Vidět Neapol a…. Užít si ji! Dejte si pizzu v papíru, sladké Sfogliatelle či medové kuličky Struffoli
Jsem si vědoma, že jsem známou hlášku charakterizující třetí největší město Itálie otočila úplně naruby. Nebyl to žádný omyl, nýbrž záměr a já se vám budu snažit vysvětlit, proč by se po zhlédnutí Neapole nemělo „umírat“. První důvod je jasný, už byste tam příště nezaletěli, druhým důvodem je, že tak dobrou pizzu a víno a kávu nedostanete nikde na světě. A dalších důvodů je tolik, že bych jejich vyjmenováním zbytečně ztrácela čas.
Neapol je za rohem a než si po startu letadla stačíte pořádně nasadit sluchátka a zaposlouchat se do italských hitů, budete přistávat. Vím, o čem mluvím, byla jsem tam před pár dny poněkolikáté, a na podzim se tam plánuji vrátit.
Neapol musíte zažít, abyste ožili!
Na seznámení
Musím však ono rčení o Neapoli vysvětlit. Vidět Neapol a zemřít nemá s krásou a poetikou vůbec nic společného. Jedná se o drsnou zkušenost z dob, kdy byla Neapol ještě špinavější, ještě šílenější a plná námořníků, kteří zakotvili právě v Neapoli a zemřeli. Umírali na v té době neléčitelný syfilis, odtud ono rčení. Ta doba je pryč, takže i slogan popisující město zapsané na Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO by měl zmizet a být nahrazen slovy: Vidět Neapol a ožít, zažít, užít… Co chcete.
A teď zodpovím několik otázek, které vás určitě napadnou.
Dagmar Heřtová
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Prý je to město „špinavé“? Ano, místy vypadá tak trochu ušmudlaně, stejně tolik je tu však i luxusu.
Prý je to město plné odpadků? Ano, odpadky by mohli vyvážet častěji, ale tak nějak k Neapoli patří.
Prý jsou Neapolitáni nejarogantnějšími Italy? Ano, jsou, ale kdo dnes takový není.
Prý je všechno počmárané? Ano, je to krásně pomalované barevné město.
Prý je to město se šílenou dopravou? Ano, je. Přiletěla jsem v pátek odpoledne a připadala jsem si jako v Praze ve stejnou dobu. Jenom skútrů je tady mnohem víc.
Odpovím na další otázky jednou větou: je to také město měst, klidně zapomeňte na Paříž, Řím či Barcelonu, trendem je Neapol.
Neapol je městem, které můžete projít křížem krážem a všude najdete dobrou restauraci, rychlé občerstvení, božské kavárny a nabídku kvalitních pouličních jídel. Cukrárny jsou plné přesladkého umění, po kterém vaše oči, vaše chutě a váš žaludek nenasytně touží.
Kavárny mají otevřeno do půlnoci a trendem je dát si ke kávě pravý italský drink. Veškerá předsevzetí o životosprávě padají, protože nelze odolat pizze v papíru, kterou zakusujete přímo na ulici a která je tak neskutečně dobrá, že si položíte otázku: „Tohle je pizza? Co jsem to dosud v jiných pizzeriích jedla? Proč si někdo dovolí pojmenovat pizzu pizzou, když pizza, pravá pizza je jenom v Neapoli?“
Ale to není všechno. Třeba si řeknete, že u vás doma za rohem dělají také docela dobrou pizzu, ale Neapol vám nabídne ještě jednu specialitu, a tou je smažená pizza. Škarohlíd prohlásí: „No co, langoš, co jiného by to bylo!“ Není tomu tak! Alespoň v Neapoli.
Po umění snad i šlapete
Neapol je neskutečně barevná, po celých dvacet čtyři hodin. Stěny domů v úzkých uličkách jsou plné polepených a nasprejovaných výtvorů. Jeden by láteřil mít všechno tohle na omítce svého domu, ale tady se to tak nebere.
Stejně jako pověšené barevné prádlo nad hlavami turistů procházejících se v zastíněných uličkách. Nad hlavami se vám suší vyprané zástěry, košile, kalhotky, trenýrky, podprsenky a nátělníky. Ručníky a utěrky plandají ve slabém větříku, a to všechno tvoří neuvěřitelnou barevnou kulisu.
Je to také krásně pomalované barevné město, ve vybraných uličkách najdete regály plné uměleckých knih, krásné i brakové literatury. Do toho vám hraje a zpívá pouliční muzikant a než to všechno stačíte vstřebat, narazíte na další zajímavost, která vás chytá za všechny smysly.
Alespoň já to měla přesně takhle.
Je tu hodně galerií, krásných muzeí, výstavních síní, zádumčivých kostelů, operních sálů a míst, kde chce jenom v tichosti posedávat a přemýšlet. Pokud, a to se opakuji, nebudu počítat centrum Neapole jako jednu velkou síň, plnou umění veškerého, jak by řekl básník.
Neapol gurmánská
Snad ani nemusím připomínat, že panorama Neapole dělá především Vesuv. Živá sopka, která není jenom spícím tygrem, ale spícím děsem. To si prožili obyvatelé Pompejí (tam musíte zajet!) a archeologové by mohli vyprávět, jaký děs je potkal. Tam někde začala i láska k neřesti a jídlu. Tam dokonale fungovalo podávání jídel přímo na ulici a nešlo o stánky na kolečkách, ale o výdejny stavebně spojené přímo s budovami.
Současná Neapol je proslavená především pizzou. Je všudypřítomná a je vynikající. Klasikou je Pizza alla napoletana s ančovičkami, olivami, okurkami, kapary a oregánem.
Na každém rohu uvidíte Sfogliatelle, italské sladké plněné pečivo, jeho název má vyjádřit jemnou lístkovou strukturu těsta. Musíte ochutnat! Další dobrotou jsou neapolské medové kuličky, kterým se tady říká Struffoli. Těstové kuličky se osmaží a poté vhodí do medového karamelu. Většinou se naskládají do pyramidy a zdobí kandovaným ovocem. I samotní Italové tvrdí, že na světě není nic lepšího než neapolské sladkosti.
Stejně tak nelze opomenout těstoviny Alla Genovese, kde jde především o mix chutí těstovin a bazalkového pesta. Že leží Neapol u moře, nemusím opakovat, z toho důvodu je pochopitelné, že ryby a plody moře patří mezi nejčastěji podávané pokrmy, například Spaghetti alle vongole a Rizzoto alla pescatora.
Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale tečku udělám mozzarellou, ta nejlepší totiž pochází z nedalekého Paestum. Pokapejte ji olivovým olejem a vychutnejte si ji jenom s kouskem bílého chleba. Nebo si připravte salát caprese. A kdo má chuť, ať si připraví i neapolskou pizzu margharitu.
Nebudu dál vypisovat chutě Neapole, je toho opravdu hodně. Na závěr vzpomenu tečku, kterou je neapolská káva, která o sobě může klidně prohlásit: Já jsem umění, já jsem legenda! Dala jsem si ji se skleničkou prosecca v kavárně před Národním archeologickým muzeem, číšník mi ji vyklopil přímo do klína. Šíleně se omlouval, přinesl tucet ubrousků a největší sklenici na víno, kterou v kavárně měli, a naplnil ji až po okraj novými bublinkami. A pak že jsou Neapolitánci arogantní! Nikde jsem aroganci v Neapoli nezažila, jen milé chování.
Zapovídala jsem se
Ráda bych toho napsala víc, ale věřím, že se do Neapole vypravíte a text si doplníte z vlastní zkušenosti. Ještě malinkou poznámku, běžné ceny za jídlo jsou více než přívětivé. Předpokládám, že se budeme vyhýbat podnikům s červeným kobercem, bílými ubrusy a personálem převyšujícím počet hostů.
Já už totiž nemám moc času. Jak povídám, dostala jsem se krásnými uličkami do určeného cíle, honosícím se třemi NEJ!
…a o tom bude příští gastroglosa.
