Dřív byly pro řízení vlaku potřeba i kolíčky od prádla, vypráví legendární strojvedoucí Židlík
Spisovatel Jaroslav Rudiš ho charakterizuje jako „legendu na trati“. Pavel Židlík byl vlaky okouzlen od malička. „Už ve dvou letech jsem věděl, že budu strojvedoucí. Co jsem se narodil, neměl jsem jinou touhu,“ vypráví a dodává, že řídit poprvé vlak byl neopakovatelný pocit. „Bylo to pro mě naprosto vzrušující. Pocit, že se ta velká hmota, síla stroje, dá do pohybu, to mě fascinovalo,“ popisuje s úsměvem pro Radiožurnál.
Já se jako řidič občas bojím, ale mám výhodu, že si přibrzdím, kdybych měla pocit, že v mlze nevidím. Jenomže vy na trati moc brzdit nemůžete, protože musíte dodržovat jízdní řády. Takže strojvedoucí se prostě nebojí, zná trať a věří, že za rohem nečíhá špatné překvapení...?
Ano. Strojvedoucí musí především dobře znát trať, to je základ, kdy bezpečně vede ten vlak, ať je hezky, mlha, prší nebo je noc. Když dobře zná trať, má hodně ulehčenou situaci.
Cestující by měl mít pocit, že se nic neděje, dává si kafe, čte si, běží to samo. Strojvedoucí nemá být na vlaku vidět ani cítit, říká strojvedoucí Pavel Židlík
Skoro každý řidič si myslí, že je nejlepší a ostatní jsou blbci. Mají to strojvedoucí taky tak?
Samozřejmě. Jsou strojvedoucí na posunu, na osobní dopravě, na nákladní dopravě... Každý strojvedoucí má svůj cíl, k něčemu se má dostat. Zjistí, kde je jeho limit, jeho hranice. Nejvyšší hranice je rychlíková doprava, na ni jsou největší tlaky. Nezlehčuju vůbec nákladní dopravu, nezlehčuju osobní dopravu, kdy kluci musí každé tři čtyři minuty zastavovat a musí to sakra dobře umět. Ale jako máte pilota práškovacího letadla, máte i dopravního pilota, v tom je taková paralela.
A vy jste rychlíkář.
Jsem rychlíkář. Můj tatínek si to přál, já jsem si to přál taky.
Poznám, když mě vede dobrý a špatný strojvedoucí?
Já to poznám. Tvrdím, že cestující by neměl vědět, kdo ho veze. Měl by mít pocit, že to samo běží. Žádné pocity prudkého zrychlování, prudkého brždění. Někdy to člověk potřebuje, když krátí, ale pořád jde o to, aby měl cestující pocit, že se nic neděje, že si dává kafe, že si čte, dívá se na internet a kolem něj to jenom běží. Strojvedoucí nemá být na vidět ani cítit.
Můžu si jako „fíra“ dovolit chtít jezdit jenom jeden typ mašiny, nebo musím umět všechno?
Znám strojvedoucí, kteří celý život jezdili jenom na posunu v depu, tam toho moc nepotřebovali. Ale myslím si, že věc každého strojvedoucího je znát toho co nejvíc. Na druhou stranu, čím člověk stárne, říká si: Já se tady někde zašiju, budu jezdit jen tohleto. Ale ve mně pořád zůstává, že znalost strojů a umět to... říkám: Dobrý strojvedoucí by měl odtáhnout vlak i párem koní.
Cestující ve vlaku u Kolína napadl průvodčího. Ten na něj použil pepřový sprej a zamkl ho na záchodě
Číst článek
Vy už jste na dráze strojvedoucím přes čtyři desítky let. Jak moc se práce za tu dobu změnila? A dráha jako taková?
To je hodně těžká otázka. Změnila se, zrychlilo se to, zařízení jsou modernější. Pro strojvedoucí je to pohodlnější. Když jsme začínali, v tašce jsme měli veškerá schémata, krokosvorky...
Co jsou to krokosvorky?
To jsou dráty, kterými propojuji různá relátka, vykracovací dráty. Potom kolíčky od prádla, kdy jsme podkládali různá relátka, která nechodila, tak jsme to podložili kolíčkem od prádla.
Takže typicky česká improvizace?
Ale to si myslím, že bylo všude. Kolíčkům od prádla se říkalo „dřevěné napětí“. Ale nyní máme lokomotivy, které nám řeknou, co má člověk dělat. Řeknou: teď jsi neodbrzdil vlak, udělej to a to. Ještě k tomu dají návod. Je to jednodušší.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
