Tentokrát jsme zamířili do téměř vylidněné vesnice Jekaterynivky, kde si v tamní klubovně Olegova kolegyně, pastorka Valja zřídila provizorní modlitebnu. Před budovou se shromáždila skupinka starších obyvatel vesnice, převážně žen, kterým Oleg přivezl humanitární pomoc. Všichni slyšíme, že fronta je doslova za humny.

„Přilétá to k nám pořád, dokonce jsem si ani nevšimla, jak střela dopadla do mého dvora. Říkám si: Měla by ses aspoň přikrčit... Ale už jsem z toho tak unavená, že ani nepadám k zemi. Projektil zasáhl moji garáž. A to všem říkám: Jsem věřící, ke mně to nepřiletí! Ale ono přiletělo a šrapnel mi uvízl ve vlasech. Bůh nám totiž pověděl: ‚Tebe zachráním, ale nikdy jsem nesliboval, že ochráním tvůj majetek,‘“ říká pastorka Valja. Úlomek střely si pečlivě uschovala.

„Bože, budu o tom vyprávět celému světu. Včera taky kousek ode mě dopadl projektil a začalo hořet. Na začátku války jsem odjela do Německa, ale po pěti dnech jsem se vrátila, protože žádný jiný život si představit neumím. Lidi si ze mě berou příklad a jsou klidnější, když jsem tady s nimi. Chodí k nám všichni, i pravoslavní,“ popisuje.

Tady, na frontové linii, jsou granáty nebo jiná munice slyšet velmi často. Ať už jde o střely, které sem dopadají z ruské strany nebo o projektily, které jsou odpalované z ukrajinských pozic. Za dvě nebo tři hodiny jsem jich napočítal několik desítek.

„Spoléháme se na Boha a na sebe, na koho jiného. Už loni nám radili, abychom v sadech raději nic nesázeli, ale zasadili jsme a máme jídlo. Neklesáme na duchu. Máme vlastní brambory, rajčata, okurky i zelí. Díky dešťům byla úroda dobrá. Jen kdyby už byl klid. Žijeme dneškem. Probouzíme se a jsme vděční Bohu za to, že jsme přežili noc, večer uléháme a děkujeme Bohu, že jsme přežili den,“ popisuje Natálie Fjodorovna. Pitnou vodu čerpá ze studny, která stále funguje, ale její domek je podobně jako mnoho jiných stavení částečně poškozený.

„Dům sice stojí, ale okna vyletěla, garáž už není, ani záchod a sauna. Stodola je taky pošramocená, ale pořád chovám pár slepic a krávu. Chtěla by se pást na loukách, ale to není možné. Musím vystačit s málem, protože důchod je nevelký. Rodiče nás učili: spoléhej se na Boha, ale sama nebuď líná,“ zakončuje Natálie Fjodorovna.

Tohle byla jedna z posledních bohoslužeb v Jekaterynivce. Ruská armáda vesnici dobyla a srovnala se zemí. Většina obyvatel stačila uprchnout.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít