Hostem středečního pořadu Na place s Davidem Novotným byl kajakář Daniel Havel, který se chystá na blížící se olympijské hry v Paříži. Prozradil, že hodně tréninků absolvuje individuálně i s ohledem na věk, ale také jak využívá nabytých zkušeností z bohaté kariéry. Co očekává od vrcholného závodu letošní sezony, který ho čeká ve Francii a jak funguje s kolegou z deblkajaku Jakubem Špicarem?

Praha 15:57 3. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dane, máme chvíli před olympiádou. Ty tam pojedeš na deblu?
Pojedu na deblu s parťákem Kubou Špicarem.

Ty máš ale medaile z jiné disciplíny, že?
Ty jsou ze čtyřkajaku na 1 kilometr a to už se bohužel nejezdí. Po roce 2016, kdy jsme získali poslední medaili, tak se změnila na 500 metrů, aby to bylo atraktivnější. Tahle disciplína nám zatím nešlape tolik jako kilometr a nepovedlo se poskládat partu těch čtyř lidí tak, aby vše zapadlo do sebe a byli na medailových pozicích. Loni byla nominace a museli jsme být do osmého místa z evropských lodí, ale nepovedlo se to a kluci vypadli v semifinále.

Říkáš kluci, takže tys tam nebyl?
Já už loni jezdil jen debla. Byli tam Kuba Špicar, Radek Šlouf, Kuba Zavřel a Kuba Brabec.

Čtyřkajak a pětistovka, tam se asi vaří voda co? 
Tam je to hodně rychlé, mlátí se to tam. Najedeme špičkou do startovací kapsy, startér dá pokyn ready, set a na go spadne ta kapsa a jede se. Nesmíme kapsu převálcovat, jsou průhledné, aby startér viděl, že tam jsou všichni najetí. Je tam ale pořád devět lodí, a když fouká protivítr, tak nás to vyfoukává ven. Občas se někomu povede tam maličko získat.

Rozhoduje vítr i na trati? Kanoisté jsou na to hodně citliví.
Na větru hodně záleží, když fouká z boku. V Portugalsku je třeba vítr vždycky zprava a jede se tam s tím, že se propočítávají postupové klíče, aby se vyjely dráhy na kraji. Byli jsme na mistrovství Evropy v Maďarsku, kde jsme skončili čtvrtí a taky hrál vítr trochu roli. Foukalo zprava, na singlkajaku byl Rus v semifinále a z prvního místa v podstatě zastavil a počkal si, až ho ostatní dojedou a dojel třetí. Všichni se divili, co dělá, ale on to moc dobře věděl. Finále jel v deváté dráze a vyhrál. I když pádlujeme na obě strany, tak boční vítr hraje velkou roli.

Máš nějaké osobní vzpomínky na ty dvě prožité olympiády?
Mám na ně obrovské vzpomínky v podobě medailí. V Londýně to byla obrovská euforie a asi nejhezčí olympiáda, co kdy byla. Slyšel jsem to i od spousty jiných sportovců. Medaile byla ta první, splněný dětský sen. Nejsilnější moment pro mě byl, když jsme byli na zakončovacím ceremoniálu a zhasínal se olympijský oheň. To šly slzy špatně udržet. Olympiáda v Riu, s tou mám spíš negativní vzpomínku, že jsem tam měl před startem zažívací problémy.

Jak se tomu dá zabránit, aby to pak neovlivnilo závod?
Dají se užívat probiotika a vyhýbali jsme se tomu, abychom nejedli ovoce a zeleninu, které myjí vodou, co není úplně čistá. Hodně sportovců měla stejné problémy, takže někdy to člověk neovlivní. My pádlujeme na venkovní vodě, cákáme na sebe, takže to může být ovlivněné i tímto.

Přindiš se na olympiádu nekvalifikoval, ale do Paříže pojede v jiné roli. ‚Mohu postřehnout něco navíc,‘ říká

Číst článek

Připouštíš si stres? Nebyly ty zažívací problémy spíš z toho?
Je to možné, ale těžko říct. Pak se mi to už nikdy nestalo. Stres si připouštím, člověk si říká, že čím je starší, že toho za sebou bude mít víc, ale naopak je stres horší, protože nechce končit.

Když jsi byl malý, tak jak jsi snil? Tušil jsi, že to bude tento sport?
Začal jsem fotbalem, ten mi ale moc nešel. Nehrál jsem zápasy, tak mě to tolik nebavilo, takže rodiče pak přemýšleli, co dál se mnou...

Rozhodli za tebe rodiče, nebo ty sám?
Asi to sami poznali a viděli to. Bylo mi asi šest sedm let, takže zjistili, že to nebude pravá volba. Pak přišel táta s tím, že je v kanoistickém oddíle nábor. Já se bál jako malý vody nebo vlastně všeho, ale šel jsem to zkusit. Projel jsem se na dětském kajaku, ten je stabilní a mě se to ani nepovedlo převrátit a zalíbilo se mi to. Brzy jsem měl medaile na národních soutěžích, takže mě to bavilo víc a víc.

Takže hned první sednutí do lodi a přišel jsi na to, že je to ono?
Ano a taky tam chodili dva kamarádi ze třídy, tak jsme tam měli dobrou partu. Začal jsem k tomu ještě hrát hokej, takže od devíti do 15 let jsem k tomu dělal i hokej, pak to už zvládat nešlo.

Byli na těch dětských kajakách už tvarované listy a musel jsi pootáčet?
Ano, to se musí vždycky pootáčet. Trenéři to ukázali, a když jde poprvé na vodu, tak na vás pořád volají, dávej si pozor na otočené pádlo. Lepí se tam nálepky na ten list, aby dítě vidělo, že musí jít nálepka rovně do vody, aby viděly, že to tam dávají dobře. Pak se to zautomatizuje. Byl jsem v sedlčanském oddíle a ten byl v tu dobu menší. Měli tam pádla jen pro leváky, takže mi řekli, že budu otáčet na tuto stranu. Jinak se dává dětem možnost vyzkoušet, co je jim přirozenější.

V hokeji jsi hrál na jakém postu?
Hrál jsem útočníka, levé křídlo. Neměl jsem ale asi herní myšlení. Naučil jsem se rychle bruslit, byl jsem jeden z lepších bruslařů, ale dohromady s hokejkou to nešlo, takže jsem obětavě jezdil na každý zápas a čekal na šanci. Vydržel jsem to devět let a bavilo mě to. Dnes mě baví jít si zahrát s klukama, letos jsem vzal i svoje holky bruslit na rybník a taky se to rychle naučily.

To ti kanoisté dovolí hrát hokej, aby sis něco neudělal?
Máme reprezentační smlouvy, kde na sebe máme dávat pozor a vyhýbat se rizikovým sportům. Zároveň nám ale důvěřují a striktně nám to nezakazují.

Jakou máš oblíbenou vodu, dráhu, zázemí?
Nejoblíbenější voda je v kanále v Račicích, a to i mezi mezinárodnímy závodníky je to jeden z nejoblíbenějších kanálů. Málokdy tam fouká boční vítr, kromě jarních nominací. Je to domácí dráha, ta je asi nejoblíbenější. Minulá léta to trochu vysychalo, ale vypadá to, že to vydrží.

Jsou venku ještě nějaké kanály, které jsou oblíbené?
Mám rad Duisburg v Německu, kde se loni vyjížděly olympijská místa. Mám to rád kvůli výsledkům a taky pro to, že je tam pěkné zázemí. Je tam koupaliště, není to klasický závodní kanál.

Je kanoistika i týmový sport?
Ano, trénujeme ve skupinách. Lidi spolu musí vycházet, když jezdí tréninkové kempy, takže se musíme tolerovat. Na nominacích i venku se závodí individuálně, ale je tam tréninková skupina lidí a na závodech si pomáháme.

Jaký je poměr tréninku v singlu a na posádkách?
Většina přípravy je v singlu a na posádkách jezdíme specifické tréninky. Poměr je tak 80:20. Ideální je, když kamarádství funguje i na singlech, rivalita tam je, ale je nejlepší, když to zaklape do sebe i po lidské stránce. S Kubou Špicarem nám to na deblu funguje. Když tam jsou čtyři lidi, tak čím víc lidí, tím hůř se to dává dohromady po všech faktorech.

Jak moc velké rozdíly vnímáš mezi singlováním, deblováním a čtyřkajakováním?
Na singlu je člověk sám a je to jen na něm, jak se v závodě popere. Když jsem startoval na mezinárodním poli, měl jsem pocit, že ztuhnu na startu. V posádce je nervozita menší.

A co oslavy, když se zadaří? Jsi první, kdo to spustí, nebo vyčkáváš?
V Londýně jsem byl v čele, ale teď už to převzali mladší. Já to sleduji zpovzdálí a říkám si, jak jim bude ráno špatně.

Skáče se ještě společně do vody?
Ano, když máme narozeniny nebo když jsme loni v Německu vyjeli místa na olympiádu. Hodili jsme trenéra do vody a naskákali za ním. Tyhle oslavy pořád u vody jsou.

Jak vypadá trénink na suchu?
My trénujeme hodně v posilovně v zimním období. Pak taky využíváme běžky, jezdíme do Livigna. Plaveme a běháme. Trenér připraví tréninkový plán většinou na týden, my už zhruba víme, co nás bude čekat, protože plány se často opakují. Jede se skoro pořád to stejné, takže tušíme. O to se stará trenér Honza Souček.

Nabírání hmoty asi není to nejzásadnější, co?
Tím, že nám zkrátili disciplínu na 500 metrů a jede se okolo minuty a půl, tak je tam silová potřeba trochu jiná. Je tam větší důraz na dynamiku. Je potřeba svaly udýchat, se silou se trochu ztrácí cit pro vodu. Když jsem se cítil hodně silný, tak jsem to na vodě mlátil hlava nehlava. Síla není stěžejní.

Na vodě jezdíte úseky, nebo jak se trénuje?
Záleží na daném období, trénink je podobný s atlety. Na podzim je vytrvalostní období. dlouhé tréninky, na jaře se člověk musí rozpádlovat a postupně v sezoně se ubírá délka úseků a přitlačuje se na intenzitu a začíná to být zábavné. Párkrát se člověk pozvrací. Já jsem tím známý, že se v závodě dokážu takto vydat.

28:52

Myšlenky na olympiádu dávají sportovci větší drive, do tréninku dá víc, vypráví vodní slalomář Prskavec

Číst článek

S oslavami jsi zkušený, teď je to klidnější. Jaká je motivace do tréninku, když je to každý rok podobné ty tréninky?
Každý rok je to těžší a těžší. Mám doma tři děti a rád bych čas taky trávil s nimi. Když se mi ráno nechce na trénink, lehnu si doma na zem a chtěl bych si s nimi hrát. Mám ale naštěstí manželku, která ví, o čem to je, a trochu mě vykope ven. Mám výhodu, že si mohu trénovat podle sebe, protože jsem věkově oddělenější od zbytku kluků. Už taky vědí, že nemůžu trénovat to co dvacetiletí a je tam víc odpočinku. Spíš dávám víc na pocit, protože v tomhle věku bych se z toho dostával dlouho. Tak je to vlastně i s těma oslavami.

Když víš, že jedeš do Paříže, tak tušíš, že by to mohla být jedna z posledních olympiád? Jaké je tvoje očekávání?
Těším se tam hodně, protože v Londýně to bylo super zorganizované a Francouzi jsou takoví, že se s Angličany rádi poměřují. Výsledkově očekávám, že by se tam mohlo stát cokoliv. Kolikrát se stalo, že ty lodě dojedou v jedné vteřině. Záleží na detailech, jak se kdo vyspí, na větru, komu vyjde cílový záběr... často se pohybujeme okolo medaile. Doufáme, že by to mohlo cinknout.

Jaké máš zkušenosti s kanálem?
Kanál v Paříži je postavený, ale zatím tam závody nebyly až na loňský rok, kdy jsme tam měli jet na předolympijskou regatu. Já se tomu vyhnul, protože jsme očekávali narození syna a porod se musel trochu uspíšit, takže jsem po mistrovství světa jel rovnou domů za rodinou. Víme ale, že tam fouká většinu času do zad a trochu z boku, což snad nebude ovlivňovat závod tolik, jako kdyby foukalo z boku proti.

Jaký je povítr?
Nám se povítr líbí, protože jsme pak lehčí. Kuba má teda okolo 90 kilogramů a já okolo 80. Většinou nám povítr chutná víc, než protivítr, i když máme raději delší závody. My jsme takoví ultralighti, kteří jedou po větru.

Kolik závodů vás tam v ideálním případě čeká?
Rozjížďka, čtvrtfinále a další den semifinále a finále. Kdyby to šlo hladce, tak tři jízdy, protože některé lodě postupují rovnou z rozjížďky. Nás by nikdo na favority netipoval, ale my se tak postupně rozjíždíme. Většinou postupujeme ne z topových pozic, ale ty pozice pak držíme až do finále.

Jak máte ubytování vyřešené?
Na závodech jsme většinou na pokojích spolu, na kempech, kde jsme déle, tak singl pokoje, abychom se nezabili. Já mám radši svůj klid, Kuba je radši s někým na pokoji. Na závodech jsme ale spolu, protože den pak utíká jinak. Pro nás je důležité vědět, kde budeme, takže proto tam byli už loni vyzkoušet ubytování. Nebudeme úplně v olympijské vesnici, protože by to bylo dlouhé na dojezd, asi 45 minut od závodního kanálu. Budeme v nějakém hotelu asi do deseti minut od kanálu.

Říkal jsi, že tvoje žena o sportu něco ví. Ona je sportovkyně?
Ano, bývalá kajakářka. Do roku 2015 ještě závodila na kajaku. Já si ji tak trochu vyhlédl u vody, jsme podobně starý, měla mickeymousové pádlo a to jsme pak všichni věděli, že je to Andrea Doktorová. Seznámili jsme se u vody. Jak už podle jména je poznat, tak je to neteř Martina Doktora a ví, o čem ten sport je.

Máte tedy tři děti, nejmladšímu je rok a je to kluk, před tím dvě holky. Vy už jste zralí na osmipramici?
Dalo by se tam něco poskládat, holky už něco na kajaku umí.

Holky neměly na výběr...
Ne, myslím, že jim celkem dáváme únik. Starší dcera zároveň dělá atletiku, snažíme se je tlačit spíš do všeobecného sportu. Na atletice dělají opičí dráhy. V kanoistice je to pro sedmileté děti náročný sport na záda a ramena. Minulý týden jsme spolu byli na vodě, bylo hezky, ale řízeně je na trénink netaháme. Měly o to samy zájem si to vyzkoušet. S manželkou jsme se shodli, když jsme ji viděli běžet na atletických závodech a vzpomínali na své pocity z vrcholového sportu, že si nejsme jistí, jestli chceme, aby děti dělaly sport na vrcholné úrovni a ničily si tím tělo.

A kluka taky nutit nebudeš?
V Sezemicích není úplně na výběr, ale jsme rádi, že já a manželka jsme pro ně vzorem a chtějí dělat to co my. Mě to těší a budu rád, když budou pádlovat a budou mít úspěchy, ale hlavně, aby je to bavilo. Když to dělat nebudou, tak se zlobit nebudu.

David Novotný, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít