Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa
Narodil se dva týdny po konci druhé světové války ve městě, které se stalo symbolem nejničivějšího konfliktu dějin. Většinu dosavadního života ovšem bydlí v poklidu maloměsta, byť za prací dojíždí do Brna. Znají ho špičky traumatologie a bezpočet pacientů, kterým zachránil zdraví či život. Zakladatel a primář Spinální jednotky Úrazové nemocnice v Brně Peter Wendsche odešel v roce 1976 z NDR do Československa nejen za svojí celoživotní partnerkou.
V rodném listě má datum 19. května 1945, místo narození Drážďany. Historická perla Saska byla ještě stále v prvotním šoku po sérii ničivých náletů, zřetelné stopy po bombardování si ostatně město přeneslo až do jednadvacátého století.
Zničené památky a desítky tisíc obětí. Před 75 lety začalo kontroverzní bombardování Drážďan
Číst článek
„My jsme ale žili na okraji Drážďan, kde ke škodám prakticky nedošlo, a jako děti jsme se do centra ani nedostali. V těch nejvíce zasažených částech jsem byl snad až jako student gymnázia a to už tam bylo všechno uklizené a vyčištěné a začaly tam vyrůstat všechny ty socialistické velkostavby z panelů. To je vlastně všechno, co o tom vím, jen z vyprávění pamětníků vím, že po náletech bylo celé Labe červené z chemické náplně všech těch bomb, která do něj stekla,“ vzpomínal.
První tři roky vyrůstal Peter i se svým o šest let starším bratrem bez otce – ten byl totiž jako voják zajat během bojů v jižním Německu Američany, odvezen do Francie a propuštěn byl až v roce 1948. Do té doby žil zbytek rodiny u babičky, po návratu si tatínek našel práci a záhy si pořídili větší byt. Právě v té době také došlo k rozdělení dosud okupovaného Německa a vzniku dvou antagonistických států.
Vliv komunistické ideologie začal Peter poznávat hned na základní škole: „Byli jsme tím doslova bombardováni – pionýrské tábory, červené šátky, budovatelské písničky. Na začátku jsme se s tím mohli těžko nějak vyrovnat, ani jsme to vlastně nepochopili, že jsme manipulováni, protože jsme byli malí. Navíc jsme se jako Němci cítili nepříjemně z toho, jak dopadla válka, kterou jsme rozpoutali, nebylo to pro nás jednoduché najít tu správnou cestu.“
Východní ‚železná opona‘
Peter Wendsche se po úspěšném absolvování gymnázia rozhodl pro studium medicíny. Prvních pět semestrů absolvoval na proslulé Humboldtově univerzitě v Berlíně. I tam byl neustále konfrontován s rozdílnými ideologiemi - z oken poslucháren viděl přímo na neprostupnou hradbu oddělující oba světy.
Pocit uvěznění byl o to silnější, že občané NDR měli velmi omezené možnosti cestovat do zahraničí, a to i do socialistických zemí. Teprve v druhé polovině 60. let restrikce poněkud povolily a východní hranice bylo možné poměrně snadno překročit i za účelem rekreace.
„V roce 1967 už zřetelně začínalo Pražské jaro, tak jsem se se dvěma kamarády domluvil, že vyrazíme do Československa. Rodiče jednoho z nich byli oba lékaři a vlastnili dvě auta, tak nám půjčili trabanta a vyjeli jsme. Projeli jsme velký kus Čech a část Moravy od Liberce přes Hradec, Pardubice, Brno, Telč, České Budějovice a odtud údolím Vltavy až do Prahy,“ řekl o své první cestě.
„Putování sice trvalo jen dva týdny, přesto jsme jasně vnímali nejen krásu krajiny a historických měst a památek, ale především mnohem volnější atmosféru. To, jak lidé žijí v duchu toho Pražského jara, bylo pro nás něco úplně nového – zejména to bylo poznat na mladých, kteří byli naprosto uvolnění, obvykle v párech, zpívali, hráli na kytary... To bylo opravdu naprosto fantastický a dojemný i pro nás, jak jsme tím byli zasaženi.“
Peter Wendsche se do Československa podíval také v příštím roce, většinu času strávil v kempu u Konopiště. To už se však pomalu blížil násilný konec obrodného procesu – invaze vojsk Varšavské smlouvy řízená z Moskvy. Pro studenty v NDR bylo tehdy dění v Československu velmi důležité a celý vývoj pozorně sledovali.
„A najednou prásk, konec, armáda! A nejhorší na tom, že u toho byla i naše německá armáda. Čekali jsme, co bude, sledovali jsme zprávy o únosu Dubčeka a dalších politiků do Moskvy. Ty zprávy samozřejmě byly manipulované, ale měli jsme i informace z druhé strany,“ vzpomínal na tehdejší události.
„To, jak tehdejší východoněmecká moc k celému vývoji v Československu přistupovala, dokládá jedna historka: Ve východním Berlíně tehdy západoněmecký profesor Habermann přednášel o socialismu s lidskou tváří, ale pak dostal zákaz vystupovat. A jeden z jeho dvou synů napsal na sloup jednoho berlínského mostu jediné slovo – Dubček. Za to byl souzen a jeho otce ani nepustili do soudní síně.“
„Ten už předtím argumentoval, že přeci nelze v socialistickém státě nikoho stíhat za to, že napíše jméno komunistického vedoucího, který v té době byl ještě ve funkci. A když se pak u dveří marně dožadoval vstupu, tak těm lidem řekl: ‚Aby otec nesměl být přítomen soudu vlastního syna, to nebylo ani ve Třetí říši!‘ A jeden z nich mu odsekl: ‚No, podívejte se, jak se ty časy mění!‘ To byl šok pro nás, ten přístup podobných lidí, to bylo hrozný!“
Trabantem do jiného světa
Mladý student medicíny a pozdější začínající lékař nakonec využil možnosti, která se mu náhodně otevřela už při první návštěvě Československa. Během zastávky u známého rybníka Velké Dářko na Vysočině se seznámil s mladou dívkou Danou Karpíškovou z Židlochovic, která se tam tehdy rekreovala i se svými rodiči a bratrancem z Vídně.
Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město
Číst článek
Zprvu nezávazné laškování se postupně změnilo v pravidelnou korespondenci, návštěvu celé Daniny rodiny v Drážďanech a pak stále častější setkávání většinou v Židlochovicích. To už měl Peter lékařský diplom (klinickou část studia dokončil v rodných Drážďanech) a pro začátečníka velmi dobré a poměrně slušně placené místo na chirurgii okresní nemocnice v nedalekém Freibergu.
„Nejdřív jsme cestovali vlakem, ale jako mladý lékař jsem hodně pracoval a šetřil, tak jsem si nejprve pořídil motorku Jawu 175 a poměrně rychle trabanta. Na té chirurgii jsem měl velice dobrého šéfa, ten mě vždy jednou za čtrnáct dní pustil v pátek z práce dřív a stačilo mu, abych nastoupil v pondělí až kolem poledne. Tak jsem nasedl na motorku či do auta a jel těch 400 kilometrů. Trvalo to tehdy deset hodin i více – nejenže nebyla dálnice z Drážďan do Prahy, ale často se muselo čekat na železničních přejezdech, hlavně v Praze byl jeden, kde to někdy trvalo i tři čtvrtě hodiny. Pak jsme se rozhodli, že se vezmeme.
„Museli jsme však samozřejmě vyřešit zásadní otázku, kde budeme žít. Dana mi naznačila, že by do NDR nerada, nevyhovovala jí ta mentalita a politická situace. Já jsem tam sice měl poměrně slušné zaměstnání, na druhou stranu jsem věděl, že v ČSSR lze skutečně volněji cestovat, na dovolenou se dá jet do Jugoslávie a ani na západ to nebylo tak obtížné. Navíc už jsem znal Židlochovice a tamní lidi, kteří byli hodně příjemní, to vše nakonec rozhodlo.“
Svatba byla v roce 1974, ale společný život začal teprve o dva roky později. Peter ještě musel dokončit pětiletou praxi pro získání chirurgické atestace. Samotné vystěhování do jiné socialistické země nebyl až tak velký problém, přestože celý proces kontrolovala Stasi a schvalovala dokonce každou knihu, kterou si chtěl vzít s sebou.
Odvézt si mohl i trabanta, který ho roky spojoval s jeho láskou, musel se ovšem zavázat, že jej v Československu nejméně pět let neprodá. Nová profesní dráha však začínala poměrně ztuha, a to nejen kvůli zpočátku velmi značné jazykové bariéře. Nejprve bylo třeba vyřídit všechny potřebné nostrifikace, aby vůbec mohl lékařskou profesi vykonávat a byla mu uznána chirurgická kvalifikace, musel proto absolvovat postgraduální studium a dodatečné stáže.
Konce války se dočkala v podzemním městě u Kuřimi, sirény ji straší i po 75 letech
Číst článek
Rozdílné přitom byly nejen německé a české atestace, ale i samotné operační postupy: „Laik se domnívá, že žlučník se operuje stejně tady i tam, není to pravda. Všude jsou nějaké tradice a je vyžadováno, aby se dodržovaly. No, trvalo to nějakou dobu, než jsem se do toho dostal. Ale když najdete šéfa, který je vám nakloněn a podporuje vás v tom, tak je to lehčí. A stála za mnou i má nová rodina, což bylo taky důležité, protože ten plat, co jsem tady měl, byl úplně mizerný.“
„V NDR byly platy o mnoho lepší, když jsem se stěhoval, tak už jsem měl atestaci v oboru chirurgie a bral jsem cca 1200 východoněmeckých marek, což byly skoro čtyři tisíce korun, tady lidé měli průměrný plat poloviční. A já jsem v Brně dostával nejprve 1800, pak 1900, 2000… To bylo pro mě hodně deprimující, ovšem když máte za sebou tu rodinu a říkají: Vydrž, tvůj čas ještě přijde, tak vydržíte. A ten čas přišel!“
Páteř – druhá láska na celý život
Trvalo dalších šest let, než mohl absolvovat druhou atestaci a stal se plně kvalifikovaným specialistou. Jeho bývalý šéf z Městské nemocnice profesor Jaroslav Michek mu nabídl místo v brněnské Úrazové nemocnici (tehdy pod názvem Výzkumný ústav traumatologie a speciální chirurgie), kde se Peter Wendsche začal specializovat na úrazovou chirurgii a později ještě více na chirurgii páteře.
V té době byla u nás traumatologie ještě součástí všeobecné chirurgie, zatímco ve vyspělých zemích se šlo cestou stále větší specializace. Wendsche stál od konce 80. let u zrodu speciálního týmu spondylochirurgie, se kterým vybudoval zcela nové unikátní oddělení Spinální jednotku pro léčbu pacientů s poraněním páteře i míchy současně. Otevřena byla v roce 1992, tedy tři roky po sametové revoluci.
„Předtím jsem osobně nějaký politický tlak nepociťoval, po příchodu do ČSSR jsem se věnoval především své práci, od politiky jsem se odvrátil. A protože jako cizinec (české občanství získal profesor Wendsche až v roce 2007, pozn. autora) jsem byl trošku persona non grata, tak mě ani nikdo moc neotravoval, nevadilo, když jsem nebyl na prvomájové manifestaci a podobně.“
Co nacisté začali, komunisté dokončili. V brněnské nemocnici stávala synagoga, dnes je tam občerstvení
Číst článek
„Ale vývoj jsem sledoval, a když přišel 17. listopad, tak jsme se doma v Židlochovicích každý večer dívali na rakouskou televizi, kde byly pokaždé zajímavé reportáže o dění v Praze, které ve zdejší televizi nebyly. A pak pro nás začal i v práci úplně jiný život, nový duch ve vedení nemocnice, najednou nikdo neměl strach něco říct. Už dříve jsem měl výhodu, že jsem uměl německy i anglicky, takže jsem udržoval kontakty se zahraničím a pomáhal organizovat mezinárodní spolupráci, která se po roce 1989 začala velmi intenzivně rozvíjet.“
Právě i díky němu se tak nejnovější poznatky z oboru už během 90. let prostřednictvím stáží lékařů z celé republiky v brněnské Úrazové nemocnici rozšířily do celé řady tuzemských nemocnic. Především ve prospěch vážně zraněných pacientů, kteří by bez vysoce kvalifikované lékařské pomoci buď zemřeli, nebo zůstali navždy ochrnutí.
Stal se členem několika významných zahraničních traumatologických společností a dodnes své zkušenosti předává medikům. V Židlochovicích provozuje vlastní specializovanou ordinaci a bydlí tam se svojí ženou, kterou si zvolil na celý život.
I když ta se zřejmě stále musí o přízeň dělit se svou velkou sokyní – lidskou páteří, která je sice z lékařského hlediska dvojesovitě prohnutá, ale z čistě lidského by měla zůstat rovná.
