V devatenácti jsi hrála finále Roland Garros, maturita horší nebude, vzpomíná maminka Vondroušové
Tenistka Markéta Vondroušová uprostřed týdne odletěla do Londýna k obhajobě wimbledonského titulu. A na rozdíl od loňska by u toho měla být i maminka české tenistky Jindřiška Anderlová. Ta v rámci natáčení časosběrného dokumentu Olympijský rok Radiožurnálu Sport poskytla velmi otevřený rozhovor, který popisuje celou složitou cestu nejlepší české singlistky současnosti od úplných začátků až k největším úspěchům dcery.
Jak rodina postupuje ve výchově tenistky?
Já jsem z nápadu otce Markéty, že dáme dceru na tenis, radost úplně neměla. Představovala jsem si, co by to mohlo obnášet, hlavně po té finanční části, je to jeden z nejdražších sportů. To jsem si říkala, jak to zvládneme. Ale na Markétě bylo od malička vidět, že je do tenisu zakousnutá a chodila na tréninky strašně ráda. Viděli jsme dost brzo, že se k tomu umí postavit. Stěžejní pro mě bylo, když si trenéři v Sokolově říkali o pětileté holce, že v sobě má talent a ať se jí věnujeme. Když člověk vidí dětskou radost a úspěchy, tak člověk jednoduše vstoupí do rozjetého vlaku a nejde vystoupit.
Poslechněte si rozsáhlý rozhovor Radiožurnálu Sport s Jindřiškou Anderlovou, maminkou tenistky Markéty Vondroušové
Napadlo vás někdy z toho vlaku zkusit vystoupit?
Zase tak daleko ne. Kdykoliv jsme potřebovali řešit finanční stránku, tak se našli hodní lidé, kteří Markétu začali podporovat. Od rodičů pak padala rozhodnutí o tom, jestli se má určitá smlouva podepsat nebo kdo jí podporu nabídne. Dnes vlastně nechápu, proč jsem šla do takového extrému, po dvaceti letech bych to asi znova neudělala. Byla to možná mladická nerozvážnost a to, co by to mohlo způsobit třeba její konec, jsem si neuvědomovala. Byla tam rizika, ale já o nich tehdy nepřemýšlela. Víru v Markétu jsem měla, věděla jsem, že není typ, která by od sportu utekla, vždy měla velký zápal. Nikdy se nám nestalo, že by se jí jako dítěti nechtělo na trénink. Nebo jsme nikdy neviděli, že by trénink odflákla.
Jak se Markéta dostala do tenisového centra na Štvanici?
Když trenéři viděli předpoklad, že to není jen dítě, které jen hezky běhá po kurtě. To se kvalifikovala na mistrovství republiky v malém tenisu. Poté přišla nabídka, že by se jí tady věnovali, a od devíti let dojížděla. Samozřejmě jsme jí dělali doprovod, dojížděl sem kdokoliv, kdo mohl. Logistika rodiny byla velmi náročná. Poté dostala bydlení a přebývala tu sama, ale problém byl v tom, abychom ji udrželi k dodělání základní školy.
Pojďte se podívat, běhá tam šikovná holčička, vzpomínají na Štvanici na začátky Vondroušové
Číst článek
Střední byla těžší, ale zvládli jsme to. K maturitě tedy šla až po dvou letech od odchození docházky, ale dopomohl k tomu covid. To už jsem byla smířená s tím, že maturitu nedodělá, protože už byla v nejlepší stovce a nešlo z toho vystoupit. Když jsem Markétě řekla, že je chvíle to zkusit, tak na mě koukala jako na blázna. Vedení školy Markétě pomohlo s tím, že podala přihlášku krátce po termínu. Měla obavy a učila se na poslední chvíli - pamatuji si, že tři dny před zkouškou mi řekla, že tam nemůže jít, že to bude ostuda. A já jí odvrátila, že v devatenácti už jsi hrála finále Roland Garros, takže pro ní maturita nemůže být horší - a zvládla to bravurně.
Jaké je pro rodiče najednou nemít dítě pod dozorem, pryč z domu?
Já mám ještě o šest let mladší dceru Julii, takže tím, že jsem byla zaměstnaná i její výchovou, tak jsem si ten Markéty odchod tolik neuvědomovala. Snažila jsem se s tím pracovat, pro mladšího sourozence je těžší vnímat, že je pořád v závěsu někoho staršího a vlastně i úspěšnějšího. Chtěla jsem, aby tenhle pocit cítila co nejméně. Teď už jí je osmnáct a je pro Markétu skvělý partner. Ví, co má dělat a kdy si dát pokoj, umí si vyhovět, jít spolu na večeři a já na to strašně ráda koukám.
Už jste dokázala zbilancovat vše, co se po loňském Wimbledonu odehrálo?
Po tom vyhraném finále se mi vrátil celý Markéty život, celých 25 let a všechny drobnosti, které člověk prožívá. Začaly se mi vybavovat chvíle, na které bych si nikdy nevzpomněla. Když se vám narodí dítě, které dokáže takový úspěch, tak to nechápete a hledáte hlubší smysl. To ve mě pořád přetrvává, pořád na Markétu koukám jako na moje dítě. I když se nějaký zápas nevyvíjí dobře, tak na ní koukám s obdivem, že to ustojí a umí přijmout prohru.
Jak prožívala loňské finále Wimbledonu? Jak se celá rodina vyrovnávala s častými zraněními nejlepší české tenistky? Jak blízko byl konec s profesionálním sportem? Poslechněte si celý rozhovor.
