Zoufalí Afghánci utíkají ze země. Vládnoucí hnutí Tálibán místo toho řeší další omezování práv žen
Po odchodu západních vojáků přišlo mezinárodní odříznutí a Afghánistán začal kolabovat. Řada nemocnic musela kvůli nedostatku financí ukončit provoz, velké množství lidí hladoví, práce ubývá, není na platy, ale ceny přitom rostou. I proto se řada Afghánců uchyluje k zoufalým pokusům o útěk ze země. Islamistické hnutí Tálibán se ale mezitím navzdory původním slibům věnuje omezování práv žen. Znemožňuje jim vzdělání či práci a omezuje pohyb.
Bezmála 40milionové zemi po ovládnutí radikálním hnutím Tálibán v loňském srpnu zoufale chybí zahraniční pomoc, která tvořila většinu afghánského státního rozpočtu. Islamistické hnutí okamžitě zpřetrhalo veškeré kontakty se Západem, tento dříve spolehlivý přísun finančních prostředků ale dodnes nedokázalo uspokojivě nahradit.
Pomoc z Číny nebo Saúdské Arábie ji nedokáže plně zastoupit i proto, že s odchodem amerických a dalších západních vojáků zmizela i velká část pracovních pozic.
Kromě toho zemi v posledních letech trápily vlny sucha, které zavinily nízkou úrodu a s tím spojený vážný nedostatek potravin.
Světový potravinový program se snaží zajistit jídlo alespoň pro ty nejchudší, Dětský fond OSN (UNICEF) zase bojuje s dětskou podvýživou. Afghánistán patří mezi nejzasaženější země, těžká podvýživa tam podle UNICEF letos postihne asi 1,1 milionu dětí, téměř dvakrát tolik než v roce 2018.
Před bídou denně prchají tisíce Afghánců. Nový krok Tálibánu navíc ohrožuje pomoc, na které jsou závislí
Číst článek
Vládnoucí radikální hnutí Tálibán se ale zaměřuje na úplně jiné problémy.
Omezování práv žen
Jednou z nejviditelnějších změn je návrat k podřízenému postavení žen jako v 90. letech minulého století, kdy už Tálibán v Afghánistánu vládl. Například podle českého velvyslance Jiřího Balouna jsou dnes právě ženy mezi těmi, kteří v Afghánistánu nejvíce trpí.
„I když Tálibán slíbil, že pro dívky od března opět otevře školy, nestalo se tak a v brzké době se to neočekává. Tálibán pronásleduje aktivisty, bývalé prominentní příslušníky vlády i ozbrojených sil. 70 procent médií bylo uzavřeno, zbylé podléhají cenzuře,“ vyjmenovává.
Po pádu Kábulu a převzetí moci 15. srpna 2021 slíbil Tálibán ženám rovnoprávnost, praxe posledních měsíců ale naznačuje spíš návrat k plnému vymáhání práva šaría. Mnohé ženy byly takřka ihned vyhnány z práce, byly zničeny či zakryty reklamy s ženskými tvářemi.
Ven z domu už jen s burkou. Tálibán nařídil Afghánkám povinné zahalování od hlavy až k patě
Číst článek
Loni v září bylo obnoveno ministerstvo pro šíření ctnosti a předcházení neřesti, jež dohlíží na dodržování práva šaría. Dívkám bylo znemožněno studovat na středních školách a od února úřad nařídil ženám pracujícím na ministerstvech, aby nosily pokrývku hlavy hidžáb a pracovaly odděleně od mužů.
Před necelými dvěma týdny nařídil Tálibán ženám nosit dokonce burku – oděv, který je zahaluje od hlavy až k patě. A to s odůvodněním, že je to „tradiční a uctivé“. K tomu omezil možnost jejich samostatného cestování na vzdálenost 72 kilometrů, na delších cestách je musí doprovázet mužský příbuzný.
Proti těmto opatřením čas od času některé afghánské ženy protestují, větších ústupků se ale nedomohly. V minulém týdnu navíc vedení provincie Herát na západě země zakázalo společné stolování mužů a žen v restauracích, a to včetně rodin. Po dvou dnech však bylo toto opatření zrušeno.
Zoufalý úprk
Tragédii, která Afghánistán postihla, ilustruje exodus tisíců lidí každý den. V důsledku rozvratu dosavadního způsobu života a ztráty alespoň nějakých jistot jsou v zoufalé situaci a nezbývá jim než se vydat na nebezpečnou a nejistou cestu pryč.
I zhruba tři čtvrtě roku po převratu utíkají z Afghánistánu desetitisíce lidí týdně. Nejde však o nic snadného. Úprk je pro ně poslední nadějí na únik ze spirály chudoby a zoufalství. Zdaleka ne každému se to ale povede.
„Potichu, rychle a bez světla.“ Takové jsou rozkazy pro skupinku 40 mužů, žen a dětí, které má převaděč za cíl vyvézt z Afghánistánu. Jejich cestu pryč sleduje reportáž německého časopisu Spiegel. „Na ty, kteří začnou zaostávat, se nebudeme ohlížet,“ dodává převaděč.
Do provincie Nímróz při hranicích s Pákistánem a Íránem přicházejí lidé z celého Afghánistánu. Pokud nejsou bohatí natolik, aby si dokázali obstarat vízum, nebo pokud nemají příbuzné v Evropě nebo v Americe, jejich jedinou cestou ze země je tento vyprahlý prašný kout na jihozápadě země.
Nejde o legální přechod. Okolní země své hraniční přechody s „Islámským emirátem Afghánistán“ (jak si země opět po dvaceti letech začala říkat) pečlivě zajistily. Právě v této pouštní oblasti se však mezinárodní hranice kontroluje jen velmi obtížně. Poslední možná cesta mnoha zoufalých lidí tak vede tudy. Riziko úmrtí je zde ale vysoké.
‚Už jsem prodala dvě dcery, teď i ledvinu.‘ Chudoba a hlad nutí Afghánce k zoufalým činům
Číst článek
Podle odhadů převaděčů takto do Nímrózu přijíždí více než tři tisíce lidí denně. Že za vidinou práce prchají mladí muži, není výjimkou, od loňského srpna se k nim ale přidávají i farmáři, inženýři, státní zaměstnanci i celé rodiny s dětmi snažící se dostat do Íránu a někteří i dál.
„Ano, teď sice máme mír, ale prakticky žádnou ekonomiku, žádnou práci, žádné výplaty,“ popisují reportérům lidé snažící se zemi opustit. Bývalí vojáci, policisté a další zástupci silových složek bývalé prozápadní vlády se k nim přidávají. Od Tálibánu dostali jasné možnosti: buď odejdete, nebo zemřete.
Do farmářské budovy na okraji vesnice jsou přiváděni po malých skupinkách, aby nebudili pozornost. Dlouhé hodiny tam poté čekají na signál. Mladý převaděč získává informace od svých zvědů, že v oblasti vedoucí k íránským hranicím zrovna nejsou žádné hlídky. V tu ránu se všichni tiše vydají do noci.
Jedním z lidí, kteří se snaží uprchnout, je i sedmnáctiletý Ali Akbar, který strávil posledních pět let života snahou dostat se na Západ. Před několika lety se i se svými rodiči dostal do nechvalně proslulého uprchlického tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos. Naučil se tam řecky, ale během jedné razie byl policií zadržen, a místo aby zůstal ve vězení, se nechal dobrovolně deportovat do Afghánistánu. Jeho nynější snahou je opět se shledat s rodiči, kteří se dokázali dostat do Atén, jak vypráví Spiegelu.
Cesta smrti
Trasa vede jen pár kilometrů jižně od Zarangu, hlavního města provincie. To bývalo regionálním centrem obchodu s drogami, v posledních měsících se tamní ekonomika ale z opia zcela přeorientovala na pašování lidí. Směnárníci zde prodávají íránské rijály a turecké liry, potulní prodejci prodávají SIM karty, léky nebo speciální sluneční brýle do pouště.
33letý Mohammed byl z Íránu deportován zpět už dvakrát, dává proto ostatním rady: „Nevěřte převaděčům, že vás čekají jen tři hodiny chůze. Je to 40 hodin jízdy autem a další dva nebo tři dny pěšky. Podél cesty jsou vidět mrtvá těla těch, kteří to nedokázali. V zimě lidé umrznou a v létě zemřou na dehydrataci nebo kvůli vysokým teplotám. Už je tam nechávají, nemají kapacity.“
Čech, který se vrátil z Afghánistánu: Situace v zemi je hrůzná. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal
Číst článek
Mezi dunami a křovisky jsou v dálce vidět reflektory íránských strážních věží a je slyšet štěkot psů. Krátce před hraniční zdí, která byla původně pět metrů vysoká, ale na některých místech ji již téměř úplně pohltily písečné duny, uprchlíky převzal „koordinátor“. Muž, který podplatil íránskou pohraniční policii. Velká část uprchlíků je často zadržena hned za hranicí, pak musí zpět do vlasti a zkusit přechod jindy.
Proud uprchlíků z Afghánistánu to ale nezpomalí. A to ani i když i v Íránu chybí pracovní místa a ekonomická krize nejtvrději dopadá na nejchudší vrstvy, do nichž patří především tito nelegální pracovníci z Afghánistánu, na něž Íránci hledí s čím dál tím větším nepřátelstvím. I to ale uprchlíky neodradí, chtějí se jen dostat z područí vlády Tálibánu. Často bez ohledu na to, kde skončí.
Cesta do sousední země není drahá, jeden pokus stojí 50 dolarů. Zajištění cesty do Turecka už ale 1400 dolarů. O Evropě mluví málokdo, na cestu až tam nemá prostředky téměř nikdo.
Podle agentury AP od převzetí moci Tálibánem ze země do Íránu uprchl milion Afghánců, Teherán ale uvedl, že jeho ekonomika nedokáže takový nápor lidí zvládnout. I proto od počátku roku zvýšil každý měsíc poměr deportací o 60 procent a vrátil zpět zhruba čtvrt milionu lidí.
