Její nejbližší zemřeli v Terezíně a v Osvětimi. Doris Grozdanovičová přesto k Němcům nenávist necítí
Paní Doris Grozdanovičová se narodila v Jihlavě, část dětství ale prožila v Brně. Tam na vlastní kůži zažila příchod Němců a dopad protižidovských Norimberských zákonů. V roce 1942 putovala s celou rodinou do Terezína, kde zahynula babička a maminka, otec pak v Osvětimi. Její fotografie, jak pase ovečky v blízkosti krematoria, se stala po válce slavnou – nechybí snad v žádné publikaci o utrpení v terezínském ghettu.
Přesto paní Grozdanovičová ve svých 92 letech necítí vůči obyčejným Němcům žádnou nenávist, ve své profesi redaktorky nakladatelství Československý spisovatel se dokonce setkala i se synem Reinharda Heydricha.
O půl milionu víc než loni. Paměť národa ve sbírce ke Dni válečných veteránů vybrala 1 300 000 korun
Číst článek
Dva z několika desítek dosavadních brněnských Stolpersteinů (kamenů zmizelých) jsou zasazeny v chodníku před domem v Botanické ulici 36. Jsou na nich jména Růžena Schimmerlingová a Karel Schimmerling. Svůj domov museli nedobrovolně opustit v listopadu 1941 i se dvěma dětmi – dvacetiletým Hanušem a patnáctiletou Doris.
„Bydleli jsme ve třetím poschodí s balkonem. Byla jsem se v tom domě podívat, pustila mě paní, která tady bydlí, ale k ní dovnitř jsem nešla. Ve mně je to dost bolestivé, tak jsem nechtěla vidět žádný byt. Protože tehdy to bylo ještě šťastné období,“ popsala Paměti národa paní Grozdanovičová.
Schimmerlingovi se do Brna přestěhovali z Jihlavy, když bylo Doris šest let – otec pracoval jako úředník v bance a později v pojišťovně. Po absolvování obecné školy nastoupila na klasické gymnázium v tehdejší Legionářské ulici (dnes tř. kpt. Jaroše).
„Bylo to tehdy nejlepší gymnázium v Brně a bylo velikou ctí chodit do klasického gymnázia, i když jsem se musela učit i matematiku, kterou jsem moc ráda neměla. Ten den, kdy přijeli Němci, jsme měli zrovna psát matematickou kompozici a já byla ráda, že jsme ji nepsali. To jsem samozřejmě vůbec netušila, co to znamená,“ vysvětlila.
VIDEO: Zachránila svoji sestru před pochodem smrti. Marta Szilárdová převzala cenu Paměti národa
Číst článek
Poznání ale přišlo záhy a bylo velmi tvrdé. Už v roce 1939 ji jako Židovku z českého gymnázia vyloučili (čestné maturitní vysvědčení jí ředitel Jiří Herman slavnostně předal v březnu letošního roku - pozn. red.). V letech 1940-41 ale mohla navštěvovat alespoň židovské gymnázium na Starém Brně, jediné svého druhu v protektorátu.
Postupně se však musela ještě v Brně vyrovnat i s dalšími ztrátami. „V bytě ve třetím patře jsme měli kočku Šnutzku, já kočky miluji. Říká se, že se kočce nic nestane, když spadne, ale ona jednou spadla z balkónu a potloukla se. Odnesla jsem ji v košíku pěšky na vysokou školu zvěrolékařskou a tam říkali, že ji musí utratit. Bylo mi 10 let, začala jsem brečet, tak mě i s ní vyhodili. Odnesla jsem ji zpátky a nakonec se uzdravila. Za války jsme ale jako Židé nemohli mít zvířata, museli jsme je odevzdat, i kanárky a všechno. Šnutzku jsem svěřila sousedům, ale odmítala jíst a brzy zemřela. A to je mi dodnes líto. Tak synovi, který se jmenuje Jan, říkám Mourek,“ vzpomínala.
Dalším osudovým zvířetem se pro Doris Grozdanovičovičovou stala ovečka. Ve své sbírce jich má několik set, přestože jí připomínají zřejmě nejhorší chvíle jejího života – více než tříletý pobyt v terezínském ghettu. Ač její rodina byla bez vyznání, musela v listopadu 1941 opustit krásně zařízený byt a spolu se dvěma dalšími židovskými rodinami bydlet v třípokojovém bytě v nepříliš atraktivní ulici.
Ani to však netrvalo dlouho – v lednu 1942 byli všichni povolání do jednoho z prvních transportů do terezínského ghetta – z Brna odjeli 28. ledna. „Ze školy v Merhautově ulici, kde jsme byli tři dny v karanténě, nás vezli na nádraží auty v noci, aby nás nikdo neviděl. Ale jeli jsme celá rodina i s příbuznými normálním osobním vlakem, deset vagónu, 100 lidí v každém z nich. Každý transport byl označen písmenem a každý člověk v něm číslem – náš transport byl ‚U‘ a já dostala číslo 59. Netušili jsme vůbec, kam jedeme, a mně bylo patnáct let, tak jsem byla zvědavá, ne, že bych se bála, určitě ne,“ řekla jihlavská rodačka.
S dalšími skauty odkrýval udavače StB, zapaloval družstevní stodoly. Skončil v uranových dolech
Číst článek
Do Terezína ještě nevedla železniční vlečka, vlak skončil na nádraží v Bohušovicích, kde Doris uviděla poprvé v životě mrtvolu. Po tříkilometrovém pochodu v krutém mrazu dorazili do ghetta, kde byla rodina rozdělena. Mladá dívka se svými vrstevnicemi byla zařazena na práce v zemědělství, nejvíce času strávila jako pasačka ovcí, musela je rovněž dojit a stříhat.
Při pastvě v blízkosti krematoria ji jednou tajně vyfotografoval Josef Toman - mistr skupiny civilních dělníků, kteří tam hloubili studnu. V tu chvíli možná nepřemýšlel o tom, jak přísný trest by mu v případě prozrazení hrozil, a zcela jistě netušil, jak slavný tento snímek po válce bude – otiskly jej desítky časopisů a nechybí snad v žádné knize o Terezíně.
Brzy po příjezdu do ghetta přišla Doris o babičku, v únoru 1944 i o maminku, která zemřela po operaci. Posledními transporty byli do Osvětimi odesláni tatínek i bratr – zatímco Karel Schimmerling tam zahynul, Hanuš Schimmerling se po válce vrátil pro sestru, kterou mezitím vzal k sobě jeden z českých dozorců v Terezíně.
„Jmenoval se Josef Urban a měl dceru v mém věku, která o tři roky dříve zemřela, tak se mě zeptal, jestli nechci do Kostelce nad Orlicí, kde byl domovem. Já jsem souhlasila, a tak jsem po válce byla v Kostelci, než se vrátil bratr a šli jsme spolu do Brna. Ale v kontaktu s rodinou Urbanovou jsem já i můj syn dodnes,“ popsala paní Grozdanovičová.
2:46
OBRAZEM: Několikametrová zeď jako připomínka totality. V podzemí ‚Stalina‘ se otevírá výstava Paměť národa
Číst článek
Po návratu do Brna Doris dokončila středoškolská studia a absolvovala filozofickou fakultu. Pak odešla do Prahy, jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel redigovala i české vydání knihy Liny Heydrichové „Můj život s Reinhardem“.
„Ona milovala svého zločinného manžela. A já jsem nad tou knihou, kterou jsem měla přeložit, pořád plakala a můj syn, který to viděl, říkal: ‚Co se divíš? To je jako, kdyby myš měla překládat knihu kočky.‘ Tak jsem našla výborného překladatele, který se jmenuje Zdeněk Dvořáček, a protože jsem byla redaktorka, tak jsem tu knihu redigovala. A potřebovala jsem objasnit některé otázky, tak jsem se seznámila se synem Reinharda Heydricha Heiderem. A já ho hájím, protože je to slušný člověk a byly mu čtyři roky, když byl spáchán atentát na jeho zločinného otce,“ vysvětluje.
47:35
Nezabíjejte tatínka, prosil chlapec, než ho gestapo v Českém Malíně upálilo. S ním dalších 400 lidí
Číst článek
Svému synovi Janovi sama o holocaustu nevyprávěla, vše mu prozradil až strýc Hanuš. Jiným lidem ale své těžké prožitky dokáže Doris Grozdanovičová líčit i dnes.
„Ti mladí o tom ve škole moc nemluví, protože je to dávno. Pro ně je to, jako pro nás byla první světová, kdy naši rodiče byli ve válce, ale taky to bylo moc dávno. Tak chodím po školách, aby děti věděly, co se událo. Mám z toho vždy dobrý pocit, děti to chápou a zajímají se o to. Já to vykládám ve třech jazycích - česky, německy a anglicky. Jezdím i do Německa, kde žijí potomci těch pachatelů, kteří o tom nevědí nic, protože doma se o tom nemluví. Ale vůči normálním Němcům necítím nenávist, naopak mám mezi nimi hodně přátel a ráda tam jezdím. V Brně před válkou, i když si to pamatuju jen jako dítě, spolu Češi, Židi i Němci vycházeli myslím dobře. Během okupace se to hodně rychle změnilo, nechápu, kde se najednou v řadě Němců vzala ta nenávist. Ale naše rodina měla i německé přátele a vím, že všichni byli smutní, že jsme byli pak odesláni do transportu,“ dodala na závěr Doris Grozdanovičová.
