Vysídlit, povraždit nebo poslat do Osvětimi. Hitler se chtěl Varšavy po povstání zbavit
V prvních dnech Varšavského povstání v srpnu 1944 zavládla v celém městě ohromná euforie. Německou odpovědí na odpor byl ale téměř okamžitě teror, který decimoval nejen samotné povstalce, ale také civilní obyvatele. Do říjnové kapitulace jich nepřežilo okolo 150 tisíc.
„Náš dům přežil bombardování i vypalování. Ale nebyla elektřina, nebyla voda. Všude stály fronty a na vše se stály fronty. Nic nebylo, ani chleba. Všude byly mělké hroby. Byly popravy. Lidi stříleli za bílého dne na ulicích, prostě u zdí. I děti,“ vzpomíná varšavská rodačka Zdzisława Włodarczyková.
Teprve se psal rok 1940. Byl to rok, kdy šla poprvé do školy – její třída se nacházela ve sklepě jednoho z domu.
Už tehdy Němci prováděli takzvané lapanki. Zátahy často na celé ulice a čtvrti, kdy policie a vojáci zadrželi každého, kdo jen daným místem zrovna prošel. Na sběrném místě pak zadržené lustrovali, případně vyslýchali. Kdo neměl dostatečné silné pracovní povolení, například v továrnách, které byly pro Němce ve Varšavě důležité, byl často vyvezený do pracovního tábora nebo na nucené práce do říše.
Situace se navíc s každým rokem zhoršovala. A pak nastal 1. srpen 1944 a varšavské povstání, které nejprve obyvatelé přivítali jako zadostiučinění za pět let života pod okupací.
„Podporovali povstalce, jak mohli. Stavěli barikády, dělali polní kuchyně, organizovali se v blokových výborech, jak jen to šlo, starali se o bojovníky, podporovali je. Ale samozřejmě postupem času, spolu s únavou, strachem, dalšími a dalšími dny strávenými ve sklepech, se jejich nálady měnily. Hněv, nespokojenost, kritika, dokonce se objevily i činy proti povstalcům,“ popisuje zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání, jakou daň si vybral teror, který hned po začátku ozbrojené akce začal.
Rozkaz vyhladit Varšavu
V reakci na varšavské povstání totiž říšský vůdce Adolf Hitler vydal rozkaz, podle kterého měli být všichni obyvatelé města povražděni a město srovnané se zemí. To znamená, že nařídil vyhlazení skoro milionu lidí. Ve Varšavě tehdy žilo asi 900 tisíc lidí.
Do města dorazily pomocné německé jednotky ze západu, které měly posílit ty stávající ve Varšavě. A okamžitě začaly rozkaz plnit velmi brutálně a velmi systematicky, popisuje zástupce ředitele Muzea varšavského povstání Paweł Ukielski, v jaké situaci se se začátkem Varšavského povstání v roce 1944 ocitli varšavští civilisté.
Do dnešních dní se dochoval kus vysílání povstaleckého rádia Błyskawica, kde moderátor popisuje, jak Němci vyhání obyvatele z domu, muže na místě střílí a ženy žene před tanky jako živé štíty.
Vyvěsil polskou vlajku a sniper ho zastřelil. Varšavské povstání stálo život desítky tisíc lidí
Číst článek
„Pátého srpna začalo něco, co nazýváme masakrem na Woli. To je západní varšavská městská část, ve které v průběhu tří dnů okupanti masově vyhlazovali obyvatele. Zabili okolo třiceti čtyřiceti tisíc lidí.“
Jak Ukielski připomíná, následně Němci vykonávání rozkazu, který měl vést k vyhlazení Varšavanů, zmírnili a nařídili jejich deportaci do koncentračních a pracovních táborů.
„Velitelé jednotek si stěžovali, že vést městské boje a zároveň pořádat masové popravy je příliš náročné. Později německá armáda uznala, že bude lepší civilisty využít jako pracovní sílu. Proto pak lidi ve velkém vyháněli z domů a přes tábor v Pruškově je vyváželi do koncentračních táborů nebo na nucené práce do říše.“
Podle Muzea varšavského povstání muselo město opustit 500 až 600 tisíc obyvatel. Z nich několik desítek tisíc vyvezli do koncentračních táborů. „Podle předpokladů to bylo okolo 60 tisíc lidí. Mnohem víc lidí ale skončilo na nucených pracích, nebo je Němci rozprášili, rozehnali po okupovaném území.“
Deportace do Osvětimi
Právě deportace se týkala i rodiny paní Zdzisławy Włodarczykové. Od začátku povstání trávili všichni obyvatelé domu většinu času ve sklepě.
„Věděli jsme, že vojáci chodí dům od domu, lidi vyhání a domy ničí. A okolo 10. srpna, to už trvalo povstání deset dní, vpadli na náš dvorek. V rukách měli plamenomety, samopaly a vyháněli lidi ze sklepů, kde se schovávali. Křičeli! Křičeli, ať vypadneme a rychle, nebo nás zabijou. Já i rodiče rychle něco pobrali a vyšli jsme ze sklepa. Ale byl tam s námi soused, nemohl chodit. Tak ho Němci na židličce vynesli, pak jeden z nich vzal pistoli a vedle mě ho zastřelil. Bez jediného slova.“
Boj na několik dnů trval dva měsíce. Před 80 lety začalo Varšavské povstání, zemřely desítky tisíc lidí
Číst článek
Rodinu odvedli na sběrné místo a odtud na Západní nádraží, kde ji s dalšími obyvateli varšavské městské části Ochota posadili do vlaků a odvezli do přestupního tábora Pruszków, který byl tou dobou ale už přeplněný, mimo jiné i těmi, co přežili masakr na Woli.
Rodinu Włodarczykových znovu vsadili do vlaků, tentokrát do takzvaných dobytčáků. Transportem pokračovali nevědomo kam dva dny. Nedostali jídlo ani vodu, v celém vagonu byl jediné vědro na vykonávání potřeb.
Paní Zdzisława vzpomíná, jak její otec zjistil, kam je odvezli. Stál totiž u okna a snažil se zjistit, na jaké trati jsou. „Bylo dávno po poledni, když uviděl nápis Auschwitz. Chytil se za hlavu a praštil do dřeva vagonu. Volal: ‚Bože, kam nás to odvezli!‘ Táta pracoval na poště, uměl německy, pomáhal psát dopisy do táborů a jeho bratra také uvěznili. Takže věděl, co je Osvětim.“
Po kapitulaci povstalců na začátku října 1944 museli město opustit všichni obyvatelé. Po vyhnání zůstávalo v ruinách několik set ukrývajících se lidí. Většinou to byli lidé s židovskými kořeny, kteří se obávali, že je Němci odhalí.
Poté začalo rabování zbytků města a systematické ničení domů jednoho po druhém. Celou situaci sledovala z pravého břehu rudá armáda, která na rozkaz Josifa Stalina nezasáhla do varšavského povstání ani následně do ničení města. Na levý břeh Visly vstoupila až 17. ledna 1945.
3:43
Muž, který podal první informace z dění v Osvětimi. Od popravy odbojáře Witolda Pileckého uplynulo 75 let
Číst článek
První vysídlení Varšavané se začali vracet hned v prvních dnech po konci války. Vrátila se také Zdzisława Wlodarczyková a její mladší sestra. Obě byly internované v Březince, kde se dočkaly osvobození v lednu roku 1945.
I jejich matka se vrátila. Přežila pochod smrti. V táboře se ale nakazila otevřenou tuberkulózou. Vrátila se ve velmi špatném stavu a nedlouho po válce zemřela. Otec se nevrátil. Z Osvětimi ho převezli do pobočního pracovního tábora. Zemřel v kamenolomu. Rodina se o tom dozvěděla rok po konci války.
Polské poválečné vedení uvažovalo, co s Varšavou, která se proměnila nejen v moře ruin, ale také v jeden velký masový hrob.
„Uvažovalo se, jestli ji neponechat jako takový symbol německého barbarství a nevybudovat jinde nové město. Ale to byl vlastně cíl nacistické mašinérie – zničit srdce Polska. To se nemohlo stát. A tak padlo rozhodnutí, že se město obnoví. Samozřejmě, dnešní Varšava je jiná, než ta před válkou. Část lidí se nikdy nevrátila. Do obnovy zasáhl stalinismus, sociální realismus. Ale dnes je to novodobé, dynamické město.“
Podle Pawła Ukielskiého je navíc Varšava symbolem naděje, že pokud nezemřel duch, město se dá obnovit. Je to nadělej pro ty, kteří dnes prožívají obdobné tragédie.
