Zatímco někteří dávají přednost tradici, tedy koblize s růžovým džemem a kandovaným pomerančem navrchu, jiní hledají nové příchutě a cukrárny a pekárny jim v tom vychází vstříc. Zatímco loni byla hitem maracuja, letos je novinkou příchuť dubajské čokolády.

„Tlustý čtvrtek slavíme tak, že jíme koblihy. Velmi dobré jsou s vaječným koňakem, s růžovým džemem,“ říká paní Elżbieta, kterou potkávám po cestě do pekárny.

„Já se vždycky na tlustý čtvrtek snažím sníst jeden pączek. Ale jak narazím na dobrý, to málokdy se mi podaří u toho jednoho skončit. Ono taky záleží na tom, jakou koblihu koupíte. Protože koblihy se od sebe liší nejen cenami, ale i chutěmi. Přitom to není jen o náplni, je to i o těstu. Proto je těžké narazit na dobrý pączek. Takže jakmile se mi to povede, to málokdy odolám,“ směje se.

Loučíme na další křižovatce, kdy se naše cesty rozcházejí. Já pokračuji ještě nějakých pár set metrů k pekárně Dej, která sídlí v rodinném domku naproti hodně modernímu kostelu Sv. Zygmunta na varšavských Starých Bielanech.

Plot je porostlý břečťanem, který skoro zakrývá nenápadnou ceduli s názvem pekárny. Ale určitě jsem tu správně, nad plotem totiž visí světýlka. Jak jsou v Polsku někde světýlka, znamená to zahrádku gastronomického podniku.

Veganské koblihy

Vstupní dveře jsou přepásané velkou červenou mašlí. A uvnitř to hezky voní pečeným těstem. Je tu opravdu rušno, při pohledu do vitríny se sladkým pečivem chápu proč.

„My jsme pekárna Dej a fungujeme už tři a půl roku. Prodejnu máme malinkou, ale celý zbytek přízemí je výrobna,“ popisuje prostory spolumajitelka pekárny Justyna Roszkowska, se kterou si sedáme ke kulatému stolku na dohled od vitríny.

Za tři a půl roku se vegetariánská pekárna vypracovala do žebříčků 10 nejlepších výroben pączků – koblih – ve Varšavě. „My si spoustu věcí připravujme sami, jako třeba náplně, polevy, posypy. Nejen do koblih, ale do všech koláčů, závinů. Tím máme pod kontrolou kvalitu ingrediencí,“ popisuje část úspěchu Roszkowska.

„U pączků je vždy základem kynuté těsto. My ho připravujeme dřív, aby nám dvakrát vykynulo. Pak ho dáváme odpočinout do ledničky. Naposledy ho necháváme kynout, když už je rozdělené na kusy. Tradičně se pączki smaží na sádle. To my ale nepoužíváme, smažíme na řepkovém oleji. Taky se tradičně nadívají ještě před smažením, ale my náplň dodáváme až pak, protože ji dáváme hodně a to by nevydrželo pohromadě.“

A teď přijde to hlavní. Tlustý čtvrtek totiž není jenom o tom vyrobit koblihu, ale taky zaujmout příchutěmi. Kromě tradičních s růžovým džemem, cukrovou polevou a kandovaným pomerančem na vrchu, si tak na pulty pekáren našly cestu koblihy s pistáciovým krémem, s mascarpone a borůvkou, s čokoládou, s malinovým rozvarem, s povidly...

„My každý rok představujeme šest příchutí. Dva druhy jsou veganské. Kobliha s náplní malina-růže a druhá je s krémem z lískových ořechů, nahoře ozdobená sušenými a potom nakládanými višněmi. To jsou tedy veganské. Další čtyři příchutě jsou: boston cream, pistácie, bílá čokoláda s černým rybízem a pak máme marakuju s polevou z mléčné čokolády a trochou earl grey.“

Velká spotřeba

V loňském roce se fronta od pekárny Dej táhla několik set metrů – až za náměstí před kostelem. Justyna Roszkowka se směje, že tlustý čtvrtek je v Polsku blázinec. „Lidi ho milují. I já ten svátek vždycky milovala, i v době, kdy jsem ještě neměla nic společného s pekařstvím.“

Ten den chtějí koblihu snad všichni. Každý Polák jich v průměru sní dvě a půl. Zpravodajské portály proto s předstihem vydávají články, jak se s tlustým čtvrtek popasovat v případě, že držíme dietu. Uklidňují například, že snědení jedné nebo dvou koblih, nepřivodí podle dietetiků člověku žádné negativní důsledky.

Jakákoliv jiná pekařská výroba jde těsně před tlustým čtvrtkem v pekárně Dej stranou. „Máme jenom koblihy. Plánování takového dne, to je práce na týdny. Plánujeme už od ledna. Letos chceme usmažit osm tisíc pączků. Uvidíme, jak dlouho nám vydrží, protože loni kolem jedné odpoledne už jsme měli poslední kusy, proto jich letos smažíme víc,“ dodává Justyna Roszkowská.

Zatímco se bavíme, tak koutkem oka kontroluju vitrínu, kde rychle mizí zásoby koblih. Když jsem přišla, byla jich plná přihrádka, teď jich je tam posledních pět. Mám štěstí, nakonec kupuju předposlední pączek tohoto dne. Slečna za pultem mě ujišťuje, že je skvělý – lísková pasta je domácí výroby a sušené višně si taky v pekárně nakládají sami.

Kavárna Dej má i vlastní zahrádku, kde si sedám se svým úlovkem i kávou. Asi nikdy jsem nejedla veganskou koblihu, tak jsem zvědavá na tu chuť, jestli bude výrazně jiná než u běžné koblihy.

Je skvělá, čerstvá, těsto krásně křupe. Není příliš sladká, bohatá náplň chutná po lískových oříšcích a višně tomu dávají příjemnou sladko-kyselou tečku.

Kateřina Havlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít