzity v rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje mimo jiné i „dvojí hru“, kterou Meloniová hraje v domácí politice i navenek.
Vláda Giorgii Meloniové vede Itálii už rok. Výsledky voleb nebyly žádným překvapením, vítězství pravicové koalice vedené jejími Bratry Itálie se očekávalo dlouhé měsíce. Na evropské úrovni i v Česku panovalo napětí či přímo strach, jak bude její vláda vypadat. Zda žena, která v mládí obdivovala Benita Mussoliniho, neobrátí Itálii zpět k fašismu. Podařilo se jí většinu z těchto obav upokojit?
Existují dva hlavní pohledy na Giorgiu Meloniovou a já se snažím oběma vyhnout, pravda je totiž uprostřed. Prvním je pohled na ni jako na normálního středopravicového konzervativce, který není žádným nebezpečím pro liberální demokracii. Takto na ni pohlíží její umírnění fanoušci.
Mattia Zulianello
Výzkumný pracovník na Terstské univerzitě. Ve svém výzkumu se zabývá stranickými systémy, populismem, politickým extrémismem, euroskepticismem a radikální pravicí.
Druhým pohledem je zmíněný strach z fašismu a z návratu extrémní pravice, že budou v italských městech znovu pochodovat černé košile. K té symbolice pomohlo i to, že se moci ujala takřka přesně sto let po nástupu Benita Mussoliniho k moci. Ani jeden z těchto pohledů ale není stoprocentně pravdivý.
Zvnějšku za rok její vlády nejsou vidět nijaké fašistické excesy, naopak možná příjemně překvapila zahraniční partnery svým konstruktivním přístupem třeba k válce na Ukrajině, kde jasně podporuje stanoviska EU a NATO…
Sama se ráda vykresluje a chce být vnímána jako konzervativní politička, zatímco ve skutečnosti je ukázkovým vzorem radikálně pravicově populistické političky.
Vzhledem k tomu, že chce navenek působit jako umírněná konzervativní politička, snaží se na mezinárodní úrovni spojovat s přijatelnými partnery a získávat tak legitimitu. Stejně tak pevně podporuje NATO, EU a Ukrajinu, zatímco na domácím poli má v kulturně-etických otázkách velmi tvrdé postoje.
Její vláda například zpřísňuje pohled na sexuální menšiny a prosazuje konzervativní katolické ideály. Ale řekl byste, že v zahraničí většinu obav zahnala?
Daří se jí její dvojí hra. Na mezinárodní úrovni působí konsenzuálně a zahraniční partneři jí už po roce vlády věří, takže se tolik nezaměřují na to, co dělá vnitropoliticky. Jednoduše řečeno, díky své zahraniční politice si může doma dělat, co chce.
Pomáhá Meloniové i fakt, že jsou její Bratři Itálie na evropské úrovni součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) třeba po boku české ODS, zatímco třeba její koaliční partner Liga Mattea Salviniho je v krajně pravicové frakci Identita a demokracie spolu například s Alternativou pro Německo nebo Národním sdružením Marine Le Penové?
Určitě, Meloniové velmi záleží na její pozici v ECR. Zatímco Salvini je v čilém kontaktu s různými radikálně pravicově populistickými politiky, Meloniová nikoliv.
A dává si na to velký pozor a na evropské úrovni spolupracuje třeba s českým premiérem Petrem Fialou (ODS) nebo polským Mateuszem Morawieckým a jeho Právem a spravedlností (PiS).
A rozdíl mezi Meloniovou a Salvinim je krásně vidět právě na vztahu k Rusku a Ukrajině. Salvini má za sebou dlouhou dobu podpory putinovského Ruska.
Třeba slavnou fotku z Rudého náměstí v Moskvě s podobiznou Putina na tričku už z internetu nikdy nevymaže…
Ani z kolektivní paměti, vždy mu ji někdo rád připomene. Ze Salviniho pohledu představovalo Putinovo Rusko před válkou určitý druh tradiční Evropy, vyzdvihoval třeba, že je založeno na tradičních hodnotách.
Nostalgie po fašismu
I Meloniová si ale s sebou nese těžké břemeno vlastní minulosti i minulosti své strany. Ještě v 90. letech tehdy 19letá Meloniová v reportáži francouzské televize Soir 3 neskrývala obdiv k Mussolinimu. Jak se jí to daří prosazovanou politikou vybalancovat?
Je to dvojznačná hra, na jednu stranu vidíme, že se rozdíly mezi konzervativní a radikálně pravicovou politikou stírají, na druhou stranu vztah Meloniové k fašismu zůstává komplikovaný. V mnoha případech jej explicitně odmítá, někteří její straníci v tom ale nejsou ani zdaleka tak důslední.
Bratři Itálie premiérky Meloniové nechtějí obnovit fašistický režim. Jsou to ale ‚Mussoliniho vnoučata‘
Číst článek
Premiérka se snaží distancovat od těch nejvíce extrémních a tragických aspektů fašismu, aby publikum jistila, že není fašistkou, na druhou stranu tu a tam zmíní nějaký dobrý aspekt z té doby. Třeba aby si udržela ty nejextrémnější voliče na samém okraji krajní pravice. To je ale velmi malá voličská skupina, možná 2–3 procenta.
Jde třeba i o symboliku. V logu Bratrů Itálie je stále ještě plamen, což je historický postfašistický symbol a nevypadá to, že by se chystali logo měnit. Pro mnoho radikálnějších podporovatelů a aktivistů kolem Bratrů Itálie je to důležité, protože to pro ně symbolizuje kontinuitu Bratrů Itálie se stranou Národní aliance, od které se oddělili, a ještě předtím s poválečným Italským sociálním hnutím, ze kterého zase vycházela Národní aliance.
Od září jsem začal v rámci svého výzkumu dělat rozhovory se straníky Bratrů Itálie, což by mi mělo pomoci pochopit stranu zevnitř. Můj dnešní pohled je, že většina z nich nejsou hodnotově fašisté, ale trpí po té době určitou nostalgií. Myslím, že se to nedá vysvětlit racionálně, ale je to pozitivní sentiment k době, kdy bylo vše o moc snazší, rodiny byly pevnější a tak dále. Možná je to víc o psychologii než o politických názorech.
Meloniová v Praze reagovala na kritiku zahraničních politiků, nezdá se jí jako ideální vzhledem k protokolu
Číst článek
Třeba v Německu nemůžete být obhájce byť jen části idejí Adolfa Hitlera, aniž byste se společensky znemožnili či něco horšího, zatímco v Itálii není nijak výrazně tabuizované být fanouškem Benita Mussoliniho. Není to zakázané, nikdo vás za to nezavře. Současný předseda Senátu právě ze strany Bratři Itálie je toho důkazem, když doma hrdě ukazuje Mussoliniho busty a další suvenýry.
Jistě, případ Ignazia La Russy to do puntíku potvrzuje. V Predappiu, Mussoliniho rodišti, je diktátorova hrobka, u které mnozí jeho dnešní příznivci pořádají různé vzpomínkové akce. Ze sociologického pohledu je velmi zajímavé vidět takové manifestace, ale je třeba zopakovat, že jde jen o minoritní záležitost. Nekritické vzpomínání na Mussoliniho rozhodně není v Itálii hlavním politickým proudem.
Berlusconiho dědička
Ještě zpět k Meloniové, pro mnohé i české politiky je její politický úspěch vzorem. Často na ni právě pohlížejí tím prvním pohledem, který jste zmínil na začátku. Tedy že jde vlastně o normální středopravicovou konzervativní političku, která sice láká radikální voliče, ale zůstává v přijatelných mezích. Jak se jí to podařilo?
Měla k tomu perfektně připravené podmínky. Musíme se vrátit do začátku 90. let, kdy do italské politiky vstoupil Silvio Berlusconi a odstartoval kontinuální proces takzvané mainstreamizace krajně pravicových populistických a autoritářských idejí. V 90. letech se totiž neštítil vzít si do předvolební koalice a poté i do vlády postfašistickou Národní alianci.
Oponentka potratů vs. žena z duhové rodiny. Itálie si zvyká na spory premiérky Meloniové a šéfky opozice
Číst článek
Na italské pravici od té doby až dodnes funguje spojení tří pravicových proudů: Forza Italia, Národní aliance (později Bratři Itálie) a Liga (dříve Liga severu). Na čas se Forza Italia a Národní aliance spojily do formace Lid svobody.
Nejprve této voličské bázi dominovala strana Forza Italia Silvia Berlusconiho, která byla mnohem více středopravicová a umírněná než radikálně populistická či krajně pravicová.
Postupem času se kvůli Berlusconiho věku i únavě z jeho politiky rovnováha moci na italské pravici přesunula k Lize Mattea Salviniho, která se během let vyvinula v plnohodnotnou populistickou radikálně pravicovou stranu. A ve třetím kroku pak dominanci na pravici převzala Meloniová.
Narazili jsme na Silvia Berlusconiho. V roce 2019 se v jednom ze svých projevů vrátil ke svému vstupu do politiky a ke zlomovým volbám 1994. Vyprávěl o tom, jak pomohl „legitimizovat a konstitucionalizovat Ligu a fašisty“. Znělo to, jako že je na tento proces hrdý, že to byl on, kdo poprvé od konce druhé světové války přivedl do vlády krajní pravici. Není přesně toto nakonec to hlavní, co po jeho politické kariéře zůstane?
Je pravda, že jeho politické dědictví není bůhvíjaké. Berlusconi se v politice věnoval především svému byznysu. Byl dokonalým příkladem personalistické politiky. Dělal vše, co mohl, pro své vlastní bohatství a vlastní zabezpečení, ale jeho hlavní odkaz zřejmě skutečně bude mainstreamizace Ligy a postfašistů.
Berlusconi byl průkopníkem populismu a magnátem ovládajícím i 90 procent italského televizního vysílání
Číst článek
I když on by to kvůli svému egu nejspíš neslyšel rád, nejspíš by ale tento proces nastal i bez jeho přičinění, on jej jen urychlil.
Berlusconi měl mnoho slabostí, ale politicky byl velmi chytrý. Fascinující například bylo, že dokázal vytvořit dodnes fungující zmíněnou alianci tří pravicových a krajně pravicových stran. Kromě jeho Forza Italia to byla i na sever se zaměřující Liga severu a původně výhradně na jih zacílená Národní aliance.
Přes tento rozpor ale tato aliance vydržela dodnes, přestože Liga severu a Národní aliance byly původně přirozenými rivaly. Dnes ostatně tvoří všechny tři strany vládu.
Vzestup a pád Salviniho Ligy
To nás přesouvá ke dříve autonomistické Lize severu, kterou během poslední dekády její předseda Matteo Salvini proměnil v celostátně působící Ligu. Jak se mu to podařilo?
Na začátku byla Liga severu politickým projektem bojujícím za nezávislost severní Itálie od zbytku země. Pokud vím, je to jediný úspěšný příklad přerodu regionalistické strany v celostátní, která dokáže být úspěšná i v jiných regionech, než ze kterých pochází.
Jsou za migrací do Itálie wagnerovci? ‚Vláda se jen snaží působit na své proruské voliče,‘ míní odborník
Číst článek
Stále je to však svého druhu politický experiment, protože Salvinimu se podařilo udržet částečnou podporu na severu, ale je tam daleko slabší než v minulosti, zatímco je podporuje nezanedbatelná část jihu.
Ono je to ještě paradoxní do té míry, že Salvini se nyní jako ministr dopravy a infrastruktury v kabinetu Meloniové snaží oživit dávný plán na mostní propojení Kalábrie se Sicílií, tedy obří projekt na samém jihu Itálie.
Je to vlastně neuvěřitelný vývoj. Já jsem se narodil a celý život žiji na severu Itálie, v regionu, kde byla Liga vždy velmi silná, takže to můžu přímo sledovat.
Liga se opírá o masovou strukturu místně zakořeněných a vlivných straníků, až se v tomto ohledu nápadně podobá tradičním stranám. Na severu se jim tyto organizační struktury podařily vybudovat do takové míry, že jsou tamní politici velmi dobře propojení s obyvateli, kteří tam Ligu vidí jako stranu oddanou teritoriu severní Itálie, a to přestože už se Liga politicky obrátila i na jiné oblasti.
Když se jdete o víkendu projít po běžném severoitalském městě, můžete narazit na stánek Ligy, kde se vás místní politici ptají, jak se máte, jaké v životě řešíte problémy a tak dále. Nejde ale o zásluhu Salviniho, je to odkaz předchozího stranického vedení Umberta Bossiho.
Itálie zavádí daň 40 procent z mimořádných zisků pro banky. Peníze půjdou i na pomoc lidem s hypotékou
Číst článek
Každý politik má do značné míry velké ego a Matteo Salvini se jím možná nechal až příliš unést, když svrhl první vládu Giuseppe Conteho v roce 2019, kde byla jeho Liga menším partnerem populistického Hnutí pěti hvězd. V preferencích ale Liga tehdy vystoupala až ke čtyřiceti procentům podpory a Salvini si chtěl koncem vlády vymoci předčasné volby, jenže Hnutí pěti hvězd akorát vládu přeskupilo a v druhém Conteho kabinetu Ligu nahradili středolevicovou Demokratickou stranou, Salvini odešel do opozice a ve volbách před rokem získala jeho Liga jen 8,8 procenta hlasů. Už to není jen Liga severu, je to celoitalská strana, která chtěla převzít moc jako dominantní síla. Jak tento vývoj v Lize vnímají?
To je dobrý poznatek. Zvnějšku by se chtělo zeptat, jak to, že je Liga pořád ještě soudržná. Přes tento turbulentní vývoj nedošlo k žádným dělením, hádkám, Liga je stále jednotná strana a nikdo nezpochybňuje Salviniho pozici.
Když vedu rozhovory s lidmi z Ligy, ptám se jich, jak je to možné, že zůstávají loajální, i když Salvini zcela změnil zaměření celé strany a v posledních volbách dopadli, jak dopadli. Odpovídají mi, že Salvini je lídr a pro jejich organizační strukturu je to nastavené tak, že dokud takového lídra mají, následují ho. Jsou v tom jako vojáci. To je ostatně označení, které často sami používají, vnímají se jako vojáci Ligy.
Může se to zdát trochu neuvěřitelné, ale pokud jste zapálený politický aktivista, vytváříte si uvnitř strany přátelství, možná si tam najdete partnera, trávíte uvnitř těch struktur spoustu času. Takže je nakonec logické, že se pro vás ze strany stane něco víc, neoddělitelná součást vašeho života.
