Čtvrt miliardy dětí po celém světě musí chodit do práce. I na Den dětí
Mezinárodní den dětí se dnes slaví na celém světě. Ne všechny děti ale mají to štěstí, že si alespoň dnes mohou hrát. Čtvrt miliardy dětí na celém světě prožije své dětství v továrnách nebo třeba na kakaových plantážích. U nás je to dávno už něco nepředstavitelného, v řadě oblastí takzvaného třetího světa zcela běžná realita.
Jednou z mnoha zemí, kde pracují celé armády dětí je Kambodža. Podle odhadů Mezinárodní organizace práce tam pracuje polovina všech dětí mladších čtrnácti let, celkem půldruhého milionu.
Z dálky je slyšet pravidelný rytmus stroje. U pásu stojí několik dětí a holýma rukama pěchují hlínu do mísícího zařízení. Nejmladší nemá víc než šest sedm let. Většina těch, kteří v cihelně pracují jsou malé děti.
Reportáž o dětské práci v Kambodži připravil redaktor Českého rozhlasu Jaromír Marek
„Přivážím dřevo do pecí, na vozíku odvážím hotové cihly,“ říká tiše asi osmiletý kluk a nesměle klopí oči. Ruce má špinavé od načervenalé hlíny.
Právě cihelny jsou nejčastějším místem, kde dřou malí dělníci. Důvod je prostý, práce je sice fyzicky namáhavá, ale nevyžaduje žádnou kvalifikaci ani dovednosti.
Monotónní dřina je nejen fyzicky náročná, ale i nebezpečná. „Často se stane, že se zraním, že si odřu ruce do krve,“ ztěžuje si tiše Rangsey. V primitivních pracovních podmínkách nejsou zranění nijak výjimečná.
Jakkoli těžká a nebezpečná dětská práce je, kambodžskou společností je všeobecně akceptovaná. A tak malí dělníci otročí v řemeslných dílnách, restauracích, malých továrnách a také v cihelnách.
„V zásadě nejsme proti tomu, aby děti třeba pomáhaly rodičům v obchodě nebo v zemědělství. Důležité ale je, jestli chodí do školy nebo ne. Jestli nejsou vykořisťovány v továrnách. To je nepřijatelné,“ vysvětluje Seang Meng z Mezinárodní organizace práce.
Chodit do školy můžou jen ti šťastnější
Před dvěma lety vedl Seang ve vesnicích na severu Kambodže kampaň proti dětské práci v cihelnách. Představuje Samrep, které je jedenáct let a od osmi do deseti dřela v cihelně.
„Pracovala jsem jedenáct hodin každý den. Do školy jsem nechodila,“ říká Samrep. Otrhané hadry vyměnila za školní uniformu a pás v cihelně za školní lavici. Ještě nedávno negramotná dívka chce být dnes učitelkou.
Samrep měla štěstí. Díky zahraniční pomoci Mezinárodní organizace práce se jí podařilo vybřednout ze začarovaného kruhu. Takový příběh s dobrým koncem ale není příliš častý. Drtivá většina dětí dál pracuje, prostě proto, že jejich rodinám nezbývá nic jiného, než je posílat do zaměstnání.
