Soused prý dělal karbanátky z lidského masa, vypráví přeživší leningradské blokády Irina Juřinová
Před 79 lety, 8. září 1941, zahájila nacistická vojska obléhání Leningradu (dnes Petrohrad). Blokáda trvala 29 měsíců do konce ledna 1944. V obleženém městě zahynul skoro milion lidí hlady. Jedná se o nejdelší a nejkrutější obléhání města v historii. Celou hrůznou anabázi prožila tehdy u babičky jedenáctiletá dívka Irina Juřinová. Objevili ji studenti z pražského gymnázia Evolution Jižní Město, zapojili se do projektu Příběhy našich sousedů.
Irina Juřinová, rozená Klučira, prožívala šťastné dětství v sovětském Leningradě, rodina trávila spoustu času společně. Navštěvovali babičku, chodili do divadla, otec ji učil hrát šachy.
Soused dělal karbanátky z lidského masa, vyprávěla přeživší leningradské blokády Irina Juřinová studentům v projektu Příběhy našich sousedů
Pak ale v červnu 1941 začala válka: „Byl krásný slunečný den, mám dojem, že to byla dokonce neděle. Byla jsem venku a najednou přiběhla máma. ‚Pojď honem domů, začíná válka!‘ Člověk absolutně nechápal, co to obnáší,“ začíná své vyprávění paní Irina.
Matka narukovala do armády jakožto vojenská lékařka, bakterioložka, otec byl nasazen v továrně na tanky.
Babička vařila polévku z klihu
O svou dceru se tatínek staral, dokud hlady a vyčerpáním nezemřel. A to se stalo už po třech měsících blokády v prosinci 1941. Irinu si k sobě vzala babička.
Právě s ní prožila přelom let 1941 a 1942, tedy nejtvrdší zimu blokády: „Babička byla nesmírně šikovná, všude šmejdila, aby dostala nějaké jídlo. Udělala třeba polívku. Do vody dala klih, co používali truhláři, bobkový list, koření, a tak jsme měly jídlo.“
Spolu s dalšími rodinami bydlela s babičkou v komunálním bytě bez vody a elektřiny. Topilo se spalováním nábytku v provizorních kamnech, která ale celý byt vyhřát nedokázala: „No, a právě v jednom tomto pokoji bydlela maminka s dvěma malými dětmi. Každý měsíc, ke konci měsíce chodila z úřadu nějaká paní, která kontrolovala, kolik lidí zůstalo naživu. Ten, kdo zůstal naživu, ten dostával potravinové lístky na příští měsíc.
No, a ta sousedka měla dvě holčičky. Jedna ještě snad neměla ani rok, a umřela. Umřela nějak uprostřed měsíce, a aby na ni dostala lístky na další měsíc, tak ji zamotala do prostěradla a dala ji do kuchyně pod okno, protože se netopilo, nevařilo, takže pod oknem ležela jinovatka.
No, a ona tam tu mrtvou holčičku měla zhruba půl měsíce, a jak měla přijít ta kontrola, tak ji dala to postýlky. Kontrola přišla, koukla a viděla, jak obě holčičky spí v posteli, jedna mrtvá, druhá živá. Maminka dostala zase lístky na další měsíc pro dvě děti. No, a totéž opakovala i s další holčičkou,“ vypráví děsivé zážitky z blokády Leningradu na přelomu let 1941 a 1942.
Jejich soused prý pekl a prodával karbanátky z lidského masa: „Byly tam případy kanibalismu. Bydleli jsme v prvním patře, no, a říkalo se, že pod námi pán prodává podezřelé karbanátky. Babička z toho měla obrovský strach. Takže jsem musela sedět doma a nikdy se odtamtud nehnout,“ vypráví Irina.
Vesničané je nakrmili liškou a medvědem
Po několika měsících se vrátila z fronty její maminka. Podařilo se jí najít cestu mimo okupovanou zónu.
Záchranu nalezli v jedné menší vesnici, kde je ubytovali v opuštěné chalupě: „Lidi nám tam velice pomáhali. Třeba přitáhli stehno od lišky, nebo kus medvědího masa. Přišlo jaro a babička dostala nějaké brambory a řekli jí: ‚Prosím tě, tak to zasaďte tady.‘ Měly jsme kousek nějaké hlíny. No, a když to vzešlo, tak celá obec chodila a smáli se nám, protože babička zasadila jednu bramboru vedle druhé. Smáli se nám, že nevíme, jak rostou brambory, jak se sázejí, že přijeli městský lidi,“ vypráví Irina Juřinová, která se v roce 1944 vrátila s babičkou do Petrohradu.
Po válce studovala pedagogiku, ve škole se zamilovala do českého studenta Karla Juřiny. Až do Stalinovy smrti v březnu roku 1953 nebyl možný sňatek s cizincem, ani získání vystěhovaleckých dokumentů.
Po smrti diktátora Irina s Karlem využili příležitost: „No, tak jsme s manželem běželi na matriku. Řekli jsme, že chceme, aby nás úřednice oddala. A podařilo se,“ popisuje s dojetím Irina, která pak s manželem odjela do Československa.
Příběhy Iriny Juřinové zpracovali studenti do krátké reportáže. V pořadu uslyšíte vzpomínky i dalších osobností, jejichž vyprávění zpracovali žáci v projektu Příběhy našich sousedů. Uslyšíte bývalého ministra z 90. let Pavla Bratinku, někdejšího disidenta. Také zazní vzpomínky paní Věry Velínské z obce Byšice u Mělníka, která vzpomíná na svého dědečka a tatínka, mlynáře potýkajícího se s nacisty i komunisty. Uslyšíte vzpomínky kladenského herce Jiřího Wohánky a dalších.
Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum. Snaží se žákům přiblížit totalitní režimy 20. století jinak než nabízí schématické učebnice. Žáci osmých a devátých tříd a studenti středních škol a učilišť tvoří tří až pětičlenné týmy. Během půl roku v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum hledají zajímavého starého člověka, který by jim vyprávěl svůj příběh. Žáci vyprávění pamětníka natočí na diktafon nebo kamery a během půl roku se ho snaží ověřit z archivů, mluví s historiky, snaží se příběh zasadit do historického kontextu. Během několika měsíců vytvoří z vyprávění rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, některé týmy na motivy příběhu kreslí komiks, jiné nacvičí divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Chcete-li projekt podpořit, můžete zde.
