„Byl jsem malý kluk, bylo mi pět let, a když jsem na tréninku upadl a bolelo mě koleno nebo loket, tak jsem si říkal proč tu vůbec jsem. Nohy v bruslích mě tlačily, takže jsem si je zul a utíkal jsem přes ulici na pískoviště. Později, když pro mě mamka přišla na zimák, tak jsem tam nebyl,“ vzpomíná na svoje hokejové začátky Jiří Šlégr.

Kdo by to byl řekl. Chlapec, který si radši hrál na pískovišti než na ledě a utíkal z tréninků v Litvínově, vstřelil o několik let později v semifinále olympijského turnaje v Naganu jeden z nejslavnějších gólů české hokejové historie.

A o dalších téměř dvaadvacet let později Jiří Šlégr se slzami v očích při vzpomínkách na trenéra Hlinku, vstupuje do Síně slávy českého hokeje. „Mám na co vzpomínat, emoce na to jsou hluboké. Jsem emotivní člověk, nedá se to udržet,“ říká muž, který prošel mimo jiné Vancouverem, Edmontonem, Pittsburghem, Bostonem a dalšími týmy. 

Kromě Jiřího Šlégra jsou novými členy síně slávy útočník Milan Hejduk, obránce Radoslav Svoboda a také muž, který nikdy neodehrál žádné utkání v národním týmu. V 60. a 70. letech ovšem léčil svalové bolístky slavné hokejové generace na masérském stole. Je jím Miroslav Martínek, přezdívaný Harry.

„Například Jarda Holík za mnou jednou přišel, zamkl pokoj a říkal ‚nepustím tě, dokud mě pořádně nenamasíruješ‘. Když se ohlédnu na dobu, kdy jsem začínal, tak jsme jeli se Spartou do Chomutova. Tenkrát jsem u správce vyfasoval dva kbelíky s uhlím, protože se zatápělo v přilehlé kabině,“ připomíná Miroslav Martínek, jak moc se hokej, i všechno kolem něj změnilo. Jména čtyř nových členů jsou ale v hokejové síni slávy již navždy.

David Nyč Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít