Pod nohama křupe čerstvý sníh. Stříbrná sice nepatří mezi proslulá horská střediska, ale leží v kopcích na hranici s Německem, sníh se tu drží celou zimu a lyžaři z okolí to dobře vědí. Když zvedne Bohumír Břehovský hlavu, vidí téměř tisíc metrů vysoký Špičák, nejvyšší vrchol západního Krušnoří. Chodil tam hrát s kapelou pravidelně na Nový rok, to ještě ale bylo v nekoronavirových časech.

Teď chodí tři kilometry do kostela. Odemkne boční dveře, vystoupá na věž, odloží lahev s pivem a otevře dřevěnou skříň, která skrývá hodinový stroj. Tady nahoře tiká hodně hlasitě. „Je to krásná práce člověka, který se jmenoval Josef Köhler. Mají Grahamův krok, takže to už jsou poměrně přesné hodiny. Bijí každých patnáct minut a v celou odbijí na velký zvon správný čas.“ 

Bohumír Břehovský, zvaný svými přáteli zásadně Božan, je hodinář samouk. V Ostravě se sice vyučil mechanikem měřící a regulační techniky, hodiny se tam ale opravovat neučil. Proto všechno začalo hodinami z máminy kuchyně. Neuměl je opravit a náhodou se v práci v elektrárně seznámil s vyučeným hodinářem, který mu půjčil tu správnou knihu a zasvětil do tajů jemné mechaniky. „On mi povídá, Bohouši, naštuduj si to a já tě vyzkouším. Pak ty hodiny spravíš raz, dva. Tak jsem to udělal, opravil jsem je a do dneška běží. Trvalo to samozřejmě dlouho, ale mně to baví, bez toho by to nešlo.“

Blues na harmonium

Božan vezme kliku, nasadí ji k soukolí a začne natahovat. Ozve se zvuk jako z velikonoční řehtačky a ze tmy vyjíždí po řetězu závaží. Celý stroj je usazený ve skříni pod nízkým stropem, postavit se tu pořádně nedá a i tuto část hodinář zamyká. „Lezli sem lidi a dvakrát ukradli ručičky z hodin. Asi na památku. Tak jsem se domluvil se starostou a zamykáme. Tady se podívejte, lidi sem psali i svoje jména.“

Kostel Nejsvětějšího srdce páně ve Stříbrné vysvětili v roce 1910 a hodiny naposledy prošly opravou v devadesátých letech minulého století. „Udržuju je v chodu, natahuju a mažu. Na hodiny existují speciální oleje, to není jen tak,“ říká Břehovský, spokojeně pokyne hlavou, zamkne vstup ke stroji a prudkými schody sestupuje do přízemí. Otevře postranní dveře a tmou vejde do překvapivě velké kostelní lodě.

Usedá k harmoniu, odklápí víko a začíná hrát tesknou bluesovou melodii. „Hraju léta na trumpetu s kapelou, abych nehrál na klávesy,“ směje se všestranný hudebník a hodinář. „Člověk v tom důchodu nezleniví. Co bych seděl doma? Takhle se každý třetí den seberu a projdu se na věž. Zahraju si na harmonium, dám si pivo a pěšky zase mažu domů. Hezký koníček, ne?“ 

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít