Jako dítě žila v Terezíně, po válce ji z vlasti vyštvali komunisté. Jolana Blau dnes žije na Manhattanu
Když se Jolana Blau narodila, právě končila éra první republiky. Ve čtyřech letech putovala s maminkou a babičkou do tábora pro slovenské Židy, v šesti pak skončila v Terezíně. Krátké období klidu po osvobození vystřídal nástup komunistického režimu, který snášela do srpna 1968. Po invazi emigrovala do Spojených států a vdala se za muže, který se stal jedním z nejvyhledávanějších obchodníků s gobelíny. Loni oslavila 80. narozeniny.
Otce viděla naposledy ve třech letech – v roce 1941 putoval spolu s dalšími příbuznými do vyhlazovacích táborů, zanedlouho zemřel v Majdanku. V rodných Bánovcích nad Bebravou zůstala s maminkou a babičkou ještě asi rok, než i ony musely rovněž do tábora, naštěstí mnohem mírnějšího.
Zažila Masarykovo pohlazení i strach z totalitní zvůle. Její manželství na 20 let rozpárala železná opona
Číst článek
„Co jsem slyšela, tak jsme měli jít všichni do Osvětimi. Ale slovenští bohatí Židi se sešli s gardistama a řekli, proč je posílat do plynu do Osvětimi, když můžou ti Židi pro vás pracovat a být prospěšný tím, že budou v táboře vytvářet, co potřebujete. Košile nebo klobouky, nebo cokoliv. Takže každý, kdo uměl řemeslo, zůstal v Novákách. A moje maminka byla ten typ, co umí všechno - mohla péct, dělat koberce, dokonce i klobouky. Tatínek byl kloboučník a maminka se to od něj naučila,“ vypráví Jolana Blau. Její matce díky jejímu šarmu velitel tábora dovolil, aby s ní mohla zůstat i Jolanka a její babička, přestože to znamenalo živit dva lidi navíc.
Nejhorší dvě hodiny v životě
Během Slovenského národního povstání byl pracovní tábor v Novákách osvobozen a všichni vězni mohli odejít. Jolana s maminkou žily několik týdnů u partyzánů, pro které dokonce zjišťovaly, jestli jsou v nějaké dědině Němci.
Jedna výzvědná výprava se jim ale stala málem osudnou. Před německými vojáky se jim sice podařilo utéci, ale brzy je zadrželi slovenští policisté. Dvě hodiny, po které byla šestiletá dívka sama zavřená v kotelně a nevěděla, jestli se její maminka vrátí, byly jedním z nejhorších okamžiků v jejím životě.
S dalšími skauty odkrýval udavače StB, zapaloval družstevní stodoly. Skončil v uranových dolech
Číst článek
I tentokrát to ale dopadlo dobře. V říjnu či listopadu 1944 byly matka s dcerou zařazeny do transportu, jehož cílovou stanicí nebyla Osvětim, jak se všichni obávali. „Byl tam jeden německý voják, který mluvil s maminkou. Byl hrozně hodný, dokonce mi dal čokoládu. A říkal: Ne, vy jedete do Terezína. A my jsme tam opravdu přijeli, a to v době, kdy už odtud odjel poslední transport odjel do Auschwitzu, jinak bych tady nebyla. Moje maminka zase kde mohla, tak něco dělala, začala tam prát, pak byla za trest na poli vybírat brambory, tak vždycky nějaké donesla, byla fantastická. Nakonec pracovala v pekárně, protože tu měli dědeček a babička v Bánovcích, takže uměla péct. A tam taky poznala svého budoucího druhého manžela.“
Ztráta iluzí v roce 1948
V květnu 1945 byl Terezín osvobozen, utrpení ale ještě nebyl konec. Z Polska přijížděly zpět transporty s vězni z vyhlazovacích táborů: „Já jsem šla jednou ven se dívat, kdo přijel, a to byl takový pocit - otevřely se dveře a těla těch lidí buď mrtvých, nebo napůl mrtvých začala vypadávat z vlaku ven. Máma to za chvilku viděla a vzala mě zpátky, ale já na to nikdy nezapomenu, to bylo strašný.“
Obě už přitom v té době věděly, že tatínek zahynul, zatím však netušily, že z celé rozvětvené rodiny čítající až dvě stě lidí přežily jen ony a babička. S tou se shledaly po návratu do Bánovců. „Jeli jsem na vozech s krávama nebo koňma, z jedný vesnice do druhý, a to nikdy nezapomenu, najednou jsme v dálce viděli malinkou osobu, která šla proti nám, protože ona věděla, že přijedeme. Ona každej den chodila dlouhý cesty, jestli nás uvidí! A konečně nás viděla! To bylo velký shledání tam,“ vypráví Jolana Blau.
Opožděný návrat generála Knorra. Přes železnou oponu posílal kurýry, ‚i po letech mu z toho bylo nanic‘
Číst článek
V roce 1946 se Jolana s maminkou i babičkou přestěhovaly do Prahy a matka se znovu vdala. Její druhý manžel pocházel z „dobré rodiny“, většina jeho nejbližších ale v roce 1947 emigrovala do USA a novomanželům nechala i čtrnáctipatrový činžovní dům.
To už se ovšem blížil únor 1948: „Maminka si hrozně vyčítala, že řekla manželovi, že proč bychom odjížděli, když tady máme dobrej život. Když přišli komunisti, tak jsme ten dům mohli ještě vlastnit, ale nájmy se nesměly zvýšit, i když nestačily na údržbu. Nikdo nám s ničím nepomohl - když jednou přivezli v zimě uhlí pro celý dům, asi 30 bytů, tak jsme ho museli sami složit do sklepa. V roce 1952 jsme stejně ten dům dali raději státu.“
Mládí protančené v Lucerně
Za dva roky Jolanin otčím umřel, maminka pracovala na podřadných místech. Jolaně se přesto podařilo vystudovat obchodní akademii a se svou znalostí jazyků získala místo v Československé obchodní bance. A naplno si užívavala mládí.
„Chodila jsem každou sobotu tancovat do Lucerna baru do tří, čtyř ráno, do všech možnejch klubů, na plesy. A měla jsem taky flirt s Matuškou, s Jirkou Šlitrem – bylo mi moc líto, když umřel. Přátelila jsem se s Josefem Bekem, ten za mnou chodil do banky. A taky s Arnoštem Lustigem, on byl ženatej a měl dvě děti, ale byl vždycky velkej sukničkář,“ vzpomíná žena na tuto část svého života.
Po čase se vdala a v manželství se jí narodila první dcera Simona. Za další rok se sice rozvedla, ale přesto se zdálo, že řeka života se ustálila. Její směr ale nebyl jasný.
V době nastupujícího pražského jara rodina opět plánovala emigraci, dlouho ale musela čekat na americká víza. V roce 1967 zemřela Jolaně babička, pak na rakovinu i maminka – 6. srpna 1968. „Než přišli Rusové, tak jsem ležela na posteli a říkala jsem si, co já budu teď dělat se svým životem. Je mi třicet… Kdybych neměla Simonu, nikdy bych neodjela, neměla bych důvod, ale kvůli ní jsem se chtěla starat a poskytnout jí lepší život, než jsem měla já!“ vysvětluje své tehdejší rozpoložení Jolana.
Rozhodnutí v ní dozrálo hned první den, kdy šla jako obvykle ráno pěšky do práce a na mostě přes Vltavu uviděla cizí tanky a vojáky. Za pomoci řady známých včetně pracovníků rakouské ambasády, kteří si k ní v bance chodili pro peníze, se dostala i s dcerou za dva týdny do Vídně. Díky židovské organizaci pečující o uprchlíky se poměrně rychle přesunuly do USA.
Z Wall Street mezi gobelíny
I tam se Jolaně podařilo bydlení a první práci sehnat během pár týdnů a zanedlouho se dostala opět do banky, a to přímo na Wall Street v New Yorku. „Dělala jsem zahraniční privátní účty a byli asi moc rádi, že mě tam mají. Spousta lidí v bance ani pořádně nevěděla, kde je třeba Lichtenštejnsko, o Evropě měli jen mlhavé představy, tak se vždycky šli zeptat mě,“ líčí.
To ještě Jolana nevěděla, že jedna velká životní změna na ni stále ještě čeká. Po čase se v New Yorku náhodou setkala s Vojtěchem Blauem, kterého znala z počátku 60. let z Prahy. Blau ale záhy emigroval do USA, kde s deseti dolary v kapse naplno rozvinul svůj talent odborníka na perské koberce a historické gobelíny. Trh sice v New Yorku ovládali Peršané, Mr. Blau se ale dokázal lépe strefit do vkusu Američanů s evropskými kořeny.
Dělal to, co považoval za správné. Kvůli skautingu skončil v cele s mnohonásobným vrahem
Číst článek
„Už z Prahy věděl něco o kobercích, setkal se s člověkem, který ho začal učit v oboru. Ale on už to měl v sobě, věděl, co je dobrý, co není dobrý,“ popisuje Jolana Blau. S jejím budoucím mužem je navíc spojoval podobný osud – také Vojtěch Blau pocházel ze Slovenska a válku prožil v koncentráku, kde přišel o řadu svých blízkých. Nějakou dobu po nečekaném setkání se rozvedl a oženil se s Jolanou – té se pak narodila druhá dcera Andrea.
Blauův obchod navštěvovaly osobnosti jako Henry Kissinger, Steven Spielberg, Dustin Hoffmann, Mick Jagger, Fay Dunaway či Calvin Klein – některé kousky skončily i v Bílém domě a dalších státních institucích. Po Vojtěchově smrti převzala obchod jeho nevlastní dcera Simona.
Slavný umělec nestihl podpis
V rodinném bytě na Manhattanu jsou dodnes vedle historických gobelínů z 15.-17. století i cenné obrazy – některé se tam dostaly právě výměnou za koberce od dealerů s uměním, jiné ale jako výraz poděkování.
„Andy Warhol si u nás koupil jeden koberec a jeden gobelín a za to namaloval obraz Andrey, když jí bylo pět let, a také mého manžela. Měl starý polaroid, se kterým udělal asi 12 fotek, z těch nás nechal vybrat a podle nich pak namaloval Andreinu podobiznu. A stejně to pak bylo i s manželem. Ten si šel pro svůj portrét do studia. Andy tam nebyl a obraz byl hotový, ale ještě nebyl podepsaný. Manžel řekl asistentovi, že to nevadí, že si ho hned vezme, a až se Andy zase u nás staví, tak že ho podepíše. Jenže zanedlouho musel Warhol do nemocnice a tam zemřel, takže ten obraz není podepsaný. Ale to nevadí – každý stejně vidí, že je to Andy Warhol, a my ho nikdy neprodáme,“ říká žena, která v loňském roce oslavila své 80.
Jolana Blau i ve svých osmdesáti letech žije naplno. Dobře totiž ví, kolikrát stačil jen krůček k tomu, aby život ztratila, stejně jako mnoho jejich příbuzných. Měla ale štěstí a prožila toho tolik, že by to vystačilo na několik samostatných životů.
