Nemáme zmapované útěky z komunistických kriminálů. Téměř nic o nich nevíme, uvažuje historik
Komunistické kriminály jsou dodnes výraznou připomínkou, jak se totalitní stát choval ke svým spoluobčanům. Nejen k těm, kteří se za mříže dostali za prokázané trestné činy, ale především k nevinným politickým vězňům. Těm, kteří se stali terčem komunistické justice a oběťmi vykonstruovaných politických procesů. Odsouzenými se v jistém slova smyslu stali i jejich blízcí.
Únor 1948 znamenal postupné změny ve všech oblastech života.
Týkalo se to i vězeňství, o kterém host pořadu historik Jaroslav Rokoský říká: „Vězeňství se proměňovalo dle sovětského vzoru. Uplatňovalo se i třídní pojetí trestů, takže žádné slitování s politickými vězni. Tehdy taky jejich počet prudce narůstal. Pozice politických vězňů pak znamenala: ,Vrah to má proti jednomu člověku, ale politický proti celému národu‘.“
To, že to tak doopravdy, potvrzují slova velitele Sboru vězeňské stráže Klosse. Ten 6. dubna 1950 na poradě velitelů řekl: „Nutno si uvědomit, že uvnitř ústavů jsou největší reakční krysy, které narušují oddíly a podrývají autoritu. (…) Vězeň nesmí mít dojem, že má na něco nárok! Není na místě žádná sentimentalita. Teď, když jsou ve vězení největší gauneři.“
Útěk 12 politických vězňů
Jedna z věznic byla ve slovenské Ilavě, kde byli vězněni muži i ženy. Tam se rozhodla prchnout dvanáctičlenná skupina politických vězňů. Útěk plánovali dlouho, až se jedné noci – bylo to 28. května 1951 – rozhodli.
„Útěky z komunistických kriminálů nemáme zmapované, vlastně o nich skoro nic nevíme.“
Jaroslav Rokoský
„Když se zešeřilo, vězni roztrhali prostěradla a svázali je do provazů. Pak po druhé kontrole světnice vylomili mříže a po třetí kontrole začali slaňovat, a to už bylo kolem 23.00 hodiny.“
Tehdy byla silná bouřka a nahrávalo jim i to, že jim další uvěznění „kryli záda“. Tehdy projevili svou statečnost, pomáhali útěkářům totiž i při útěku samotném. Na svou pomoc pak tvrdě doplatili – a někteří byli dokonce zakováni do želez.
Když „političtí“ utekli, probíhalo vyšetřování a tvrdé kázeňské tresty dostaly i dozorci. Vedoucí věznice byl kárán, že nedostatečně spolupracoval se Státní bezpečností. „Okamžitě byl zbaven funkce, stejně jako jeho dva další podřízení.“
Většina útěkářů byla v průběhu dvou týdnů dopadena, pátrací akce byla rozsáhlá a nakonec pro stát úspěšná. Jejich šance na přežití se výrazně snížila.
„Čtyřem se to ale podařilo, přešli dokonce hranice a dostali se na Západ,“ popisuje Jaroslav Rokoský. A dodává: „6. listopadu 1952 byli ti, které na útěku chytili postaveni před bratislavský soud, který jim vyměřil další vysoké tresty.“
Odpověď na otázku Jak to bylo doopravdy, jestli se z komunistického kriminálu dalo prchnout, je jasná. Příběh z Věznice Ilava je dnes už téměř zapomenut.
„Útěky z komunistických kriminálů nemáme zmapované, vlastně o nich skoro nic nevíme. A tento hromadný útěk je raritou. Bezesporu to chtělo velkou odvahu a naději, že se to podaří, přesto, že byla jen mizivá. Navíc nestačilo jen utéct z vězení, ale dostat se na Západ.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
