Ten trvá na tom, že by se bohatá Evropa měla starat o svoji bezpečnost více než dosud, a nespoléhat na Spojené státy. Požaduje, aby členské země NATO postupně navýšily výdaje na obranu až na pět procent. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Proč investovat do obrany

Podle premiéra Petra Fialy (ODS) je realistické, aby Česká republika zvyšovala výdaje na obranu o 0,2 procenta HDP ročně, takže by celkové výdaje za pět let dosáhly tří procent. Fiala se v nedávném projevu k veřejnosti také pokoušel vysvětlit, že zvýšení výdajů na obranu může mít i pozitivní ekonomické dopady. 

Česko má, ve srovnání s mnoha jiným zeměmi EU, rozvinutý zbrojní průmysl. Zvýšení počtu zakázek české armády může významně rozhýbat ekonomiku. 

O zlepšování obranných schopností země bychom ale neměli mluvit jen jako o nějaké účetnické operaci. Taková argumentace otevírá dveře pro politické hádky o to, zda by nebylo lepší peníze investovat v jiných oblastech, než je obrana, anebo jestli vůbec dokážeme více peněz určených na obranu země proinvestovat.

Riskujeme svou budoucnost

Je třeba vysvětlovat, že zvýšení výdajů na obranu je v současné situaci úkol, který se může za jistých okolností týkat samotného přežití českého státu. Anebo, v obecnější rovině, přežití sjednocené Evropy.

Doba plná optimismu po roce 1989, kdy se zdálo, že může zavládnout globální mír, je pryč. Zhoršování vztahů Evropy i Spojených států s Ruskem od nástupu Vladimíra Putina do funkce ruského prezidenta nakonec před třemi roky podtrhla ruská invaze na Ukrajině.

Putin také útočí na dosavadní světový pořádek, a stojí v čele sbližování autoritářských režimů i jejich stále více agresivního chování vůči demokratickému Západu. 

A jako by toho nebylo málo, Evropa čelí i nejistotě ohledně jejího spojenectví s USA. Trumpova administrativa se sbližuje s Ruskem, bez toho aby byl válečný konflikt na Ukrajině vyřešen.

Slyšíme sice ujišťování, že Trump má k dosažení míru plán, ale dosavadní kroky americké administrativy se zdají být spíš chaotické a nevzbuzují příliš optimismu. 

Zejména pak není jisté, že i případné dosažení příměří nebo mírového urovnání na Ukrajině, Rusko jen nevyužije k tomu, aby opět posílilo a pokusilo se o agresi, tentokrát třeba i vůči zemím NATO. Evropa se přitom nemůže na Trumpovu administrativu už spoléhat. Musí být schopná podporovat Ukrajinu sama, popřípadě se bez americké pomoci sama bránit ruské agresi. 

Ruskové nás vidí...

Posilování evropské bezpečnosti může mít ale i pozitivní dopady. Zvýšené výdaje na obranu, mohou být pro Evropskou unii impulsem k větší integraci, včetně vytvoření společného dluhu, a tedy i fiskální politiky.

Na vybudování účinnější evropské obrany by se mohly podílet i některé země, které nejsou členy EU, jako je Velká Británie a Norsko. 

Země, které zůstanou na okraji tohoto dění, nebo se budou chovat jako černí pasažéři, riskují svojí svobodnou budoucnost.

Rusko velmi dobře ví, které státy jsou vnitřně slabé, neochotné se samy bránit, anebo se alespoň účinně podílet na společné obraně. Bude je s pomocí pátých kolon vnitřně rozkládat. 

Vláda by tedy měla jasně vysvětlovat, že v případě debat o navýšení výdajů na obranu už zdaleka nejde jen o čísla, jako tomu bylo v méně nestabilních časech. Jde v lepším případě o existenci demokracie, v horším o existenci státu či Evropské unie.  

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít