Co všechno má Tereza Sadilová v roli generální manažerky české ženské hokejové reprezentace na starosti? „Pro český ženský hokej si přeju, aby měl větší popularitu, ale i svobodu,“ říká mladá funkcionářka v pořadu Na síti moderátorce Andree Sestini Hlaváčkové. V čem je výjimečná trenérka hokejové reprezentace Carla MacLeodová? Může v Česku v budoucnu fungovat tuzemská soutěž a mládežnické akademie?

Praha 16:05 17. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Terezo, jak ses dostala k pozici nejvyšší ženy českého hokeje?
Ten příběh začíná v útlém dětství. Pocházím z hokejové rodiny a mám bráchu dvojče. Když jsme vyrůstali, oba jsme začali hrát hokej. Já vyrůstala vedle kluků. Táta mi nedávno vyprávěl, že jsem ty kluky pořád předbíhala, pořád chtěla být před nimi. Lásku k hokeji mám tedy v sobě od dětství. Když mi bylo devět let, tak mi řekli, že holky už hokej nehrají a v tu dobu to vůbec u nás nebylo. Možná už to bylo na olympiádě, ale v Česku a Evropě vůbec. Já pak hrála chvíli tenis, ale pak jsem se přeorientovala na basketbal. Hrála jsem rozehrávačku, takovou dirigentku hry. I zpětně to dává docela smysl s mojí aktuální rolí, protože mám hodně na starosti logistiku. Se sportem jsem skončila až někdy ve 20 letech, když jsem odešla do Ameriky a když jsem tam dostudovala, přemýšlela co dál. Dala jsem si přihlášku na Hockey Canada, což je kanadský hokejový svaz. Tam jsem absolvovala roční stáž, která byla neskutečná. Takto se vrátila moje cesta k hokeji a ten příběh je moc hezký. Dostala jsem tam k tomu úplně novou chuť, pracovala jsem na oddělení, které mělo na starosti eventy. Teď, když pořádáme MS v hokeji, tak je to podobné. Otevřelo mi to strašně oči a po návratu do Čech, tak jsem získala práci u českého hokeje. Teď to dělám šestým rokem.

Jak těžké bylo dostat se do hokeje z pozice mladé holky?
Hodně těžké. Není asi od věci říct, že jsem dva až tři roky jsem dělala kafe a tak to je. V českém sportu je to obecně zaryté, že pokud jsi žena, chceš něčeho dosáhnout, tak si to musíš oddřít a až pak můžeš být ambiciózní. Jsem na to hrdá, že jsem si to vydobyla a byla schopná najít v sobě ostré lokty. Ženský hokej byl v té době něco, čemu se nevěnovalo tolik pozornosti, běželo to v takovém úsporném režimu. Holky fungovaly, ale že by se jim dávala nějaká extra péče, to ne. Když se bavíme o marketingu, tak ten byl na nule. Nikdo ani nevěděl, že by to mohlo mít potenciál skrz partnery, jednou by to bylo v televizi, holky na sítích. Když se to pak pospojovalo, tak z toho vyšla rovnice, že se za to musí vzít, a od té doby jsem nepřestala.

Co všechno máš tedy na bedrech?
Komplet ženské nároďáky, takže od šestnáctky až po A-tým. Mám pod sebou i rozvoj, teď je nový projekt Future Olympians, který funguje ve spolupráci s Národní sportovní agenturou a soustředí se na to, aby se ženský kolektivní sport dostával na olympijské hry. My se zaměřujeme na to, aby ty holky, co jim je teď devatenáct let a níž, byly připravené na olympiády 2026 a 2030. Pak máme i projekt Holky na led a ten se snaží o to, aby skrz zimní stadiony v Česku se dostával ženský hokej do povědomí lidí v hokejovém hnutí. Pak je tam extraliga žen, první liga žen a tak dále. Teď máme ještě na bedrech hokejový šampionát žen, který bude příští rok a společně s Jiřím Šindlerem máme celou akci na starost.

Česko hokejem žije. Mistrovství světa žen se uskuteční v roce 2025. Od kdy se tě týká organizace světového šampionátu?
Asi tak dva měsíce zpátky, takže 14 měsíců se příprava jede ve velkém. V momentě, kdy zazní poslední klakson na mistrovství světa v hokeji v Praze, tak veškerý fokus přijde na České Budějovice. Akce je to obrovská, a to i tím, že ženský sport dostává více prostoru, tak je tlak vyšší. Práva k mistrovství světa žen vlastní kanadská televize a kanadská federace, takže z poloviny je to jejich práce. Z českého pohledu to potřebujeme vytěžit maximálně a nemyslím z pohledu zisku, ale abychom dostali ženský hokej na tu mapu, zapojit české hokejové hnutí, že holky opravdu hrají hokej. Můj sen je takový, že kluby, jako jsou Pardubice, Brno, Liberec, řekly, že budou mít i holky. Je to normální ve Skandinávii, v Severní Americe. Je to pro nás zajímavé jak byznysově, tak marketingově, tak doufám, že se tam dostaneme.

1:28

I přes prohru jsem hrdá, říká trenérka hokejistek MacLeodová. Češky jsou po dvou letech bez medaile

Číst článek

Pro právě České Budějovice a mistrovství světa?
Je tam specifické datum. Spadá to do play-off extraligy, takže málokterý klub vám řekne, že nepůjde do semifinále a dá halu k dispozici holkám. Je to hodně politika, hodně o tom, jak město a kraj tomu byly nakloněné. Jsem vděčná, že do toho Motor České Budějovice šel a kdyby oni postoupili do semifinále extraligy, musí se vymyslet nějaká alternativa. Není to ideální i vůči fanouškům Budějovic, ale je to těžké, protože v Česku není moc zimáků, kde se nehraje extraliga a byly by k dispozici hostit deset týmů na 14 dní pro akci takového formátu.

Jak na toto období připravujete holky? Na větší zájem médií a tak...
Na tohle téma jsem mluvila se šéftrenérem ženského hokeje Dušanem Andrašovským a říkala mu, že soustředit se musíme i na mentální stránku, protože kdykoliv přišel úspěch, ať už to bylo třeba na olympiádě v Pekingu, nebyl tam ani živáček a tým si tím úspěchem žil jen sám. V Dánsku bylo během bronzu pár rodičů a stejně tak v Kanadě. Bylo to v televizi, ale nebylo to tak, že by tam bylo šest tisíc lidí. Holky jsou hodně specifické v tom, že hokejová cesta byla strašně trnitá, prošly si hokejem s klukama, rodiče jim vždy kryli záda, což je u každého sportovce, ale tady to bylo intenzivnější. Ony se cítí, že jim dluží a musí vracet, tak to ženy mají. Měly jsme turnaj v Liberci a vždycky po zápase jsem je hodinu neviděla a říkala si, kde jsou. Byly s kamarády a rodiči, protože jim vracely, že se na ně přišli podívat. Něco takového musíme odbourat, protože je důležité, aby byl sportovec trochu sobec a to ty holky neumí. Je to součást profesionálního sportovce. Druhá věc je kritika, na kterou nejsou moc zvyklé, protože nikdy neměly moc pozornosti. Tedy kromě té negativní, ta tam byla vždy, protože předsudky tam jsou, ale nikdo je cíleně nekritizoval za výkon. Přemýšlím, že zkusíme najmout sportovního psychologa a s trenérkou Carlou MacLeodovou o tom budeme hodně mluvit.

Terezo, co ty by sis pro český ženský hokej přála? Byla by to ta větší popularita a zájem médií?
Taky, ale hlavně asi to, aby získal větší svobodu a mohl růst a rozvíjet se. Pár lidí třeba nesouhlasí s tím, jestli by měl vůbec fungovat.

Jestli by měl ženský hokej existovat? S tímhle vy bojujete?
Ano. Bohužel je to i na půdě svazu, ale nechci jmenovat konkrétně. Nejsou to ti nejvyšší představitelé, ti v tom naopak vidí potenciál. Jsou tam ale zkrátka lidé, kteří se s tím neztotožňují a to je pro mě vždy těžké kousat. Znám ty holky osobně, poslouchám příběhy rodičů. Aby už se tím ženský hokej nemusel zabývat takovými věcmi a šel kupředu.

Dá se uznání získat něčím jiným než medailemi?
Těžko říct. V české společnosti si ale myslím, že určitě ne.

Ty prosazuješ ženský sport mužského charakteru českému sportovnímu fanouškovi. Je to v Česku složitější než jinde ve světě?
Je to složitější, ale předsudky jsou všude. Primární problém pro náš sport je, že máme na twitteru uživatele typu Pepa 123, když to přeženu a ten napíše, že se na to nedá dívat a holky by měly jít do kuchyně. Problém je, že on si pustí ženský hokej a očekává, že to bude jako v NHL. Ten sport je fyzický a rychlý, hra je to krásná, ale když na to budeš koukat takovým objektivem, tak nikdy nebudeš spokojený. Je to stejné, jako když budeš koukat na basket a čekat, že holky budou dunkovat, ale to nikdy nebude. I ženský hokej se mění, za těch pár let je to intenzivnější, ženská NHL už povoluje hru do těla, ve Švédsku je to úplně povolené. Je tam evoluce, ale je to stále mladý sport, nějakých 25 let a musíte na to koukat trochu jinak. Nemůžete čekat NHL a ani to v tom neuvidíte.

Myslíš, že popularitě přispěje MS v příštím roce?
Určitě. Máme štěstí, že holky jsou neskutečně autentické, jsou to srdcařky a to na fanouška dýchne. To se nedá přehrát, a když jsou v tom emoce a srdce.... spousta těch holek to dělá několik let zadarmo, protože věřily, že se to zlomí a že to přijde. Je krásné, že český fanoušek může být u toho přelomu, kdy to vypadá, že to půjde do profesionální roviny. Věřím, že si to fanoušci užijí a že jim naše hráčky nabídnou stoprocentní zážitek.

Jaké to je se z pozice ženy prosazovat v tak manažersky mužském prostředí?
Bavíme se o tom i s hlavní trenérkou Carlou MacLeodovou. Z velké části jsou manažeři muži a stejně tak to je u trenérů. Máme deset týmů na mistrovství světa a ona je jediná trenérka. Věřím, že za těch pár let jsem si vybudovala respekt, ale hodně tomu pomáhá tvrdá práce a výsledky. S úspěchem přichází respekt, takže to tak je, ale není to jednoduché. Jakákoliv žena, která do toho světa přichází, musí asi koukat, že nemá červený koberec a nikdo jí neotvírá dveře. Beru to ale tak, že to k tomu patří, nemám s tím zpětně problém.

Stala ses členkou komise Mezinárodní federace ženského hokeje. Co to znamená pro Česko a co to obnáší?
Pro Česko to znamená hrozně moc. Existuje skupina čtyř žen a ještě pátá členka, které řídí světový hokej. Je pro mě neskutečná pocta být toho součástí. V takto mladém věku se mi o tom ani nesnilo a jsem strašně ráda, že ta nominace přišla. V komisi se řeší věci jako změna pravidel, třeba ta hra do těla, vždycky pak vzejde nějaký názor a pak to jde na kongres IHHF, kde jsou prezidenti federací. Je to něco, co je jakoby hlasem ženského hokeje ve světě a pro mě je to obrovská pocta. Nemyslím si, že by někdo z Česka toho byl součástí, takže reprezentuji všechny české hokejisty a republiku, takže je to fajn.

Jak moc je vnímám český ženský tým ve světě?
Teď jsme ve velice dobré pozici, jak A-tým, který jde pořád nahoru a automaticky se nominoval na olympiádu, což se nikdy v historii nestalo. Olympiáda je nejvíc. Potvrzuje to i úspěch osmnáctky, která porazila Kanadu, což je naprostá velmoc. Respekt si získáváme a je to i kvůli tomu, co se děje kolem. Je to ale i o té federaci, jak se k tomu staví. Máme štěstí, že Petr Bříza, který nás v IHHF reprezentuje, je velice progresivní člověk a fandí nám. Jemu patří velké díky. Aktuálně máme docela dobrou pozici, jak po té sportovní, tak politické stránce.

31:29

Naučil jsem se, že je dobré chválit, říká kouč juniorek Andrašovský. Zlato bylo blízko, dodává

Číst článek

Jak se ti podařilo získat trenérku Carlu MacLeodovou pro český tým?
Carla je extrémně silná žena, to jen potvrdím. Poznala jsem ji v Calgary, když jsem pracovala pro Hockey Canada. Vracím se do doby, kdy jsem nevěděla, že ženský hokej budu dělat. V roce 2021 jsem se do Calgary vracela v covidu, bylo mistrovství světa a Carla tam pracovala pro kanadskou televizi. Dělala studio a expertku, bavila se s lidmi z týmů. Často jsme si povídaly a říkala, že máme skvělý tým. Tehdy nám to bohužel nevyšlo a skončili jsme sedmí. Pak proběhla olympiáda, Tomáš Pacina, to byl trenér před Carlou, tak oznámil, že končí. Byla jsem pověřená tím, abych našla trenéra. Pamatuji si, jak jsem říkala, proč bychom se měli zaměřit na chlapy, ačkoliv vím, že jsou to profesionálové, ale já cítila, že potřebujeme změnu kurzu. Cítila jsem to z týmu, holky nebyly v nejlepším psychickém rozpoložení a holky potřebovaly trochu jiný přístup. Bavila jsem se s Carlou, byly to dva měsíce přemlouvání. Když jsem se s ní konečně domluvila, tak jsme museli přesvědčit výkonný výbor, kde sedí jedenáct mužů, že je to dobrá cesta a že to zvládneme. Zázrakem se to povedlo, dohodli se na podmínkách, Carlu jsme podepsali v květnu 2022 a v srpnu jsme hráli mistrovství a vyhráli tam medaili. Cítila jsem, že mám nůž na krku, necítila úplnou důvěru a tušila, že když ta sezona s ní nevyjde, tak nebudu na své pozici pokračovat. Příběh dává zpětně krásný smysl, medaile se povedla. Carla je neskutečná, je to člověk, od kterého se učím nejen já, ale i náš trenérský štáb, který je tvořen z 99 procent z chlapů. Carla je takový náš X faktor.

Co jsi vnímala u Dušana Andrašovského, že ho Carla MaCleodová naučila?
Nevím, kdy jsem Dušana naposledy slyšela křičet. My nekřičíme.

Ale dřív se to dělo?
Ano. Neříkám, že Dušan aktivně křičel, ale bylo to tam. K hokeji to samozřejmě paří, kabina je agresivní, sprostá. Chlapy si dají vždy radši po tlamě a jdou od toho. U nás to ale tak není, u nás se na to musí trochu jinak. Odbouraly jsme křivdy, emoční nátlaky. K holkám se přistupuje slušně a Dušan tohle vnímá, pochopil to a přesouvá to na mladší holky. Vše je o konverzaci a je důležité, aby ta holka věděla, že ten její hlas je důležitý a že jako vedení chceme slyšet, co si myslí. Výkon sportovce má dvě roviny a velkou roli hraje to, jaký je člověk člověkem. Carla jednou řekla, že je neskutečné, jakou hokejistkou se holka stane, když ji poznáte jako člověka. A to je strašně důležité.

Terezo, ty máš v hlavě projekty a nápady, jak uskutečnit ženskou hokejovou ligu?
Ano, je to oříšek. Nějaká soutěž existuje už pár let, ale je tam problém, že tam startují ženy v rozmezí 13 až 40 let. Podmínky jsou neexistující. Sejdou se jednou týdně a o víkendu hrají. Moje vize se ztotožňuje s tou cestou, jakou mají ve Skandinávii, že jakýkoliv extraligový tým má i ženský tým. Podmínky jsou téměř totožné, holky jsou profesionálky. Aktuálně 15 hráček z našeho kádru je teď ve Švédsku a Finsku a jsou tam naprosto spokojené. Vytvořili tam holkám příležitost, mají podmínky a ten produkt funguje. V Severní Americe vznikla NWHL, což je obdoba NHL v ženském provedení. Má to zajímavou paralelu s tenisem, protože do té soutěže investovala peníze Billie Jean Kingová a probudila to. Vzniklo šest týmů a to, co se tam děje, je neskutečné. Dva týdny zpátky tam padl nový rekord a na zápas v Montrealu dorazilo 21 tisíc diváků. Zápas je do hodiny vyprodaný, není to tak, že by se tam rozdávaly lístky zdarma. Je to díky tomu, že se někdo nebál investovat a dal tomu sportu šanci. Nečekám ale, že tu příští rok budeme mít extraligu žen jako u chlapů. Když to ale vidíte v zámoří, tak to vnímáte. Navíc tam máme pět hráček, což je super. Cesta tam je, ale pokorně si myslím, že potřebujeme čas. Láskou ke sportu se tam dostaneme, ale nemůže to být na sílu, to český fanoušek nemá rád.

Není hokejistek v Česku dost, aby zaplnily celou ligu? Dalo by se to spojit třeba se Slovenskem a okolními státy?
Něco takového existuje a je to jedna z možností. My máme štěstí v tom, že nám dorůstá generace, zdvojnásobila se nám registrační čísla a holky jsou stále aktivnější. Vždycky to bylo tak, že třetina holek měla hokejové brusle a zbytek měla krasobruslařské. Teď už mají stoprocentně hokejové brusle a je to cool. Za pět deset let nám ta generace doroste a my pro ně musíme mít zázemí. Musíme vytvořit akademie, protože holky v 15 letech buď odejdou do zahraničí, anebo končí s hokejem. Musíme vytvořit akademie od 15 let, aby tady hráčka mohla zůstat a doroste do extraligy. Udělám maximum pro to, teď už dokonce s jedním extraligovým týmem jednáme, abych do dvou let jednu akademii odstartovala.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít