Za to, že u sebe nechal jednu noc přespat svého bratrance, který pracoval pro západní rozvědku, strávil nyní 95letý Branislav Tvarožek pět let v jáchymovském pekle, kde málem přišel o zrak. Dnes žije v Bratislavě a říká: „Nejednal bych jinak!“

Narodil se 1. prosince 1925 v malé západoslovenské obci Lok v okrese Levice. Vyrůstal ve vlasteneckém prostředí – otec Eduard Tvarožek v roce 1931 založil v obci slovenskou obecnou školu (do té doby tam byla jen maďarská), strýc Tomáš stál v roce 1918 u zrodu České národní rady, další dva strýcové – Jan a Juraj – bojovali v československých legiích.

Poslední jmenovaný byl už v té době uznávaným architektem, před válkou se dokonce v Praze podílel spolu s Josefem Gočárem na umístění sochy svatého Václava. Během zajetí v Rusku vypracoval generální plán moderního hornického města Kemerovo na Sibiři.

„Jeho šéf byl ruský šlechtic, strýc o něm celý život hovořil s úctou. Ale plán musel přepracovat – prý to bylo příliš malé. Kemerovo, kde tehdy nebylo nic, jen šest domů a čerstvě objevená ložiska uhlí a rudy, se mělo stát větším než železárny v Pensylvánii. A než strýc odešel do legií, už tam stálo přes tisíc obytných domů, průmyslové budovy, škola. Sibiř není Tramtárie, jak si někdy myslíme, tam byli ti nejschopnější lidé z celého Ruska, protože je tam posílali za cara,“ popsal Tvarožek.

Dobrovolně do povstání

Branislav Tvarožek začal v necelých šesti letech navštěvovat právě otevřenou slovenskou školu v Loku, po prvním roce ale pokračoval v Brezové pod Bradlom – jednom z vlasteneckých center Slovenska, kde žili jeho prarodiče. Poslední ročník obecné školy absolvoval v převážně německé Petržalce (od roku 1946 součást Bratislavy - pozn. red.), dokázal si osvojit nejen slovní zásobu a gramatiku, ale především výslovnost rodilého mluvčího.

Následovaly čtyři roky na gymnáziu a po roční praxi v továrně na radiopřijímače se dostal na vytouženou elektroprůmyslovku v Bratislavě. Jenže studium neplánovaně ukončil už ve druhém ročníku.

„V roce 1942 se tu už Němci hodně roztahovali, všude byly hákové kříže a různé propagandistické nápisy. Tak jsme se čtyři vrstevníci domluvili, koupili olejovou barvu a v noci to tou barvou zatírali. Párkrát to prošlo, ale 28. října 1942, kdy byla na výročí vzniku Československa zvýšená ostraha, nás chytili. Měsíc jsme byli zavření, pak nás bez soudu propustili, ale nesměli nás přijmout na žádnou školu,“ řekl Tvarožek.

Vyloučený student se tedy vrátil do praxe, kde setrval až do začátku Slovenského národního povstání. Už dříve absolvoval spolu s dalšími studenty v Bratislavě tajný vojenský výcvik a se svolením otce, který se jako komisař pro Slovenskou obilní společnost výrazně angažoval už při přípravě celé rozsáhlé protifašistické akce, vstoupil do Vysokoškolského strážního oddílu.

Jeho členové pak doprovázeli velitele povstání generály Jána Goliana a Rudolfa Viesta při ústupu do hor. Nějakou dobu se jim dařilo unikat německým hlídkám, ale nakonec se dostali do léčky. 

„Sestupovali jsme večer do doliny a najednou jsem viděl v křoví telefonní dráty. Měly izolaci z umělé hmoty a podle toho jsem poznal, že tam byli Němci. Řekl jsem to ostatním, ale ty to vůbec nezajímalo, a to byla chyba! Němci totiž věděli, že tudy půjdeme, tak nechali na cestě telefonistu a ten jim ohlásil náš příchod. Nakonec se ale oddíl stáhl těsně předtím, než narazil na nepřítele, zajali jen mě a ještě jednoho kluka, který byl vyslaný přes frontu od Svobodovy brigády a měl na blůze knoflíky se srpem a kladivem,“ líčil Branislav Tvarožek.

„Jak to Němci viděli, tak velitel hned dal rozkaz, že ho mají na místě zastřelit. Ale mě tehdy Pan Bůh osvítil, protože v takových situacích moc nepřemýšlím, a svoji dobrou němčinou jsem jim začal vysvětlovat, že mu při ohni shořela blůza, a tak si oblékl, co našel. Velitel na to: ‚Jestli to není pravda, tak půjdeš s ním!‘ Ale ještě jsem tady.“

Komunistům neunikl

Vynikající znalost němčiny mu pomohla také ve sběrném zajateckém táboře v Banské Bystrici, odkud se mu nakonec podařilo utéci k rodičům do Nového Mesta nad Váhom. Tam zůstal až do konce války. Při tom pomáhal otci dopravovat k několika velkým partyzánským oddílům v horách velké množství potravin i vojenský materiál.

„Jednou mi otec povídá: ‚Musíš jet spolu s kočím a ten vůz se musí dostat přes Váh!‘ Dostal jsem samopal a dva granáty a vyrazili jsme. Na mostě přes Váh ovšem stála stráž, protože pod ním bylo cvičiště německých ženistů. Naštěstí jsem nemusel použít ani schované granáty, ani automat, pomohla opět dokonalá němčina. ‚Co vezeš?‘ ‚Zboží.‘ Ohmatal pytle: ‚Cajk.‘ A v těch pytlích bylo šest a půl metráku ekrazitu pro Sněžinského partyzánskou skupinu. Kolem výbušnin ale bylo obilí, takže na pohmat nebylo nic poznat.“

Po válce Branislav Tvarožek dostudoval průmyslovku a ve studiu elektrotechniky pokračoval na vysoké škole. Opět však nedostudoval – tentokrát se o to postarali komunisté, vůči kterým se různým způsobem postavili i další příbuzní.

Bratranec Živodar Tvarožek po únoru 1948 uprchl na Západ, po čase se však ilegálně vrátil. Jeho zpravodajská činnost pro západní rozvědku ale netrvala dlouho. Byl odhalen a spolu s ním se před soud dostali všichni, kdo mu jakkoliv pomáhali. Branislav za to, že jej nechal jednu noc u sebe přespat, putoval na pět let do jáchymovských uranových dolů.

Málem přišel o zrak i o život

I tam byl neustále blízko smrti, nejvíc během jednoho Štědrého večera. Tehdy vzal noční službu elektroúdržbáře za zbožného kamaráda, který se chtěl zúčastnit tajné bohoslužby. Při opravě chladicího čerpadla způsobil Tvarožek vlastní neopatrností obrovský zkrat.

„Velký kus sběrnice ve zlomku vteřiny zmizel, ta měď se roztekla nebo spíš vypařila a všechno kolem bylo poměděné. Od Pána Boha jsem ale měl opět štěstí, že přitom vzniklo silné magnetické pole, které ten roztavený kov nasměrovalo ode mě, jinak bych na místě shořel. Vypadly všechny tři transformátory a v celém táboře byla najednou tma. Strojníci odvedle ke mně hned přiběhli: ‚Broňo, co se ti stalo?‘ ‚Nic nevidím.‘ To už esenbáci, co hlídali oplocení, začali střílet rakety, aby se ve tmě někdo nepokusil o útěk. Slyšel jsem je, ale neviděl. Za chvíli nastartovali náhradní generátor, slyšel jsem, že už je zatížený, mělo by to svítit, a pořád nic, před očima černo. Až po asi deseti minutách jsem uviděl jakoby malinká světélka, postupně se to zlepšovalo, takže jsem mohl pozapínat transformátory a pak jsem opět přestal vidět. Tři dni jsem marodil, pak jsem šel zase do práce, ale problémy s očima mi už zůstaly,“ popsal Tvarožek.

Během nucených prací však poznal i mnoho dobrého, především řadu vzdělaných spoluvězňů, kteří založili i táborovou univerzitu – jako nejmladšímu mu mnohé dala. Na oplátku se mu podařilo tajně vyrobit rádio, které jim umožňovalo alespoň jednostranné spojení se světem za ostnatými dráty.

Po propuštění už měl ale cestu ke vzdělání definitivně uzavřenou – nejprve nastoupil jako elektrikář na stavbách, později se dostal alespoň k přípravě projektů. Žil už pak v relativním klidu a k pohnuté historii se vrátil teprve nedávno, když v pozůstalosti strýce Juraje objevil vzpomínky asi půldruhé stovky slovenských legionářů, kteří stáli nejen při vzniku samostatného Československa, ale mnozí vystupovali rovněž proti jeho rozbití v březnu 1939.

„Chápu jejich postoj – oni byli budovateli, tvůrci republiky, a najednou se měla rozpadnout? Jednali ze svého srdce, z přesvědčení, že ta republika, když už jsme ji vybojovali, měla by zůstat celá! Cítím, že to byli chlapi, kteří byli na svém místě, a zaslouží si naši úctu,“ dodal na závěr Branislav Tvarožek.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít