Stanice Českého rozhlasu Radiožurnál a Plus představují jednotlivé lídry a lídryně všech stran a hnutí, které se přihlásily do říjnových sněmovních voleb. Je jich celkem 31 a Český rozhlas chce voličům pomoci vyznat se v jejich programech. Jako třetí je podle losu na řadě Komunistická strana Čech a Moravy. Zastupuje ji předseda Vojtěch Filip.

Praha 12:00 9. září 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Česká ekonomika nyní vykazuje velmi dobré tempo růstu. Za druhé čtvrtletí jde o 4,5 procenta. Vypadá to, že toto tempo by mohlo vydržet po celý rok 2017. Co bychom měli v době, kdy se nám hospodářsky daří, dělat především?
To je otázka zásadní pro většinu občanů České republiky. Ekonomika je skutečně zatím v tomto pozitivním vývoji. I když už jsme zaznamenali některé články bankéřů, že příští krize bude mnohem horší, než si představujeme. Já bych ji nerad přivolal. Ale pokud jde o současnou situaci, je evidentní, že pro českou ekonomiku jsou rozhodující exporty a potom vnitřní poptávka. Vnitřní poptávka je limitována mzdovou úrovní, protože v České republice máme evropské ceny, ale žel české mzdy, které dosahují tak cirka 40 procent evropského průměru, pokud počítám staré evropské země.

To je podle mého soudu jeden z limitů, který tady máme. Je potřeba se orientovat na zvyšování mezd. Nemyslím selektivně, teď se diskutuje o školství a podobně, je dohadování o státním rozpočtu a uvidíme, kolik bude státní rozpočet obsahovat navýšení mezd ve školství. Ale tím dolním limitem je minimální mzda, která vzrostla tak, jak si přála sociální demokracie, ale podle našich výpočtů a podle ekonomického vývoje v Evropě zatím stále zaostává o tři tisíce korun.

Co je potřeba, abychom udělali, aby se mzdy narovnaly na evropskou úroveň. A abychom za ty peníze dostávali kvalitní zboží, protože druhou stranou mince je, že zboží je sice stejně drahé jako třeba v sousední Spolkové republice Německo, ale nemá kvalitu, kterou požadujeme.

Čili odpovídáte v době ekonomického růstu zejména zvyšovat mzdy, a tím podpořit spotřebu. Co bychom dělat neměli?
Určitě bychom neměli nechat platit původní daňový systém. Protože kromě dvou drobných výjimek, které schválila tato koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL, je Miroslava Kalouska. Je potřeba, aby daně byly diferenciované. Jeden z nejvyšších ekonomických výkonů dosahuje například Japonsko, které má mnohem vyšší diferenciaci daní, než mají ostatní státy, které jsou v ekonomickém progresu. Trochu se mu blíží severské státy, jako je Švédsko, Finsko, kde je také daňová progrese, protože je přeci evidentní a nesmyslné, aby stejnou daň měla právnická osoba, rodinné s. r. o. s obratem milion, dva miliony nebo deset milionů korun, jako ČEZ, abych mluvil třeba o státních podnicích, nebo nadnárodní korporace, která má obraty v miliardách.

Buďte konkrétní, jak byste to nastavili vy, jak by měly vypadat daně?
Pokud nechceme nějakým způsobem zatížit současné drobné podniky, tak naše představa je taková, že bychom v první fázi ponechali současnou daňovou úroveň - daně právnických osob, ale u větších firem, například nad 100 milionů obratu, bychom daň zvýšili. Od této částky o dva procentní body, to znamená na 21 procent. Později by dosáhla až asi 25 procent. Rozdíl mezi malou a velkou firmou by byl v té úrovni cirka mezi 5 nebo 6 procenty. Velké podniky to snadno unesou. A za druhé samozřejmě tím přispějí do státního rozpočtu tak, abychom měli například na větší vědu a výzkum, které ty velké firmy výrazně potřebují, protože potřebují vysokoškolsky vzdělané lidi, ať už na úrovni technické, nebo řídící.

Považujete za varující, že Česká republika dosud nezreformovala svůj penzijní systém?
Víte, já považuji útoky na penzijní systém za neadekvátní.

Promiňte, útoky v jakém smyslu?
V tom, že je to neudržitelné. Penzijní systém, který stojí na průběžném financování penzí, je totiž v každém případě lepší než penzijní systém s individuálními účty. Nakonec to bylo prokázáno v celé historii větší než 100 let fungování toho průběžného systému. Jde jenom o to, jaké jsou parametry penzijního systému. To znamená, jaká je platba toho, kdo je zaměstnán, tedy zaměstnance, a jaká je platba zaměstnavatele do penzijního systému. A také jakým způsobem se s těmi prostředky na penzijních účtech nakládá.

Samozřejmě to nijak nebrání individuálním připojištěním, u nás takzvaný třetí pilíř penzijní reformy. Ale to, co tady bylo navrženo, jako změna penzijního systému - zrušený druhý pilíř - byl za prvé evidentně neúspěšný, protože se do něj lidé nehlásili. Desítky tisíc nejsou miliony lidí, kteří potom pobírají penzi, těch je v České republice 2,5 milionu. Čili jestli se tam hlásí desetitisíce, tak evidentně o to nebyl zájem. A lidé tomu nevěřili. Protože neměli ani šanci tomu uvěřit. Představte si, že 20 nebo 30 let někam platíte, soukromá společnost je ovládána běžným zákonem o korporacích a nikdo neví, jestli ji po těch 20 nebo 30 letech zlikvidují, nebo jestli to majitelé fondu rozkradou, odvezou někam do zahraničí na Seychelské ostrovy.

Dobře, já tomu rozumím. Je to minulost. Ale žádná jiná reforma penzijního systému není podle vás potřeba?
Ano je, nejen podle mého osobního názoru, ale i KSČM je potřeba se zamyslet, kam po roce 2030 směřovat při ověření si průměrného věku odchodu do důchodu a průměrného věku dožití ty jednotlivé parametry.

To znamená, kolik má být platba do důchodového systému a jak má být využíván. Jestli v sociální platbě pojištění máme všechno věnovat na důchody, nebo máme z těch prostředků, které jsou v sociálním pojištění placeny, jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli, nechávat něco například na podporu v nezaměstnanosti nebo na zajišťování nových pracovních míst a podobně. To znamená na řešení dalších problémů, které jsou v tom průběžném systému rozhodující.

V podstatě jde o to, že člověk déle pracuje, než důchod pobírá. Vezměte si současný průměrný věk dožití, dejme tomu 78 let, teď nerozdělujme muže a ženy, a průměrnou dobu zaměstnání - od 18 do 65 let. A porovnejte si tu částku a teď k tomu ještě neodpovídající částku výplaty důchodu, která je na 40 procentech průměrné mzdy. To je opravdu neodpovídající tomu, co lidé odvádí do systému průběžného, který je garantován státem.

Školství? Problémem jsou nejednotné osnovy

Pojďme se krátce věnovat školství. Co mu chybí? Chybí mu třeba více učňů?
To v každém případě. Protože víte, to není žádná nostalgie po minulosti nebo něco takového, tady je evidentní, že se rozpadly některé školské systémy. Za prvé princip jednotné školy. To je teď úplně ukázkový příklad. Prvňáci přijdou do školy a mají mít nějaké učební texty. Rodiče si nakupují sešity a pracovní sešity, ale ty nejsou jednotné. Když se přestěhuje rodina žáka základní školy z jednoho okresu nebo z jednoho kraje do druhého, tak nemusí ve stejném ročníku mít stejné osnovy.

A vidíte to jako problém?
Vidím to jako problém. Protože děti nenavazují na učební programy, které jsou v jiném kraji.

Zase tak často se třeba nestěhují.
Víte, to je otázka mobility pracovních sil. Buď budeme dbát na to, aby se lidé stabilizovali na svých místech a postavili si rodinné domy nebo stabilizovali své bydliště na určitém místě a měli tam na výběr dostatek práce. Anebo tam pracovní možnosti nebudou a budeme říkat, že má být vyšší mobilita, že lidé nemají být, promiňte mi to slovo, někteří politici to říkají, já to nesnáším, líní k tomu, aby, se odstěhovali za prací. Tohle je věc, kterou musí stát garantovat, minimálně na základní škole.

Čili jednotné osnovy.
To je v tomto ohledu jeden rozpad. Druhý rozpad je v tom, že jsme málo nároční při schvalování učebních plánů jak veřejnoprávních učilišť, státem organizovaných učilišť, nebo veřejným sektorem, krajskými úřady, krajskými zastupitelstvy, středními školami a trhem práce. V tomto ohledu si myslím, že nemáme ve školách vyrábět nezaměstnané a nezaměstnatelné s jejich profesí, ale máme se snažit co nejvíce přiblížit výuku potřebám konkrétní praxe. Ta samozřejmě sahá jak od technických oborů, až po ty filozofické. V tomto ohledu nám trochu chybí prognózování, pokud nechcete slyšet slovo plánování.

Česká republika je členskou zemí Evropské unie. Očekáváme, že v dohledné době z tohoto společenství vystoupí Velká Británie. Teď váš postoj. Měla by Česká republika se k Evropské unii přibližovat víc než dosud, anebo se naopak vzdalovat?
Tato otázka má dvě základní roviny. Za prvé nesouhlasíme s byrokratickým modelem Evropské unie. Souhlasíme s tím, že evropská integrace je zcela objektivní proces a bojovat proti objektivnímu procesu je trošičku jako jít hlavou proti zdi. Čili my nejdeme proti evropské integraci, ale zajímáme se o možnosti, který má český občan, Česká republika jako společenství, jako suverénní stát uvnitř integrace.

Nemůžeme si přeci nechat diktovat od byrokratů, jak se máme chovat. Jestli máme mít takovéto zákony, jak máme chránit velryby, teď to možná malinko přeháním. Anebo jestli máme mít takovou subsidiaritu, tedy návaznost našich právních norem na evropské normy, abychom měli za prvé poměrně jednotné právní prostředí. Ale také, abychom si určitým způsobem zachovali svou identitu českého národa. Pokud by se Evropská unie federalizovala a zglajchšaltovalo by se to prostředí, tak by už nebyla tím místem, kde by národy opravdu vytvářely obrovskou kvalitní kulturní historii.

Protiruské sankce jsou neefektivní

Jak se díváte na to, jestli bychom měli podporovat sankce, které Evropská unie a také Spojené státy vyhlásily proti Rusku? Jsou efektivní?
Za prvé jsou velmi neefektivní. A za druhé já se zlobím na evropské politiky, počítám i české politiky, kteří to podpořili. Když jsme se podívali na výsledek sankcí, tak už rok po jejich zahájení evropské země včetně Británie ztratily na ruském trhu osm procent svých výkonů. Spojené státy americké na tomtéž trhu při sankcích, které nařídily, vydělaly deset procent. Obsadily v podstatě trh uvolněný evropskými zeměmi. Nepřipadá vám to podivné? Já jsem zásadně proti tomu. Když jsem hovořil s poslanci ruské Dumy, kteří tady byli na návštěvě na jaře letošního roku, tak řekli: ‚Víte, ono nám to ve skutečnosti pomáhá. Když si to nemůžeme od vás koupit, tak jsme nuceni si to vytvořit, vyloženě na to vlastní podnik, třeba díky investicím z Číny, z Indie, ale i například z jiných států světa. Vytvoříme si prostředky na to, abychom si to v Ruské federaci vyráběli sami. Vy jste o to přišli, a to je váš problém.‘

Je rozumné a správné prohlubovat obchodní vztahy s Čínou?
Jsem přesvědčen, že ano. Když jsem poprvé četl knihu Oskara Krejčího O výměně hegemona, tak jsem si uvědomil, nakolik je Čína určujícím ekonomickým subjektem celého světového společenství. A proto také dlouhodobě podporuji nikoliv jednopolární nebo bipolární svět, ale vícepolární svět. To znamená, aby jednotlivé státy, byť jsou ekonomicky nejsilnější, nemohly určovat politiku celého světa. Vícepolární svět se teprve tvoří.

Čína má v každém případě již nyní rozhodující slovo. Nikdo nesmí zapomenout, že největším věřitelem Spojených států amerických je právě Čínská lidová republika. Při jednom rozhovoru s předsedou komise pro reformy a rozvoj, jak se jmenuje čínská státní plánovací komise, jsem se zeptal, nakolik je možné přejít třeba v obchodním styku s Čínskou lidovou republikou z dolaru na eura. A on říkal: Víte, pane předsedo, to úplně nejde. Protože my se cítíme odpovědní za stabilitu světových měn. Tímto krokem bychom narušili tu stabilitu, která i nám zabezpečuje, že nám jednou Američané dluhy zaplatí.

Důstojné stáří není to, že člověk přežívá

Zaměřme se teď na některé konkrétní body z vašeho programu. Chcete prosadit právo na práci a spravedlivé odměňování za ni. Platí to i teď v období konjunktury? Ptám se proto, že žijeme v době, kdy je rekordní zaměstnanost. A asi kdo chce, tak si práci najde, nebo ne?
Jsem přesvědčen, že je potřeba to zajišťovat. Ne všichni chtějí pracovat, o tom nepochybuji. Ale ti, kteří chtějí pracovat, by se neměli ponižovat a měli bychom pro ně vytvářet dostatek možností, aby práci získali. A získali za ni i odměnu, a to spravedlivou, která zajišťuje, že když někdo pracuje, že není tím, kdo by pobíral sociální dávky.

Co se vám v uplynulém volebním období podařilo prosadit ohledně spravedlivého odměňování?
Už jsem mluvil o zvyšování minimální mzdy. Byli jsme tím, kdo na každém jednání výboru, jak rozpočtového, tak například pro sociální politiku, hovořili o tom, že tohle je potřeba činit. Ty kroky je ale třeba činit rychleji a systematickým způsobem. Protože nemůže být výhodou české ekonomiky to, že žijeme za žebrácké mzdy, teď jsem možná použil silné slovo. Ale na druhou stranu je pravda, že kdybychom mzdy nezvyšovali, tak by v podstatě stagnoval tlak na vědeckotechnický rozvoj a na průmyslovou revoluci, promiňte mi to slovo, které je historické, protože my máme za sebou i jinou ještě informační a technologickou revoluci. V tomhle ohledu bychom se nepřipravili na to, co bude znamenat příští průmysl. A nebyl by tlak na zaměstnavatele, tedy na podnikatelský sektor, ať už je soukromý, nebo státní, nebo veřejný. Kdyby se ten tlak nevytvářel, tak bychom zaostávali v tom, co je motorem nového progresu. A to je technologický pokrok.

Hlásáte pravidelnou valorizaci důchodů podle skutečných základních potřeb seniorů. Jak chcete skutečné potřeby zjišťovat a stanovovat vlastně výši valorizace?
To je jednoduchá záležitost. Jsou tam spotřební koše pro určité věkové kategorie, na to mají Český statistický úřad a Eurostat svoje programy. To se dá velmi dobře zjistit. Občan, který pracoval celý život, má právo na důstojné stáří. A to důstojné stáří není to, že přežívá. Měl by žít a měl by tvořit i další ekonomické šance pro ty, kteří by ho obsluhovali. To znamená, ať už je to cestování, další vzdělávání v univerzitách třetího věku nebo další možnosti, které by se v tom jeho věku hodily. Ať už je to lázeňská péče a podobně. Čili tohle je podle mého soudu věc, která má svoji logiku.

Znovu podotýkám, že valorizace, jak se zastavila po roce 2006 nástupem Topolánkovy vlády, a to samé platí o minimální mzdě, tak ve skutečnosti my jsme shodili příjmy cirka o 20procentních bodů pro ty sociálně slabé. U důchodů i u mezd platí to narovnávání. Aby ten, kdo pracuje za mzdu, nemusel pobírat sociální dávky. A ten, kdo už je v důchodu a odpracoval své, aby jeho spotřební koš byl naplněn tak, aby ani on nepotřeboval sociální dávky. A zároveň důstojně žil, aby nepřežíval.

Jedna zdravotní pojišťovna by ušetřila peníze

Chcete jedinou zdravotní pojišťovnu. Proč?
Protože je to lacinější a efektivnější.

V čem?
Nemáte tolik ředitelů, náměstků, počítačových programů. A správa pojištěnců je samozřejmě efektivnější. To není o nějakém molochu. Podívejte se, Česká správa sociálního zabezpečení je také jediná a spravuje důchodový systém cirka za 1,8 procenta prostředků, které vybereme na důchody. Kdežto jednotlivé fondy, které jsou ve třetím pilíři, spravují za pět až sedm procent. To znamená, že ubírají z toho, co lidé platí na ten třetí pilíř o 3 až 5 procent více. Představte si, že bychom zdravotní pojišťovny sjednotili. Mohli bychom to udělat poměrně rychle. Kdyby se stát rozhodl, tak může zdravotní pojišťovny, které jsou v rukou státu, to znamená vnitráckou a ministerstva obrany. A už tím pádem by se uspořilo. Víc, než na mzdách ředitelů by se uspořilo na provozu počítačových systémů.

Na svých stránkách máte záložku alternativní informace. Jako KSČM. Odkud je čerpáte?
Nemyslíme si, že jsme nejchytřejší a neustále konfrontujeme. To je trošku poučení z vývoje před rokem 89 a po roce 89. Chceme znát, jak se k některým věcem staví ostatní subjekty. Ať už na celé části politického spektra, odleva doprava, ale zejména studujeme příklady ostatních komunistických a radikálně levicových stran ve světě.

Proto tedy převažuje server Sputnik, což je vlastně hlas Ruska, tedy oficiálně ruská propaganda?
Ne, nemyslím si, že převažuje. Jako na alternativních stránkách.

Těch článků je většina.
Já to se soudruhem místopředsedou pořeším. Protože skutečně, pokud jde o odborné zázemí, o informace, které jsou u místopředsedy Dolejše, tak my využíváme opravdu řadu informací, například z Jižní Ameriky. Z řešení, které byly zajímavé, to bylo například oddlužení bank v Mexiku. To je jeden z modelů, o kterém se přednáší na světových univerzitách.

Velmi zajímavá řešení například přináší i nové asijské země, ať už jsou řízeny komunistickými stranami, nebo jinými politickými stranami. Říká se jim asijští tygři a jejich ekonomický nástup byl razantní a nezkoumat ty věci by bylo velmi chybné.

Aby KSČM zvýšila svou autoritu ve společnosti

Víte, které voliče KSČM oslovuje zejména?
Udělali jsme si sociologickou sondu, máme klub sociologů a psychologů jako odbornou skupinu při ústředním výboru naší strany. A oslovujeme část mladých lidí, není to to, co bychom si přáli, oslovujeme střední generaci, která má už téměř dospělé děti. Což je velmi zajímavé, protože to jsou lidé se sociální a životní zkušeností. Oslovujeme samozřejmě kategorii 50+. A pokud jsem se díval nedávno na průzkumy, tak ta skupina, která nám nejvíce chyběla, mezi 30 a 50 lety, tak ta teď nabývá přece jen větších rozměrů.

Jaký výsledek parlamentních voleb budete považovat za úspěch?
K tomu mě nedonutíte. Nikdy jsem na to neodpovídal. Přál bych si, aby KSČM zvýšila svou autoritu ve společnosti. A každý hlas, který dostaneme navíc, bude samozřejmě úspěch.

Rozhovory s lídry

• Výbuchy, mrtví, vraždění kamiony. Nechci malovat čerta na zeď, ale může to přijít i k nám, říká Sehnal
• Česko není chráněno proti terorismu. Množství uprchlíků je alarmující, říká Vančatová

Vladimír Kroc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít