Lidé kvůli negativnímu obsahu vypínají zprávy. I sami novináři bývají unaveni tím, že po zveřejnění závažných kauz se často nic nestane. Řešení problémů v dnešních médiích chybí. Mezi špičkovými americkými novináři proto vznikl nový fenomén, nové profesní hnutí „solutions journalism“. Lenka Svobodová vyzpovídala pro Český rozhlas Dvojku v rámci cyklu Dobrá vůle tři propagátory této myšlenky.

Praha 13:15 4. června 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak byste jednoduše vysvětlila, co je to „solutions journalism“?
Lucie Černá (organizace Ashoka): Onehdy přišel můj manžel domů a říká: Lucie, já už se na to nemůžu koukat, já už nebudu ty zprávy číst, protože to je samá špatná zpráva jedna za druhou, proč bych to dělal? A to je přesně ono!

Proč bychom si měli kazit život? Víme, že není jen deprese, že mediální obraz světa není to, co každý den zažíváme. To není apokalypsa. Důsledkem je, že média přicházejí o publikum, diváky a čtenáře. Protože nenabízejí žádnou perspektivu a řešení, žádné světlo na konci tunelu.

Solutions journalism naopak nabízí nejenom popis toho problému, ale ukazuje, že je cesta ven a že ty problémy jsou řešitelné. Ashoka (mezinárodní organizace, která pomáhá takzvaným sociálním inovátorům – čili lidem, kteří mají nápady a plány, jak zařídit nějakou zásadní společenskou změnu - pozn. red.) přinesla pojem solutions journalismu do České republiky v roce 2016, kdy jsme v partnerství s nadací Open Society Fund zavedli novou kategorii do novinářských cen, zvláštní cenu za solutions journalism, protože nám přišlo důležité přednést tento koncept české novinářské veřejnosti a tento přístup etablovat v České republice.

Kromě toho, že je to řekněme inovace jednoho z našich přátel Davida Bornsteina, tak ji podporujeme i proto, že v České republice je neuvěřitelné množství lidí, kteří pracují na tom, aby svět kolem nás byl lepší. Jenom se ty příběhy nedostávají k divákům a ke čtenářům, případně posluchačům. A to je i důvod, proč Ashoka solutions journalism podporuje.

Davide, dá se říct, že jste se celou svoji kariéru pohyboval v negativním prostředí?
David Boardman (děkan mediální školy Klein College of Media na Temple University ve Philadelphii): Nechci na to takto vzpomínat, ale ano, určitě. Většinu své kariéry jsem se snažil najít lidi, co dělají špatné věci.

A jak vás to ovlivnilo?
David: Byla to motivující kariéra. Vedli jsme válečné tažení proti vážným problémům a obtížně je odhalovali. Ale mělo to i svou stinnou stránku, protože někdy jsme měli výsledky, někdy dokonce velmi rychle. Někdo byl odvolán z úřadu, něco se změnilo. Ale často se jednalo o mnohem pomalejší proces a nebylo neobvyklé, že jsme neměli vůbec žádné výsledky. A to bylo samozřejmě extrémně frustrující.

Tak to je myslím podobný pocit, který může mít čtenář nebo divák televizního zpravodajství: samé negativní věci, bez vyhlídek na řešení…
David: Ano, objevují se výzkumy, které ukazují, že čtenáři a diváci jsou otrávení z toho, co vnímají jako negativní zprávy. A vidíme to také v celkovém propadu jejich důvěry v instituce, a to včetně zpravodajských médií. Sílí pocit, že všechno je špatné a nefunkční. A lidé mají tendenci se od toho všeho odtáhnout, místo toho, aby je to vedlo k nějakému činu. Ale naším cílem vždycky byla změna.

Lucie: Zdá se, že paradigma investigativní žurnalistiky, které vychází z toho, že v podstatě stačí odhalit jakýkoliv společenský problém, posvítit na něj, zveřejnit ho a ten systém, ať už politici, nebo instituce se postarají o to, aby byl vyřešen, tak nefunguje. Občas se to stane, ale ne vždy. A nemusí to být jenom z nedostatku dobré vůle nebo politické vůle, ale i z nedostatku nápadů, jak k tomu problému přistoupit.

Samantha McCannová (ředitelka komunit Solutions Journalism network v New Yorku): Lidé potřebují nápady. Přinášíme zprávy o vzdělávání nebo o tom, že se zhoršuje životní prostředí, kriminalita, násilí nebo korupce. Naší prací je vytvořit metodologii, jak o těchto příbězích dobře a pravdivě reportovat, a to na základě ověřených skutečností.

Můžete uvést nějaký příklad?
Samantha: Tak například, když se v roce 2014 objevila epidemie eboly, tak se zprávy o ní objevovaly nepřetržitě celé měsíce. Když se ale po téměř třech a půl letech zeptáme „Co se s ebolou stalo? Kam zmizela? Jak se ji podařilo zastavit?“, tak nevíme. Tyto informace se ke mně už nedostaly. Když tento příklad používám ve skupině novinářů kdekoli na světě a položím jim stejné otázky, téměř všichni mi vždycky odpoví: „No jo, hm… Opravdu nevíme…“

Síla metody solutions journalismu spočívá v tom, že předkládá publiku celý příběh. O ebole nepíšeme jenom během epidemie, ale i poté, co epidemie skončí. Snažíme se dopátrat souvislostí a toho, jak se ji podařilo překonat. A pak se ptáme: Jak bychom tyto informace mohli znovu využít? Jak nám mohou pomoci jinde a jindy? Co bychom dělali, kdyby se ebola objevila znovu? A poradili bychom si s těmito zkušenostmi s jinou epidemií? Prostě se ohlídneme zpět a v kontextu se podíváme na to, co se doopravdy stalo.

Příběhy bez cenzury: projekt novinářů a umělců šíří zakázané články jako písně přes Spotify

Číst článek

David: Jeden příklad. Ve Spojených státech máme obrovské problémy se vzděláváním lidí jiné rasy, zejména Afroameričanů. Ti byli v naší zemi dlouho znevýhodněni. Nejprve otroctvím, ale od té doby stále čelí řadě překážek, které jim jako skupině zabraňují dostat se na stejnou úroveň s ostatními obyvateli. Lépe než jim, se to daří i mnoha skupinám imigrantů. Už o tom bylo v médiích mnoho napsáno, ale vždy zůstalo jen u popisu vážných nedostatků, a to především výrazně podprůměrných výsledků černošských středoškoláků - mužů. 

Solutions journalism hledá pozitivní výjimky. Snaží se najít školní čtvrti, které mají početnou populaci mladých černochů, ale zároveň velké procento úspěšných středoškolských absolventů. A pak zjišťuje proč. Ptá se učitelů i studentů, zda je to proto, že na mladé černochy mají ve škole menší nároky, a tak snadněji k maturitě proplouvají. Nebo zda skutečně našli nějaké efektivní metody, které by osvětlily důvody neúspěchu této populace na ostatních školách. To jsou přístupy, které se snažíme uplatnit v solutions journalismu.

Jak se solutions journalism prosazuje?
David: Moje setkání se solutions journalismem bylo velmi zajímavé, protože David Bornstein, který je opravdovým guru Solutions Journalism Network ve Spojených státech, si mě záměrně vyhlédl. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčeným tradičním investigativcem a vedl jsem noviny, které byly proslulé kvalitní investigativní žurnalistikou. Pod mým vedením získala redakce čtyři Pulitzerovy ceny a desetkrát se naši lidé dostali do finále této prestižní soutěže.

A on měl teorii, která se nakonec ukázala být pravdivou, že kdyby pro solutions journalism získal právě tyhle noviny a mě, tak by tím všem ostatním ve Spojených státech dokázal, že se nejedná jen o nějaké „radostné zprávy“ nebo „fluff”, za což jsme tuto metodu v té době mylně považovali.

'Dělal jen svou práci.' UNESCO ocenilo vězněného egyptského fotografa. Na rozsudek čeká pět let

Číst článek

A tak mě nalákal na obrovský grant, který dokázal zajistit z nadace Billa Gatese, a společně jsme vytvořili projekt nazvaný „Vzdělávací laboratoř“. Ten se zaměřil na řešení mnoha otázek z oblasti školství, a to od mateřských škol až po systém středoškolského vzdělávání ve státě Washington. Tento projekt, který dodnes pokračuje, získal podporu přes jeden milion dolarů od nadace Billa Gatese, protože byli naší prací úplně ohromeni.

Lucie: Jeden ze zajímavých příkladů je přímo ten ze Seattle Times, kdy se podařilo úplně proměnit veřejnou debatu o vzdělávání v Seattlu. Seattle navzdory tomu, že to jedno z nejbohatších měst ve Spojených státech a je sídlem obrovských firem, jako je Microsoft, Amazon a například Boeing, tak má nebo měl velký problém s veřejným vzdělávacím systémem. A je vlastně fascinující, že tyto noviny byly agentem změny, že to byly ony, které otevřely veřejnou debatu o tom, že vzdělávací systém Seattlu je hluboko pod standardem Spojených států. Ve velmi polarizované diskusi mezi učitelskými odbory a politiky se podařilo docílit změny díky solutions přístupu a díky tomu, že noviny vyslaly reportéry všude po Spojených státech, ale i mimo ně všude po světě a hledaly nejlepší příklady dobré praxe. Ty přinesly do svého města a přivedly všechny k jednomu stolu. Ukázalo se, že během té doby se podařilo spoustu věcí změnit a dneska fungují úplně jinak.

Jak myšlenky solutions journalism dostáváte do praxe?
Samantha: Především školíme novinářské týmy, newsroomy. Pokud tedy má vedoucí editor o solutions journalism zájem. Spolupracujeme s nimi na vytváření konkrétních příběhů nebo i sérií článků o tématech, na nichž se předem dohodneme.

Vyškolili jsme už novináře z více než 200 organizací a máme okolo 135 partnerů, s nimž dlouhodobě spolupracujeme a kteří už metodu solutions journalismu ve své produkci používají. Většina z nich je z USA, protože tam sídlíme, ale pomalu expandujeme do zahraničí. Součástí mezinárodní spolupráce je i podpora jednotlivců v nejrůznějších oblastech světa, kterým pomáháme, aby mohli ve svých zemích metodou solutions journalismu pracovat.

A co není solution journalism? 
Samantha: Solutions journalism opravdu není novinářský aktivismus. Nesnažíme se něco prodat: názor, postoj, nebo dokonce nějaké politické řešení. Zasazujeme se, aby se nejrůznější problémy, které máme po celém světě často velmi podobné nebo je sdílíme, řešily. A tak reportéři solutions journalismu hledají všechny cesty vedoucí k jejich řešení, a to bez ohledu na to, jestli politicky patří doleva, nebo doprava. Solutions journalism také není teorie, není o věcech, které by mohly být nebo co bychom měli udělat. Je o tom, co se už stalo a o čem už víme, že je to úspěšné.

Kolik novinářů se do solution journalism za těch pět let zapojilo?
Samantha: No, doslova tisíce novinářů. Je úžasné, jak je přijímán, protože před pěti lety ten termín nikdo ani neznal. A teď už je ve Spojených státech ve většině redakcí součástí běžného slovníku. Nechci tvrdit, že i standardní součástí podnikání, protože to ještě není, ale děláme pokroky. Zejména v tištěných médiích, v digitální žurnalistice a ve veřejnoprávních médiích. Moc se nám nedaří v komerčních televizích, do této oblasti je těžké proniknout.

Možná jsou důvodem peníze. Na doplněné příběhy potřebujete více času a čas jsou peníze.
Samantha: Ano, máte naprostou pravdu. Je to dražší typ žurnalistiky, protože je sofistikovanější, vyžaduje reportérskou práci a jde do hloubky. Ale začínáme shromažďovat data, která dokládají, že z dlouhodobého hlediska je to finančně výhodné, protože si vytváříte mnohem loajálnější a angažovanou zákaznickou základnu.

Takže je to výzva a šance pro veřejnoprávní media tady v Evropě, během diskusí o jejich smyslu uprostřed útoků řady populistů…
Samantha: Ano, myslím, že veřejnoprávní sdělovací prostředky skutečně po celém světě mají jedinečnou pozici k přijetí solutions journalism, protože většinou jsou ukotveny v kvalitní a náročné žurnalistice. A myslím si, že to není jen příležitost, ale i jejich zodpovědnost pozvednout diskusi z negativity, nenávisti a obviňování a snažit se přimět lidi ke smysluplnější komunikaci.

David: Ano, myslím si, že tato metoda má obrovský potenciál zastavit vzájemné obviňování a polarizaci společnosti, kterou vidíme v tolika zemích. Opravdu věřím, že když začnete zkoumat potenciální řešení problémů, když se díváte na dobré lidi, kteří dělají dobrou práci, že je prostě těžké udržet si pozici opozice, to vidíme. Ne v masovém měřítku, Spojené státy zůstávají velmi polarizovaným národem, ale vidíme to v místních komunitách, kde se lidé dávají smysluplnějším způsobem dohromady nad konkrétními tématy.

A jaké máte výsledky?
Samantha: Z několika studií jsme se dozvěděli, jak lidé na solutions journalism reagují. Zjistili jsme, že tyto příběhy zvyšují lidem sebedůvěru, že dokážou ovlivňovat svůj život i okolní svět. Dostávají zprávu: Mohu věci změnit a problémy kolem mě se řeší! A to jim zvedá náladu. To sice není cílem žurnalistiky, ale určitě je to dobrá přidaná hodnota. 

Navíc jsme se dozvěděli, že u těchto příběhů stráví lidé o 300 až 400 procent více času, častěji s k nim vracejí, počet návštěv roste. Také se ukazuje, že negativní zprávy se na sociálních sítích šíří rychleji, ale pozitivní zprávy zase mnohem šířeji, takže je sdílí více lidí. Nechceme solutions journalism zařazovat mezi takzvané pozitivní zprávy, ale lidé se i díky těmto příběhům cítí dobře, protože realitu zobrazují pravdivě a v úplnosti.

David: Přijetí této metody ale muselo znamenat i změnu mentality managementu. Protože novinářská práce je založena na tom, že hledáte protistrany, jeden je pro a druhý proti. Je to jedna z výzev. V Seattlu David Bornstein chytře začal u člověka, který vedl redakci. A tak jsem to pak dokázal předat ostatním. Často se ale začíná na nižší nebo na středních úrovni a šéfové se musí přesvědčit.

Proto je tak důležité, abychom i nadále shromažďovali údaje, které ukazují, že to není jen dobrá žurnalistika, ale i dobrý byznys. Na sociálních sítích, které jsou zásadní pro budoucnost žurnalistiky, jsme například zaznamenali, že příběhy o konfliktu jsou sdíleny okamžitě a mnohem intenzivněji, ale pak zase rychle zmizí. Příběhy o řešeních lidé sdílejí mnohem trvalejším způsobem. Tráví s nimi více času. Sdílí je se svými přáteli a s rodinou, diskutují o nich a často je i ovlivňují. Takže vzniká mnohem trvanlivější, důvěrnější a smysluplnější vztah s příběhem a nakonec i s novinářem a se samotným médiem.

Digitální média umožňují více pohledů, více hloubky. Umožňují čtenáři nebo divákovi jít v pátrání i hledání řešení tak daleko, jak jen chce. A pravděpodobně nejdůležitější věc, kterou umožňují, je příležitost k vzájemné výměně. Jedna z věcí, se kterou novináři teď nejvíce bojují, je přechod od velmi jednoduchého modelu, který se běžně praktikoval na začátku mé kariéry, a to modelu „jeden k mnohým“. Získali jsme zprávu a pak jsme vám jednoduše řekli, co se děje. Ve Spojených státech to byl velmi slavný novinář Walter Cronkite, který otevíral noční zpravodajství na CBS, což bylo nejdůvěryhodnější vysílání po mnoho let. A na konci programu vždy řekl: „A takhle to je!“

Teď víme, že to nebylo vždy tak, jak to bylo, ale přinejmenším tam byl standardní soubor faktů, na kterém jsme se mohli všichni shodnout a pak debatovat. Ale teď jsou lidé velmi polarizováni a chodí na zpravodajské zdroje, které jejich názory podporují. Digitální média jsou jak výzva, tak příležitost, abychom toto prolomili a znovu vedli oboustranný dialog s občany.

Lenka Svobodová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít