Jak naučit dítě jíst? Postupnými kroky, ochutnání už je vysoká laťka, říká zakladatelka Školy papání
Jídlo na talíři ještě neznamená, že ho dítě musí jíst, radí Jitka Ludvíčková změnit přístup k dětem, které odmítají ochutnávat nové potraviny. „Se změnou přichází určitá nejistota. A v případě, že je dítě zvyklé na to, že změny znamenají potenciální nebezpečí, tak se může této změně bránit,“ vysvětluje ergoterapeutka, která založila Školu papání. Jak sejmout úzkost z neznámého? Jak rozšiřovat repertoár přijatelného, když sní dítě jen rohlík?
Ty chyby budou asi úplně na začátku?
Prevence je samozřejmě strašně důležitá. Jedna z věcí, kde se potřebujeme netočit na stejných potravinách pořád dokola, je právě budování toho repertoáru.
Boom všemožných poruch? Dříve o nich nikdo nevěděl. Do dvou let je jídlo hlavně o učení stravovacích návyků, říká ergoterapeutka Jitka Ludvíčková
Je potřeba říct, že problémy můžou přijít i později. Můžeme mít do dvou let dobrého jedlíka, a potom se to může zlomit. K tomu jsou různé důvody. Nicméně ta fixace na podobu, tomu se říká potravinová neofobie.
Děti opravdu vnímají vizuální podobu jídla. A pakliže to jídlo vypadá jinak – až takové extrémy, jako že sušenka má uražený roh nebo nějaký medvídek nemá nožičku – to dítě si nevymýšlí, ono najednou to jídlo nepoznává. Tím pádem se změnou přichází určitá nejistota, a v případě, že je dítě zvyklé na to, že změny znamenají potenciální nebezpečí, může se začít této změně bránit.
Posluchač Adam jako by ve svém dotazu navazoval. Mají jednodruhového jedlíka, syn nerad ochutnává nové potraviny a pořád vyžaduje to, co zná. Zkoušeli mu potraviny nazdobit do tvaru autíčka, obličeje – a on to odmítá, protože to všechno vypadá jinak než to, co zná. Navíc má ještě nějakou intoleranci. Co s tím, aby alespoň ochutnal?
My máme ještě nižší stupně. Když se snažíme něčeho s dětmi dosáhnout – nebo ruku na srdce, i s dospělými – tak vždy je potřeba dát laťku opravdu hodně nízko, aby byla velká šance, že se nám to povede. A jakmile tu laťku přeskočíme, pak teprve se můžeme posouvat dál.
Ve své podstatě – a věřím, že posluchači mi dají za pravdu –, ochutnat je relativně vysoký level, protože spousta dětí to jídlo netoleruje ani na vlastním talíři, nejsou na to ochotny sáhnout, přiblížit k obličeji a aspoň k tomu čichnout. Toto všechno jsou věci, na kterých bychom měli pracovat ještě předtím, než vůbec budeme po dítěti požadovat, aby to chutnalo.
Jenom zmíním, že ochutnání znamená, že to buď olíznu, nebo to dám do pusy a zase to vyndám. Velmi často se setkávám s myšlenkou, že ochutnat znamená, že dítě má sousto sníst, a pak nemusí pokračovat. Tak jenom ochutnání, vyloženě bez tlaku to opravdu spolknout, je často velice daleko funkčnější.
3:46
Generace Z plýtvá po odstěhování od rodičů dvakrát více jídlem. Podle vědců si neumí plánovat spotřebu
Číst článek
S chutěmi je to tak, že se na ně potřebujeme postupně naučit. Jsou chutě, které rovnou přijmeme, které nám rovnou chutnají. Ale pak je spousta chutí, které přijmeme do repertoáru opakovanou expozicí. My si většinu jídel nebo potravin nepamatujeme, ale ty, co si pamatujeme – typicky olivy, niva, pivo, víno, to všechno jsou chutě, které spoustě z nás nechutnaly na první dobrou. Je to něco, co jsme se buď naučili, anebo nenaučili jíst, obě varianty jsou v pořádku. A děti potřebují úplně stejný prostor na to zkoušet různé věci, a nejenom pusou, ale třeba i rukama.
Ale jak to mám zkoušet, když se na to dítě odmítá na talíři třeba jen podívat?
Jakmile to dítěti naservírujete, většinou očekává požadavek, aby to chutnalo. Takže první věc, na které vždy pracujeme, je snížení úzkosti. To, že tam to jídlo je, ještě vůbec nic neznamená.
Ono to tady tak leží, nemusíš to jíst.
Přesně tak. A když to potřebujeme odsunout o půl metru, tak to odsuneme o půl metru. Tam jde jenom psychologicky o to, že ten zdroj stresu není oprávněný, že není nutné se tomu bránit.
Jak to vznikne?
Tím nátlakem. Děti se nebojí toho jídla jako takového, je to vždy tělesná nebo psychická reakce na to, že s tou potravinou měly nějakou negativní asociaci. V případě, že si dítě dá něco do pusy a je to pro ně šok – čekalo, že to je něco jiného, je to moc horké nebo cokoliv takového – tak tam může být negativní asociace a může to být přesně o tom, že v takovém případě nechce dítě mít s tím jídlem nic společného.
Nárůst poruch příjmu potravy. ‚Třetina českých dětí je nespokojená se svým tělem,‘ říká psychoterapeutka
Číst článek
Ale pokud se bavíme o jinak nazdobeném stejném jídle, tak je to nejistota nebo úzkost ze změny jako takové a z toho, co ta změna přináší, co znamená. V takovém případě je potřeba se dívat na potraviny, který dítě v tom jídelníčku má.
Pokud máme béžového jedlíka, nebo suchého, který všechno musí mít křupavé a suché a nesmí tam být nic mokrého – všechno toto je validní. Ve chvíli, kdy rozšiřujeme repertoár u takového dítěte, tak vždy ten první krok musí být na základě atributů těch jídel, které tam dítě už má. Takže v případě, že nám dítě jí rohlík, tak první potravina, kterou se tam snažíme docpat, je houska.
Proč dělají rodiče chybu, když se nové jídlo snaží dostat do dítěte přes hladovění? A na co dbát, aby se dítě u jídla nekroutilo? Poslechněte si celý rozhovor na začátku článku.
