O řádnou výchovu svých následníků se snažili odpovědní monarchové všech dob. Mezi ně se zařadil i náš Karel IV., císař a král. Sepsal vlastní životopis, který začíná slovy: „Svým nástupcům, kteří budou seděti na mém dvojím trůně, chci dáti poznati dvojí život tohoto světa, aby z něho lepší vyvolili.“

Praha 6:15 6. srpna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Karel prošel francouzskou výchovou, ale zdá se, že ve Francii na čarovnou moc autobiografií při výchově následníka trůnu nesázeli. Alespoň ne v dobách bourbonské dynastie, kdy se duchovní výchova prince opírala o zušlechťující knihy antických autorů. Jenže s těmi se muselo zacházet opatrně. Ta díla totiž obsahují i pasáže, které katolická Francie za zušlechťující nepovažovala.

Jak odpovědět mladému princi na otázku, co filozof na trůně Marcus Aurelius myslel větou: „Jsem vděčen, že jsem se zdržel styků s Benediktou a Theodotem a také později jsem z náruživostí lásky vystřízlivěl.“

Co kdyby následník přišel za vychovatelem s očima navrch hlavy a s prstem na téhle větě z Apuleiova Zlatého osla: „A už jsem měl pěkně v hlavě, a nejen má duše, ale i tělo už bylo chtivé rozkoše, a já v každé chvíli plný neklidu a nutkání a teď už hezkou chvilku rozdrážděný, vyhrnul jsem si šat až ke slabinám, ukázal jsem své Fótidě netrpělivost své milostné touhy a zvolal jsem: Měj se mnou slitování a honem mi pomoz!“

Vychovatelé mladých Bourbonů si věděli rady: choulostivé pasáže vypustili.

Upravené knihy pak spadaly do kategorie Ad (in) usum delphini, K potřebě či Pro potřebu dauphina. V ironickém smyslu se toto úsloví používá dodnes. Například k označení cenzurovaného či přikrašlovaného zpravodajství.

Oním delfínem alias dauphinem je míněn právě francouzský korunní princ.

Dauphiné čili Delfinát alias hrabství viennské je území na jihovýchodě nynější Francie. Jako součást Arelatského království patřilo původně k Římské (německé) říši, ale roku 1349 připadlo francouzským králům. Filip VI. z dynastie Valois rozhodl, že Dauphiné bude náležet následníkovi trůnu. A ten, kdo vládl Dauphiné, byl dauphin.

V Anglii postupovali obdobně. Eduard I., dobyvatel Walesu, udělil roku 1301 tuto zemi v léno svému nejstaršímu synovi. A protože Anglie na rozdíl od Francie zůstala monarchií, zůstal Britům i princ z Walesu.

Králové z bourbonské linie jsou mimochodem živým důkazem toho, že mravnostní cenzura nemá valný smysl.

Nedůtklivému Ludvíku XIII. nešlo o nemravnosti, šlo mu hlavně o jeho vlastní důstojnost, dobráckého Ludvíka XVI. zase zajímal jen lov a umělecké zámečnictví. Těmhle dvěma nemohly být choulostivé knižní pasáže nijak nebezpečné, začali by nad nimi zívat.

Druzí dva předrevoluční Bourboni, Ludvíci XIV. a XV., byli naproti tomu z úplně jiného těsta. A nějaké cenzurování knih z nich rozhodně nemohlo udělat věrné manžele.

Louisa de La Vallière, „drobná fialka skrývající se v trávě“, dala Ludvíkovi XIV. čtyři nemanželské děti, a „hřímavá a nedostižná“ markýza de Montespan mu porodila osm potomků. Svou poslední dlouholetou milenku, markýzu de Maintenon, si tajně vzal.

Kromě těchto stálic se v posteli Ludvíka XIV. vystřídala řada dalších žen a jejich manželé to prý komentovali slovy: „Dělit se s Jupiterem neubírá na cti.“

Také Ludvík XV. měl několik oficiálních metres:

- tři sestry Nesleovy (popořadě, nikoli najednou), totiž paní de Mailly, paní de Vintimille a paní de La Tournelle;

- markýzu de Pompadour;

- hraběnku du Barry.

Ale my jsme přece u Bourbonů chtěli mluvit o výchově následníka! A tu vzal nejvážněji zakladatel dynastie Jindřich IV. Ano, to byl on, kdo proslul přáním, aby si všichni francouzští sedláci mohli každou neděli dopřát slepici. A kdo se, k zoufalství svého organizačně schopného ministra Sullyho, v pokročilém věku nadchl pro velkochovy bource morušového.

Jindřichův syn, budoucí Ludvík XIII., byl na zámku v Saint-Germain vzděláván spolu se všemi svými legitimními i nelegitimními sourozenci. Otec rozhodoval i o tom, co bude korunní princ jíst a jak bude trestán. Dvakrát mu dal výprask sám - jednou proto, že princ střelil po dvořanovi, jehož neměl rád, podruhé proto, že rozdrtil hlavu vrabci.

Ludvíkově matce Marii Medicejské tyto výchovné metody nepřipadaly vhodné, ovšem Jindřich jí řekl: „Madam, děkujte Bohu, že žiju, jinak by totiž neměl nikoho, kdo by mu nařezal; a on vás utrápí, až tady nebudu.“

Ludvík se na Jindřichovu návštěvu v Saint-Germain vždycky těšil a v dospělosti se cítil lépe v přítomnosti mužů než žen. K matce měl vztah značně chladný a první dítě zplodil až po třiadvaceti letech manželství.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít