Arabský svět se už pátý měsíc otřásá v základech. Všichni se shodují, že klíčovou roli v tom hraje televize al-Džazíra. Politici a odborníci se mezitím přou, jestli satelitní kanál bouřlivé události pouze profesionálně sleduje, anebo také cíleně rozdmýchává.

6:00 3. května 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sdělovacím prostředkům se někdy říká Sedmá velmoc, a i když se s jistotou neví, jak toto přirovnání vzniklo, vyjadřuje rostoucí moc médií v moderním světě. Konkrétním příkladem mohou být nepokoje, které už skoro půl roku otřásají arabským světem. Málokdo pochybuje, že v nich média hrají obrovskou roli.

Mluví se hlavně o televizi al-Džazíra. Stanice vysílá z malého Kataru v Perském zálivu, její pořady ale už patnáct let ovlivňují celý arabský svět. Podle řady odborníků je přitom al-Džazíra klíčovým hráčem, který rozjel současnou revoluční vlnu.

„Al-Džazíra je velmi důležitá součást těchto revolucí. Když lidové hnutí v Egyptě ztrácelo dech, vysílání al-Džazíry určitě zase opozici zvedlo morálku. V Tunisku byl ten vliv možná ještě větší, protože o tamní nepokoje se zkraje nezajímal vůbec nikdo, jenom al-Džazíra. Zároveň ale platí, že hlavní impuls všeho dění vychází z ulice, z toho jak se lidé organizují, svolávají a povzbuzují. Úloha médií je v tomto ohledu spíš doplňková.“

Salmán Šajch vede pobočku amerického Brookings Institutu v Kataru. Tedy v zemi, odkud al-Džazíra vysílá, a kde žádné demonstrace nejsou.

Šajchovy poznatky ale v době egyptských nepokojů potvrzoval přímo v Káhiře i tamní profesor Galál Amín:

„Al-Džazíra je v zemi velmi populární, koukají na ni milióny Egypťanů. Státní televizi poslouchají, když se chtějí dozvědět, jaké prohlášení zase vydala vláda. Pokud ale chtějí slyšet realistické zprávy a skutečné analýzy, přepínají na al-Džazíru. Ta je dlouhodobě ke káhirské vládě poměrně kritická. Lidé si ale říkají, že si to vláda zaslouží!“

A přímo v ulicích revoluční Káhiry jsem zaznamenal názor:

„Pokud se chci dozvědět, co se děje, vyjdu do ulic a lidé mi to řeknou. Televizi nesleduji a rádio neposlouchám. Egyptská televize vůbec nepřináší pravdivé informace, je to propaganda, vládní nástroj, které jde proti lidem a nikoli s nimi!“

Hádka o revoluce

Debaty a hádky, kdo škodí Arabům, jsou doma i na obrazovkách al-Džazíry. Kontroverzní témata přináší a mnohá tabu prolamuje třeba vysoce výbušný diskusní pořad al-Ittidžáh al-muákis, neboli Opačný směr.

Kontroverze vyvolává i samotná al-Džazíra. Třeba když v lednu zveřejnila tajné dokumenty, které dokázaly, že palestinští politici jsou ochotní ustupovat Izraeli daleko více, než připouštějí na veřejnosti. Byla to bomba pro celý Blízký východ a palestinský ministr zahraničí Rijád Malkí tehdy hřímal:

„Zajímalo by mě, co je účelem zveřejnění těch materiálů a jeho načasování. Al-Džazíra je asi povzbuzená tím, co se stalo v Tunisku, kde byl svržen prezident Bin Alí. Nejspíš si řekli: ‚Proč to nezkusit i na palestinských územích. Třeba budeme stejně úspěšní jako v Tunisku‘.“

„To je ale nepřijatelné a nemá to šanci na úspěch! Al-Džazíra je jenom mediální společnost, která má informovat. Není to nějaké impérium, které bude měnit vlády a politické systému v různých zemích světa,“ dodal.

Palestinský ministr v Rámalláhu zopakoval nejnovější z mnoha obvinění na adresu al-Džazíry. Informuje o revolucích, nebo je také záměrně podněcuje?

Přímo v katarském ústředí televize jsem se zeptal jejího ředitele pro rozvoj Ibráhíma Hilála.

„To není férový argument! Arabští diváci nejsou naivní. Chápou význam zpravodajství a chtějí ho objektivní. Protože ho objektivní máme, sleduje nás tolik lidí, jinak by přešli k ostatním stanicím,“ říká Hilál a pokračuje:

„Ta obvinění nejsou férová ani k samotným revolucím. Lidé v arabském světě nepovstali proti svým vládám a neriskují své životy kvůli našemu zpravodajství!“

„Teď na případě Sýrii a Libye se také ukazuje, že většinu informací nedostáváme od našich zpravodajů, kteří pracují ve velmi omezených podmínkách a čelí restrikcím, ale od samotných Libyjců a Syřanů po internetu. Nemáme cenzuru, neudržujeme nějaké výsadní vztahy se žádnými vládci a tak vysíláme, co máme k dispozici,“ tvrdí Ibráhím Hilál.

Centrála v Dauha

Ať má al-Džazíra své vlastní materiály nebo stovky minut amatérských nahrávek, všechno se sbíhá sem, do její centrály v Dauha.

To už mě provází mluvčí stanice Christina Aivaliotisová. Jeden z jejích kolegů z anglické redakce zrovna po telefonu dostává čerstvou zprávu z porevolučního Egypta.

„Tohle je náš newsroom. Tady se přijímají a píšou zprávy, támhle je stůl pro moderátory, to je místo pro rozhovory. A za tím sklem je galerie, tedy pracoviště režiséra, zvukařů a podobně… Podíváme se tam, snad tam zrovna nebude nějaká adrenalinová situace a pustí nás tam!“

„Celkově máme po celém světě více než 3000 zaměstnanců. V tom ještě nejsou pracovníci chystaných stanic al-Džazíra Turecko a al-Džazíra Balkán. Máme ještě tři další vysílací centra: V Londýně, ve Washingtonu a v Kuala Lumpuru. Takže se vlastně ani nedá říci, kdy máme nejvíce napilno, běží to 24 hodin denně, kolem zeměkoule. Před chvílí jsme v galerii viděli, jak se předává vysílání mezi Londýnem a Dauha.“

Teď jsme v newsroomu narazili přímo ředitele zpravodajství anglojazyčné stanice Al Jazeera International Saláha Nadžma.

K jeho vysílání už má po kabelu nebo přes satelit přístup na 230 miliónů domácností po celém světě a bezplatně také kdokoli, kdo se připojí k internetu.

„Samozřejmě také úzce spolupracujeme s arabským kanálem, jsme přeci jedna společnost. Máme stejnou redakční politiku, jen diváky máme odlišné, takže i třeba hlavní zprávy se liší. My jsme globální anglická stanice s více globálními tématy. Arabský kanál vysílá do arabského světa, a tak se jeho priority točí právě kolem tohoto regionu,“ vysvětluje ředitel zpravodajství anglojazyčné stanice.

Izraelsko-palestinský konflikt

Jedním z nejpalčivějších témat Blízkého východu je izraelsko-palestinský konflikt, zprávy o něm se valí prakticky neustále.

Izrael patří k nejzarytějším kritikům al-Džazíry a tvrdí, že jde o nástroj nepřátelské islamistické propagandy. Ředitel Hilál považuje toto obvinění za velký paradox:

„Když jsme začínali, rozhodli jsme se Izraeli říkat Izrael a nikoli sionistická entita nebo okupovaná Palestina. Rozhodli jsme se tak proto, že to odpovídá mezinárodnímu právu a také Organizace pro osvobození Palestiny už tehdy uznávala Izrael.“

„Nemohli jsme tedy být papežštější než papež. Okamžitě se ale spustila lavina stížnosti od arabských diváků: ‚Jak to můžete nazývat Izrael? Jak můžete dokonce do vysílání zvát izraelské hosty?‘ Byli jsme totiž první arabský kanál, který nechal Izraelce ve svém vysílání mluvit bez jakékoli cenzury,“ vzpomíná Hilál a pokračuje:

„Tehdy jsme byli napadáni, že prosazujeme izraelsko-palestinské urovnání prostřednictvím sdělovacích prostředků. My jsme na to říkali a říkáme to pořád: ‚Nemusíme někoho milovat nebo nenávidět, naší rolí je prostě dávat jim prostor a zveřejňovat jejich stanoviska‘.“

Když jsem se v Jeruzalémě na izraelském ministerstvu zahraničí zeptal mluvčího Jigala Palmora, pro al-Džazíru nenašel žádnou polehčující okolnost.

„Izraelci velmi často vystupují také v jiných médiích, nejen v televizích, ale i ve velkých denících jako je al-Haját nebo aš-Šark al-Avsat. Není to samozřejmě často, abych zase nepřeháněl. Al-Džazíra každopádně není výjimečná v tom, že by dávala Izraelcům nějaký nadměrný prostor.“

„Výjimečná je tím, že systematicky manipuluje a prostřihává rozhovory s našimi lidmi, takže vysílaný klip je potom v naprostém rozporu s tím, co dotyčný izraelský představitel řekl,“ tvrdí Jigal.

„Samozřejmě můžete klást jakkoli tvrdé otázky, ale pak musíte věrně přenést, co ten člověk odpovídal, a ne s tím manipulovat pomocí střihu a prohazování obrázků,“ uzavírá mluvčí izraelského ministerstva zahraničí.

Škodí tedy al-Džazíra záměrně Izraelcům? Ředitel Ibráhím Hilál se dušuje, že nikoli.

„Zrovna dneska jsme vysílali rozhovor s mluvčím izraelské armády o situaci v Gaze. A on mluvil a mluvil, říkal co chtěl. Ano, klademe nepříjemné otázky, skáčeme Izraelcům do řeči. Ale totéž děláme i lidem z palestinského Hamásu,“ uvádí Ibráhím Hilál.

„Můžu vám říci, že tu máme speciální kurz pro naše novináře, jak pokrývat izraelsko-palestinský konflikt, jak klást Izraelcům i Palestincům otázky. Protože tento konflikt je nejsložitějším tématem, kterým se zabýváme,“ vysvětluje ředitel Hilál a dodává:

„Naši moderátoři tedy velmi dobře znají triky a záludnosti, které používají mluvčí a politici Izraele, Hamásu i palestinské vlády. Jejich mluvčí jsou v tomto mimořádně schopní!“

Před a po 11. září 2001

Nechme stranou arabsko-izraelské spory. V al-Džazíře se umějí dostatečně pohádat i samotní Arabové mezi sebou. Třeba irácký spisovatel Muhammad Chudarí v pořadu Opačný směr tvrdil, že Arabové jsou národ podlých zbabělců a nul, které nic nedokázaly a jenom parazitují na západním světě.

Poslouchaly ho při tom desítky miliónů Arabů.

Britský novinář Hugh Miles napsal o fenoménu al-Džazíry celou knihu a na serveru BlairWatch vysvětluje své poznatky:

„Než se objevila al-Džazíra, arabská média ukazovala oficiality se šajchy a králi, prezidenty líbající děti a přestřihávání pásek, naprosto prázdné informace. Do toho přišla nová stanice s britským investigativním způsobem zpravodajství i ostrými diskusemi.“

„Al-Džazíra ale změnila i naše, západní zpravodajství o Blízkém východě, zejména o izraelsko-palestinském konfliktu, o Iráku, o invazi do Afghánistánu. Zajistila také přístup ke zdrojům, ke kterým ho západní média prostě neměla, jako je al-Káida,“ tvrdí britský novinář.

Na Západě al-Džazíru asi nejvíce zviditelnilo, když začala vysílat poselství dodaná arciteroristou Usámou bin Ládinem.

„Kolem 11. září 2001 jsem byl šéfredaktorem zpravodajství. Pamatuji, jak nám začaly chodit nahrávky Usámy bin Ládina a čelili jsme obvinění, že pomáháme al-Káidě. Prý v těch nahrávkách také byly zakódované skryté pokyny teroristům – to alespoň tvrdili západní politici, aby odradili západní televize od přebírání našich materiálů,“ pamatuje si Ibráhím Hilál.

„Byl to samozřejmě nesmysl a navíc my jsme ty pásky editovali – co bylo na začátku nahrávky, mohlo jít klidně na konec, většina se toho vystříhala a nevysílala se vůbec,“ tvrdí a dodává:

„Hlavně ale: My jsme novináři a není naší starostí posuzovat, co vyhovuje Americe a co jde proti ní! My musíme vysílat zpravodajsky hodnotné věci, to je naše kritérium.“

Velmi dobré kontakty

Britský autor Hugh Miles vysvětluje, že al-Džazíře oproti západní konkurenci pomáhá znalost prostředí a vynikající kontakty, které má v muslimském světě včetně Iráku a Afghánistánu:

„O tom, že má al-Džazíra kontakty s al-Káidou, není pochyb. To ale neznamená, že al-Káidu tato televize podporuje, že s ní sdílí ideologii. Řekl bych, že kontakty al-Džazíry s al-Káidou se dají přirovnat ke vztahům, které měla BBC s Irskou republikánskou armádou. Těžko by přitom někdo tvrdil, že BBC s IRA sympatizovala.“

„Al-Džazíra třeba čelila od Spojených států obviněním, že předem věděla o chystaných útocích na americké vojáky v Iráku. Faktem ale je, že o tom Spojené státy nikdy nepředložily jediný důkaz,“ upozorňuje Hugh Miles.

„Zpočátku jsme byli v arabském světě obviňováni, že jsme agenty Izraele a Spojených států, dokonce se šířily báchorky, že bereme výplatu v šekelech. Po 11. září se to najednou otočilo. Přišly války v Afghánistánu a v Iráku a najednou nám začali ze Západu nadávat, že jsme proti Izraeli a proti Americe,“ nepřímo reaguje ředitel pro rozvoj al-Džazíry Hilál.

„Do 11. záři nás klepali po ramenou, že v arabském světě šíříme liberální hodnoty a profesionální žurnalistiku, velká část novinářů k nám ostatně přešla z významných západních médií,“ poukazuje Hilál.

Změna amerického postoje, o které mluví ředitel al-Džazíry pro rozvoj Ibráhím Hilál, souvisela i s činností jejích reportérů v terénu. Kolikrát američtí ministři a generálové tvrdili, že zlikvidovali nebezpečné teroristy, a do toho začala al-Džazíra vysílat obrázky zabitých žen a dětí kdesi v afghánské vesnici.

Jako jediná, protože západní televize u toho nebyly.

Veterán britské žurnalistiky Robert Fisk působí na Blízkém východě přes třicet let a tvrdí, že většina západních médií kolaboruje s vládnoucí mocí.

Syrová realita

O to víc podle něj překáží al-Džazíra.

„Mám výmluvný příklad z Iráku roku 2003. Do Bagdádu přijel štáb katarské televize al-Džazíra. Vraceli se z Basry s mimořádně znepokojivými nahrávkami. V nemocnici tam natáčeli spoustu ošklivě zraněných žen, dětí, ale samozřejmě také iráckých vojáků, které zasáhla britská dělostřelecká palba.“

„Ženy s vyraženýma očima, děti s vyhřezlými vnitřnostmi – zkrátka děsivé,“ Robert Fisk nevynechává detaily v článcích pro deník Independent, ve svých knihách, ale ani teď, když spolu sedíme v jedné bejrútské kavárně:

„Technici al-Džazíry to začali přes satelit posílat do výměnné sítě, do londýnského ústředí agentury Reuters. A najednou se s Londýna ozval anglický hlas: ‚Přestaňte to posílat, tohle stejně nemůžeme žádné televizi nabízet, na tohle se nemůže nikdo při jídle dívat.‘ Ti chlapíci z al-Džazíry– byli to dva Libanonci a Syřan – se ale nedali. Říkali: ‚Neblázněte, vrátili jsme se z Basry, kam se nikdo nedostane, podívejte, co se tam děje!‘ A posílali to dál. Londýnský hlas se tedy vrátil a říká jim: ‚To nejde, to je obscénní, to je pornografie. Nemůžeme to odvysílat, musíme mít úctu k mrtvým a zraněným.‘“

Právě v tom je podle Roberta Fiska rozdíl mezi syrovou realitou v podání al-Džazíry a západními médii.

„Takže my jsme neměli k těm lidem respekt, když ještě žili. Neměli jsme k nim respekt, když jsme je bombardovali. Ale najednou se staneme uctivými, když jsme je rozsekali na kusy!“ glosuje Fisk.

„A k tomu jsme se dostali od argumentu, že by se někdo mohl pozvracet u oběda. Podstata samozřejmě byla úplně jiná: Zatajit před lidmi na Západě, jak ta válka ve skutečnosti vypadala. I vlivné televize prostě drží basu s lidmi u moci,“ prohlašuje veterán britské žurnalistiky.

Nadávají, ale přebírají

Autor knihy o al-Džazíře Hugh Miles také není žádný teoretik, i on působil před osmi lety v irácké válce jako novinář.

„Pracoval jsem pro SkyNews při invazi do Iráku a mým úkolem bylo sledovat, co vysílají konkurenční stanice, včetně al-Džazíry nebo CNN a BBC. Tehdy jsem si uvědomil, že zpravodajství al-Džazíry bylo daleko kvalitnější, než to, jak stejnou válku pokrývaly západní stanice.“

„Platí to stále a shoduje se v tom většina lidí, kteří mohou sledovat jak anglojazyčné, tak arabské televize. Je to zajímavý paradox – v Americe se na al-Džazíru někdy nadává, pak ale všechny velké západní stanice od Spojených států až po Japonsko stejně přebírají její materiály,“ upozorňuje Hugh Miles.

Přední manažer al-Džazíry Ibráhím Hilál připomíná, že za toto nasazení už řada novinářů al-Džazíry zaplatila životem. Nejen v Iráku, naposledy třeba v Libyi:

„Nepracujeme jako některé jiné stanice, které posílají do krizí takzvané ‚padákové novináře‘. Naši lidé proto daleko více sázejí na místní kontakty než na shánění tlumočníků a ochranky. Bohužel pak ale také o to více čelí opravdovému nebezpečí a někdy i přicházejí o život. To je odvrácená strana našeho vysíláni a toho, že na rozdíl od konkurence zjišťujeme a vysíláme, co je za tím kterým příběhem.“

Nezabíjejí však jen zbloudilé střely.

„Američané zaútočili na dvě kanceláře al-Džazíry – v Kábulu a v Bagdádu. V tom druhém případě zabili reportéra Tárika Ajúba. A je zvláštní, že jeho smrt byla z reportérů zabitých Spojenými státy jediná, kterou Američané nevyšetřovali,“ připomíná Hugh Miles, že panuje silné podezření i na dva záměrné raketové útoky ze strany Spojených států

„Al-Džazíra přitom už před začátkem války předala Američanům souřadnice své bagdádské i kábulské kanceláře, takže o nich velmi dobře věděli,“ uzavírá Miles.¨

Opačný směr

Opačný směr není pouze pořad sledovaný desítkami miliónů diváků. Opačným směrem se vlastně vydala i celá al-Džazíra, když se před patnácti lety odchýlila od strnulosti arabských médií a postupně strhla další.

Dodnes se vedou spory kdo a proč tuto změnu nastartoval.

„To co dělá al-Džazíra není dobré. Jako mediální společnost by měli informovat o tom, co se děje, nejen Araby, ale i zbytek světa. Avšak neměli by překrucovat realitu. Jsem přesvědčený, že al-Džazíra má nějaké politické plány a že se odchýlila od role vyhrazené médiím.“

To je názor palestinského politika Hany Siniory. Jenže jiní tvrdí opak, třeba americký politolog Salmán Šajch pocházející z Pákistánu:

„Ne, Džazíra dělá to, co dělat má, tedy informuje o tom, co se děje. A dělá to skvěle, vynakládá obrovské prostředky, aby měla své lidi přímo v centru dění, ať už to byl Egypt nebo později Libye. Samozřejmě se o to snaží i jiné stanice, třeba al-Arabíja, nebo západní kanály jako CNN a BBC.“

Britský životopisec al-Džazíry Hugh Miles naznačuje, že pravda bude někde mezi.

„Al-Džazíra samozřejmě má a prosazuje určité hodnoty. Projevuje se to už výběrem témat, používaným slovníkem. Byla válka v Iráku invazí, nebo osvobozením? Padla Basra, nebo byla okupována? To vychází s nějaké redakční linie. Takže vidíme sympatie k islámu, k palestinské věci.“

„Al-Džazíra je samozřejmě zaujatá. Jenže to jsou i západní televize! A tak je lepší postavit otázku takto: Je al-Džazíra zaujatá více, než je přípustné? Osobně si myslím, že je zaujatá méně než většina amerických stanic a řekl bych, že i méně než BBC,“ myslí si Miles.

Zprávy z Libye

Libyjský povstalec zrovna vytrhl reportérovi al-Džazíry mikrofon a v živém vysílání nadává na Kaddáfího. Právě občanská válka v Libyi je posledním prubířským kamenem velkých televizí.

Al-Džazíra opět přináší nejlepší zpravodajství, a kdo z konkurentů a kritiků jí nestačí, ten ji aspoň cituje.

Ředitel Ibráhím Hilál tvrdí, že žádná politická hra ani tady nepřipadá v úvahu.

„Když začala libyjská krize, dostávali jsme stovky emailů a telefonátů, lidé chtěli abychom vysílali víc a víc. My už tehdy měli kancelář v Tripolisu, ta ale podléhala restrikcím Kaddáfího režimu, a diváci proto začali pochybovat, zda vůbec chceme libyjské události pokrývat v celé šíři a objektivně.“

„Tím chci říci, že i kdybychom třeba chtěli nějaké důležité téma ignorovat, diváci by si ho okamžitě vydupali,“ domnívá se Hilál a dodává:

„Nezapomínejte také, že máme zaměstnance z desítek zemí, máme novináře sekulárně i nábožensky orientované. I to přispívá k pestrosti a objektivitě vysílání, protože každý má jiné priority a názory. Pochopitelně se navzájem ovlivňujeme i s konkurencí, sledujeme co vysílá. Není tedy možné mít nějaký skrytý plán, s tím bychom neuspěli.“

Muž v pozadí

Provoz Al-Džazíry stojí ročně stovky miliónů dolarů. Zbývá představit člověka, který ji vytvořil, platí a dovedně využívá ve svůj prospěch. Vládce Kataru šajch Hamad bin Chalífa Ál Sání udělal podle Hugha Milese založením Džazíry to nejlepší, co mohl.

„Emír je nesmírně bohatý člověk, Katar má druhé největší zásoby zemního plynu na světě. Nepotřebuje tedy peníze a ani ve vysílání al-Džazíry o ně nejde. Co Katar potřebuje, to je ochrana. Když má sousedy jako je Irák, Saúdská Arábie a Írán, tak první starostí je bezpečnost.“

„K moci se dostal v roce 1995, pár let po iráckém vpádu do nedalekého Kuvajtu, a nechtěl aby se mu stalo něco podobného.“

„Katarský emír není žádný hlupák. Vypočítal si přitom, že založením televize zajistí Kataru lepší bezpečnost, než nakupováním jakéhokoli množství tanků a raket. Nastoupil na trůn v mediální éře, kdy veřejné mínění poskytuje lepší ochranu než armády.“

Břetislav Tureček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít