Ruské útočení se zhoršilo, schválně míří na civilisty, popisují obyvatelé Chersonu na podzemní modlitbě
V těžce zkoušeném ukrajinském frontovém městě Cherson žijí desítky tisíc lidí, nehledě na každodenní ruské ostřelování z protějšího břehu Dněpru. A k modlitbám se scházejí v podzemních krytech. Samotný pohyb po městě je ale hodně nebezpečný.
Ve sklepním protileteckém krytu jednoho z chersonských paneláků se sešlo několik desítek lidí ke společné modlitbě. Ze Slovjansku sem přijel pastor, pekař a humanitární pracovník Oleg Tkačenko, který si tentokrát jako téma zvolil strach, který tady cítí všichni 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Teď se to zhoršilo. Rusové po nás začali víc střílet a útočí i leteckými bombami. Na ulici se často vůbec nedá vyjít, jen na dvůr. Útoky jsou velmi časté po celém Chersonu. Venku se pohybujeme rychle, jako vojáci, a jen po svém obvodu. Pořád jsme přikrčení a díváme se nahoru, jestli neletí klouzavá bomba. Tohle tady ještě nebylo,“ říká paní Teťána pro Radiožurnál. I její přátelé jsou přesvědčení, že Rusové na civilisty útočí cíleně.
„Samozřejmě že to dělají záměrně. U nás například každý pátek a sobotu uklízíme ulice. Soused vyšel ven pozametat listí. Zaměřil ho dron, vypálil a utrhlo mu to obě nohy a jednu ruku. Musel přece vidět, že je to obyčejný člověk, který mu nic neudělal,“ popisuje Teťána.
„Jeden můj známý jel do Tokarevky vzít si nějaké věci z domu. Žít se tam nedá, protože náš břeh Dněpru Rusové nonstop ostřelují. Najednou nad sebou zpozoroval dron, začal se loučit se životem a prosit Boha o pomoc. Dron zakroužil, ale pak odletěl a můj známý vidí, jak do auta opodál nasedají muž a žena s dítětem. Potom výbuch, auto hoří – a ti lidé už nejsou,“ říká Věra Ivanovna.
Smrt se stala součástí našeho každodenního života, dodává Věra Ivanovna.
Rusové obsadili Dvoričnou v Charkovské oblasti. Šéf místní vojenské správy to však popírá
Číst článek
„Moje sestřenice – měla 63 let – okopávala zahrádku a nestihla utéct – chyběly jí dvě vteřiny. Zabil ji dělostřelecký granát. Jindy se spolužačka běžela schovat do sklepa – taky to nestihla a byla na místě mrtvá. Onehdy jsem si šla vyzvednout důchod a něco nakoupit na tržnici. Chtěla jsem jít ve dvě odpoledne, ale dívám se, že drony teď méně létají, tak jsem vyrazila už v jedenáct. Po druhé hodině na místa, kudy obvykle chodím, zaútočil dron a 14letá dívenka skončila s osmicentimetrovou dírou v hlavě.“
Na zastávkách městské hromadného dopravy sice radnice rozmístila betonové pozemní kryty, ale to nestačí, poznamenává paní Valentyna: „V rodinných domech žádné kryty nemají, jen sklepy, ale ty bývají ve strašném stavu. Nikdo s válkou nepočítal a krytů je proto málo. Teď už všechny veřejné budovy povinně stavějí s kryty. Momentálně je nejnebezpečnější to, když třeba záchranka jede ke zraněnému, dron to ze vzduchu pozoruje a pak zaútočí na stejné místo. To se stává často.“
„Jeden neví, jestli má zůstat sedět doma, nebo jít ven, protože jisté tu není nic. Když už jsem venku a slyším dron, snažím se schovat někde za zdí nebo za stromem, aby mě neviděl. Žijeme v neustálém strachu, ale já se uklidňuju tím, že nade mnou Bůh drží ochrannou ruku. Obchod je daleko a moc často tam proto nechodím. Vnuk mi říká, když máš předtuchu, že se něco zlého stane, zůstaň doma. Bůh to tak chce,“ říká Věra Ivanovna.
Mnozí z této skupiny sem, na podzemní bohoslužbu, přišli pěšky a urazili třeba i deset kilometrů. Veřejnou dopravu, která stále funguje, považují za nebezpečnou, protože se často stává cílem ruských dronů.
