‚Víme o vrcholu epidemie ještě dřív, než přijde.‘ Veterináři bez hranic pečují o zvířata, tím chrání lidi
Organizace Veterináři bez hranic vznikla později než známější Lékaři bez hranic. Věnuje se hlavně pomoci v rozvojových zemích, které trápí sucho či jinak křehké životní podmínky. Často je tam křehká i politická situace, říká v rozhovoru pro Magazín Experiment Joep van Mierlo, šéf belgických Veterinářů bez hranic. Smyslem jejich práce proto není jen pomoc zvířatům, ale také péče o zranitelné lidské komunity a zdraví.
Co je hlavním posláním Veterinářů bez hranic?
Pracujeme pro zdraví zvířat, ale důvodem jsou lidské životy. Pracujeme například s kočovnými pastevci, kde je veterinární péče nejslabším článkem. Jsou daleko odevšad.
Ale pomáháme jim i s ostatními věcmi, třeba mikropůjčkami, hodnotovým řetězcem – se vším, co souvisí s dobytkem, protože to je naše specializace.
Pomáháme pastevcům v nouzi, pokud udeří sucha nebo povodně, kterých bohužel se změnou klimatu přibývá. Není to jen veterinární péče.
Jak to souvisí s lidským zdravím?
Už před čtyřiceti lety jsme začali mluvit o jednom zdraví pro všechny. Pracujeme v křehkých prostředích, pracujeme s životními potřebami, se zvířaty.
Věnovali jsme se této oblasti ještě předtím, než se tomu začalo říkat společné zdraví. Covid tu potřebu zvýraznil, ale my pokračujeme na stejné vlně.
Začínáme společně s dalšími organizacemi hloubkový průzkum virů. Když se objeví ohnisko eboly, víme o něm dříve, než bychom se to dozvěděli jinými způsoby. Můžeme podkopat vrchol epidemie ještě, než přijde. Ideálně – nevím, jestli se to povede – bychom tak mohli detekovat i nové viry předtím, než způsobí pandemii.
Jak takový průzkum vypadá?
Je to participativní epidemiologie. Na začátku jenom mluvíme s lidmi. Učíme místní zemědělce, ošetřovatele zvířat a zdravotníky o epidemiologii a o tom, jak sami mohou provádět průzkumy. V této fázi ještě nepotřebujeme laboratoře.
Dalším krokem budou mobilní laboratoře. O tom diskutujeme i s odborníky z České zemědělské univerzity. Urychlilo by nám to práci, protože jinak musíme vzorky vozit do laboratoří ve městech a na výsledky čekat. To není ideální.
Kde všude chcete průzkum dělat?
Projekt společného zdraví běží v Demokratické republice Kongo. Věnuje se primátům v džungli, kde je podezření na nákazu ebolou.
Společně s Českou zemědělskou univerzitou bychom chtěli stejný koncept přenést do savany v Zambii. Pražští vědci už mají mobilní laboratoř, takže bychom mohli pokročit, jenže je tam úplně jiné prostředí – savana. Je tam sice delta řeky, ale přesto je to spíš suché území.
Přemýšlíme taky o vzteklině u divokých psů nebo o africkém moru prasat, který není tak známý, ale ohrožuje obživu místních lidí. Podobně jako kravský zápal plic.
Netopýři mají sociální sítě. Vědci jim chtějí porozumět, i když nejdou odposlouchávat
Číst článek
Vnímáte při své práci, že se stále více nemocí přenáší ze zvířat na člověka?
Víme o covidu a netopýrech. Jak to, že virus existoval tak dlouho, a nikdy se nám nic nestalo? Je to tím, že lidé zabírají místo divoké přírodě. Jsou stále v těsnějším kontaktu – někdy tím, že zvířata jedí, jindy tím, že kácejí lesy. Zvířatům tím ubývá životní prostor, a jak utíkají, tak se dostávají do větší blízkosti dobytka nebo přímo lidí.
Potřebujeme ten životní prostor chránit. Ne tím, že tam vůbec nebudou žít lidé, ale musí to být v rovnováze. Ta je teď porušená a příroda reaguje. Ne tím, že by aktivně šířila viry, ale tím, že se viry šíří tam, kde jsou s lidmi v blízkém kontaktu.
