Mimořádné vysílání tehdejšího Československého rozhlasu začalo necelé dvě hodiny po půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Rozhlas tehdy nejprve burcoval lidi, z nichž mnozí samozřejmě poklidně spali.

film vs realita Praha 10:15 22. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů, vzbuďte své blízké a sousedy. Za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu.“ Ve filmu Vlny tato slova pronáší redaktorka Věra Šťovíčková, ve skutečnosti to byl hlasatel Vladimír Fišer.

Ráno 21. srpna 1968 nevysílala jen Redakce mezinárodního života, ale také hlasatelka Jiřina Krupičková nebo domácí redaktor Jeroným Janíček. Věra Šťovíčková nicméně k oněm prvním hlasům patřila také. „Nedopusťte konfrontace s cizími jednotkami, které by vyústily ve srážku. Vysvětlujte vojákům, že v Československu až do jejich příchodu byl klid a pořádek,“ říká Šťovíčková v dobovém záznamu.

Mezi tanky s magnetofonem

„Tak já jdu,“ říká ve filmu Ludvík Čermák a bere si přes rameno magnetofon, aby zachytil obyčejné lidi v ulicích okupované Prahy. Historicky sem však patří i jméno reportéra, které zazní v autentickém hlášení z roku 1968: „A teď několik názorů pražských občanů, jak je natočil redaktor Sláva Volný.“

3:40

Vlny a skutečnost. ‚Přece nejste politický začátečník.‘ Rozhovor se soudruhem Zárubou se odehrál jinak

Číst článek

Redaktora Slávu Volného lidé z rozhlasových vln tenkrát velmi dobře znali a měli ho rádi. „Uměl strhnout posluchače svým charismatickým projevem a hlavně obsahem,“ vypráví syn Slávy Volného, který se jmenuje po otci a dodnes obdivuje jeho odvahu vyjít v prvních hodinách invaze do ulic plných tanků s magnetofonem, který z něj dělal potenciální cíl represe.

„Bezprostředně těm lidem dává k ústům mikrofon a někteří s pláčem vypovídají,“ popisuje reportáž ze dne invaze Sláva Volný mladší. „Když si tu reportáž pustím a i teď, když o tom mluvím, tak mám znovu husí kůži,“ dodává.

Až moc dobře jsme ji poznali

Část toho, co natočil, se podařilo odbavit ze studia v Dykově ulici, ze studia armádní redakce. „V Dykově ulici táta naposledy vysílal reportáž z okupované Prahy v roce 1968,“ připomíná Volný historický fakt, že se jeho otec už k mikrofonu Československého rozhlasu nikdy neposadil.

Po okupaci odešel do Svobodné Evropy, která jeho kompletní reportáž vysílala vždycky 21. srpna. Rok co rok po celé dvacetiletí takzvané normalizace. A to i se smutným dovětkem autora: „Poznali jsme jejich pravou tvář. Až moc dobře jsme ji poznali.“

V pátek poznáme, co a jak vysílali z okupovaného Liberce v roce 1968 dramatik Václav Havel a herec Jan Tříska, o kterých je ve filmu Vlny také malá zmínka.

Tomáš Černý, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít