Co všechno během kariéry maratonkyně Marcela Joglová zvládla? Už stihla objektivně zhodnotit, co během cesty ke světové elitě dokázala? Bolest kotníků jí už nedovolila dál pokračovat ve vrcholné atletice. Jak těžké bylo rozhodnutí o konci? Jak moc ji mrzí, že už si neužije olympiádu v Paříži? Poslechněte si v pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou.

Praha 15:52 31. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Marcelo, napadlo by tě, že to jednou bude maraton?
Ve chvíli, kdy jsem byla na gymplu, tak vůbec ne. Maraton tam přišel až v pozdějším věku, vůbec by mě nenapadlo, že takhle dlouhou trať budu někdy běhat.

Připomeň mám, čemu ses věnovala v dospívání?
Začínala jsem basketbalem, atletikou a fotbalem na vesnici. Běhala jsem osmistovku, obdivovala Lídu Formanovou, pak jsem přešla na patnáctistovku, tlačili mě taky do stýplu, ten mě bavil. Pak už mě zarazilo zranění, když jsem si na konci gymnázia zlomila natřikrát kotník a tam je možná začátek problémů...

Ty jsi svoji kariéru nedávno uzavřela. Jaké v tobě převládají pocity?
Musím říct, že jak to trvalo nějakou dobu, tak klid.

Úleva?
Spíš klid, naprostý klid. Hodně jsem bojovala, chtěla jsem se vrátit. Byla jsem v Keni, měla natrénováno a chtěla to prodat. Prodat to, že jsem měla na víc a chtěla to dotáhnout do konce. S tím jsem se potřebovala smířit, že to už nebude. Splnila jsem si olympiádu, to byl cíl, to bylo skvělé, ale mrzelo mě, že tam něco ještě v nohách bylo a chtěla jsem to prodat. S tím jsem se musela smířit a jdeme dál.

Důvodem tedy bylo zranění?
Je tam asi víc věcí, ale vesměs jo. Po třináctitýdenní dřině jsem prošla covidem a od té doby mě ten kotník bolel při každém klusu. Šla jsem znovu na operaci, doktor mi řekl, co je potřeba, ale přišlo mi, že to bylo ještě horší. Snažila jsem se o návrat, ale pak jsem pochopila, že jsem si tu krásnou cestu prožila a pokud někam investovat tu energii, tak asi jinam. Byla jsem na tréninku a nevěděla, jestli se vrátím. Ráno někdy vstanu a podlomí se mi nohy. Nedává to smysl.

Covid se promítl do bolavého kotníku, je to tak?
Řekla jsem to přímočaře, ale já to tak vnímám. Prošla jsem covidem, sejmul mě na týden, pak jsem to ještě rozběhala, ale jak se říká, že si najde nejslabší článek, tak to odpovídá. Já ten problém cítím jen v kotníku.

Maratonkyně Joglová končí ve 36 letech profesionální kariéru. Zaměří se na trénink hobby běžců

Číst článek

Říkala jsi, že nevíš, jestli vyběhneš a vrátíš se?
Ano, skoro jo. Vyběhla jsem trénink a v půlce mě tak začal bolet kotník, že jsem si říkala, teď osm kilometrů zpátky, uff...

Já většinou běhám tak blízko, abych došla.
V Praze je MHD, ale i tak. Pak už převažuje, kdy to fakt lámat a kdy už je to skoro hloupost. Já si říkám, proč to dělat, když jsem byla v bolesti. Chci si život užít, sportovat a prostě podruhé do stejné řeky to už nemělo smysl.

Co přesně se ti s kotníkem stalo? Už v mládí jsi ho měla natřikrát zlomený.
Předpokládám, že když jsem si ho v 17 letech natřikrát zlomila, přisedla při fotbale. Měla jsem ho sešroubovaný, ale hned jsem si to nechala vyndat. Fungoval skvěle, dotáhl mě až na olympiádu. Pak jsem prošla covidem a od té doby mě kotník bolel, přišel mi nestabilní.

Z čista jasna?
Už předtím mě to bolelo, ale od toho covidu to bylo mnohonásobně větší a nedokázala jsem si představit, že se pustím do další maratonské přípravy, která obnáší velký objem. Nejen ale pomalých klusů, ale i kvality, která je nutná, abych podala výsledek. Zašla jsem za doktorem, i více doktory a nikdo mi nedal jasnou odpověď. Vše bylo mlhavé a já potřebovala vědět, jestli můžu, nebo ne. Řekli mi, že tam mám výrůstky a je potřeba sešít vaz. Kývla jsem na to, šla na operaci a návrat vypadal dobře. Hodně jsem využívala kolo, plavání, abych získala v rytmu dvou a třífázových tréninků...

Denně?
Ano. Hrozně mě to bavilo, plavání mě chytlo a kolo mě drží do teď. Pořád jsem se chtěla vrátit k běhu. Myslela jsem si, že si zkusím i triatlon, ale úplně to nevyšlo i z jiných důvodů. Pak jsem se zaměřila jen na běh a začalo to bolet víc a víc. Odjela jsem v září na Štrbské pleso a tam jsem se vracela v bolestech. Začala jsem si uvědomovat, jestli je to dobře, a tam mě začaly napadat první myšlenky.

Ty jsi začala s maratonem až ve 30 letech. S jakými zraněními se vytrvalostní běžci potýkají nejčastěji?
Já si nevybavuji závod, který by byl bez nějakého problému. Před mistrovstvím světa v Dauhá jsem si natrhla stehenní sval, ale naštěstí jsem to neměla potvrzené, takže jsem to odběhla. Bývají i únavové zlomeniny, taky se mi povedlo nějaké přeběhat. Natažené svaly, achilovky občas zabolely, ale jinak jsem výrazné výpadky neměla.

Během přípravy pro vytrvalostní sport, kde nejsou nějaké prudké pohyby, ale spíš to opotřebování se, tak jak funguješ s imunitou?
To byl komplex hodně věcí dohromady. Dostatek spánku, výživa, stravovat se pestře, doplňky stravy, a to i během závodu. Regenerace, využívala jsem fyzioterapie a pořád hledala, co můžu ještě dělat. Rollery, míčky, lymfatické kalhoty. Čím víc se blížil závod, tak tím přísnější jsem v tom byla. Snažila jsem se do toho dát sto procent, abych tomu předcházela.

Nemůžu se nezeptat, že sport ti asi v krvi zůstane. Jaké máš sportovní plány, nebo tě čeká úplná pauza?
Sport určitě součástí bude, abych se cítila dobře fit. Kotník mě naučil přítomnosti, takže teď přesně nevím, co bude. Láká mě triatlon, láká mě i cyklistika, ale teď jsou aktuálně na řadě i jiné role a pak uvidíme, kam mě to dovede.

Říkáš teď a tady. Plánování pro sportovce je součástí každého dne, jak těžké bylo se na tohle napojit?
Přesně jsi popsala, jak jsem to celou kariéru měla. Teď poprvé v životě to není a poprvé z toho nejsem nervózní. Už od září tam vznikala ta myšlenka, že to nemusí vyjít, a asi jsem se s tím pomalu popasovala. Hovořím i s koučem, který mi dává zpětnou vazbu a já si věci nechávám projíždět hlavou do dalšího sezení. To mi pomohlo se vyklidnit, po dlouhé době cítím vyrovnanost a klid. Chci nechat vše chvíli být, zkoumám, jsem plná malého očekávání, co bude a těším se na to. Asi tam bude hrát roli sport, protože dělám tréninkové plány a kempy.

Dovedeš si představit, že se svým nasazením je možné, že se ve 40 letech vydáš na dráhu ironmanky?
Vše nechávám otevřené, teď mě to nechává ale ledově klidnou, protože potřebuji mít to rozhodnutí a pak to tam budu směřovat. Teď jsem teď a tady. U toho ironmana tam mám obavy, že je tam maraton a odběhnout se musí. Nějaký triatlon, poloviční ironman by mohl jít, když dám kotníku péči. To mě pořád láká, mezi těmi lidmi se pohybuji a je mi to sympatické.

Cítíš, že po kariéře je důležité hovořit s mentálním koučem než během kariéry?
Ono je dobrý mít ho permanentně. Teď bylo období, kdy jsem tam chodila intenzivněji. Byla jsem navštívit i svoji doktorku, kdy jsme se dostávala z problémů s jídlem. Má to stigma, že to lidi neradi slyší, ale já si tam chodím pohovořit intenzivněji a on mi dává zpětnou vazbu. Někdy to je tak, že si řeknu, že to nebylo nic moc, ale někdy to tam cvaká, že mi brnkne na nějaké struny a takové ty aha momenty. Nikdo na mě netlačil, příteli děkuji, že mě nechává takhle svobodně se srovnat a to mi pomohlo. Je dobré kouče mít a někdy ho potřebuješ víc a někdy méně.

Marcelo, máš za sebou i deset let trvající boj s bulimií. Jsi ráda, že ses díky běhu zviditelnila a dokázala jsi o tomto problému mluvit nahlas?
Tahle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale ono to přirozeně vyšlo ven a přišlo mi to přirozené. Vnímám, že když jsem s tím šla poprvé ven, byla velká odezva a hodně lidem to pomohlo. Jestli to má takhle pomoci, tak je to skvělé.

První cíl je maraton v Berlíně, plánuje po návratu k závodění Joglová. Znovu věří i v olympijský sen

Číst článek

Cítíš, že případů poruch potravy přibývá, nebo se o nich jen více mluví?
To si netroufnu říct, ale byly tady, jsou a budou problémy. Možná se o tom víc mluví. Ve sportech, kde je kladen důraz na fyzično, na krásu, tak je hrozně tenká hrana. Začali se mi ozývat i elitní sportovci, o kterých jsem to ani netušila.

Kontaktovaly tě nějaké sportovkyně a navedla jsi je třeba radou?
Rady jsem nedávala vyloženě profesionálním sportovcům, ale spíš lidem z hobby prostředí. Získala jsem v nich asi nějakou důvěru a měli potřebu mi i poděkovat. Překvapilo mě, kolik mužů mi taky psalo.

Dokážeš odhadnout třeba podle zjevu té holky, jestli má s jídlem problém?
Do jisté míry ano. Vždy to nejde, ale kdybych s ní byla v kontaktu, tak podle toho, jak u jídle mluví, jak se chová, tak to jde vypozorovat. Některé jsou v takovém extrému, že to vidět je a poznal by to každý. I v maratonu vidím holky, kde problém určitě bude, ale na to si musí přijít.

Co je takovou červenou vlaječkou?
Až do důsledku to nezkoumám, ale když mluví třeba o jídle extrémně často, tak to je třeba signál.

Co je podle tebe těžší překonat, anorexii, nebo bulimii?
Myslím, že tyhle nemoci se dost prolínají mezi sebou. Nikdy to není jedna, nebo druhá. U bulimie si poškozujete jícen, protože to jídlo zvracíte, ale u anorexie se dostávají na úplně tenký led. U bulimie do sebe alespoň nějakou živinu dostanete, ale u anorexie to končí častěji hůře.

Jak z toho ven? Na co si musíš dávat pozor, aby nedošlo k regresi?
Pomohl mi hodně sport, že mi to dalo režim. Rozfázuje mi to snídaně, večeři, abych někde nezajídala, protože to permanentní ujídání taky není dobré.

Co práce s psychoterapeutem?
Určitě s někým hovořit, ale nejvíc ten režim. Jakmile režim není, tak se ten den nějak rozplizne a nejlépe tam dát sportovní aktivitu, jít na vzduch. Když tam jsou blikance, tak mi pomáhá sebrat se a jít se projít a dost často ty myšlenky přejdou. Pomáhá taky mít někoho na telefonu, aby se dalo s někým pokecat, když to na něj jde.

Marcelo, olympiáda v Tokiu byla hodně okleštěná díky covidu. Jak moc tě mrzí, že se nepodíváš do Paříže?
To byl jeden z hnacích motorů, abych si to prožila se vším všudy. Byla v českém domečku, fandila s ostatními sportovci a koukala na jiné sporty. Budu se ale koukat v televizi, jsem s tím smířená a nic to se mnou nedělá. Budu držet pěsti všem sportovcům.

Do 31 let byla amatérkou, loňský šampionát v Dauhá ale maratonkyni Joglové zařídil profesionální smlouvu

Číst článek

Bolelo to?
Svým způsobem jo, ale postupně se prolamovaly ledy. Budu fandit a držet pěsti všem sportovcům. Jsem ráda, že jsem byla v Tokiu, protože mě bavila ta cesta, kam až mě to pustí. To jsem si prožila a bylo to krásné.

Slyšela jsem, že jsi potřebovala zlepšit čas jen o pár minut a měla jsi na to dva roky. Srazit minutu nebo dvě na maratonu je tak těžké?
Ano, to je sakra těžké. Zdá se to, že ne, ale je to těžké. Když se podíváš na nějaké časy sportovců, že třeba se točí okolo 2:30, tak pak hledáš maličkosti včetně obuvi, výživy, aby si to ten den prostě sedlo. Já ty skoky docela měla, takže mě to dost naplňovalo.

Dostala ses k bilancování nad kariérou?
Nejlepší forma byla přesně před tím covidem. Pořád ve mě rezonuje mistrovství světa v Dauhá, kde jsem skončila dvacátá. Běželo se o půlnoci a já si v tu chvíli ani neuvědomovala, jak je to dobré. Bylo to tak nové a rychlé, že jsem si to nestačila uvědomit. Ležela jsme pak v posteli, dostávala tolik přání a gratulací a nemohla usnout. To byla taková slast, že se rozplynu do postele. Pak byl taky krásný pocit po Enschende, kde jsem splnila limit. Byl to první maraton, kde si vše sedlo, jak mělo. Nebyla extrémní krize a měla jsem i energii zafinišovat. Organizovala to NN pojišťovna, takže tam byl i Eliud Kipchoge, nejlepší maratonec, takže vše šlapalo jak hodinky. Nic jsem tam nepodcenila, veškeré myšlenky šly do závodu a bylo to skvělé.

Pět maratonů jsem sbírala zkušenosti a teď to vyšlo náramně, těší Stewartovou po olympijském limitu

Číst článek

Byli tam i vodiči, kteří běželi na přesný čas, to jinde nebývá?
Bývají vodiči, ale ne všude a rozhodně na ně není takový spoleh. Poprvé jsem zažila, že tam i jezdili a kontrolovali, jestli jde vodič přesně na čas. Můj cíl byl v tu chvíli jen to, abych se držela vodiče, nic víc. To bylo úplně skvělé.

Na začátku května se běžel Pražský maraton. Jaké to letos bylo v roli přihlížející?

Byl to pro mě nový a hezký zážitek. Zjistila jsem, co je to dělat support, protože běžel přítel, tak jsem se snažila ho povzbuzovat.

Jsou to nervy?
On necílil na nějaký extra čas, jen si to chtěl zaběhnout. Byly to nervy, abych ho neminula, to by mi bylo líto. Vracelo mě to hodně zpátky na začátek, na který bych skoro zapomněla, že jsem byla taky jednou z těch běžců. Bylo zajímavé sledovat běžecký projev, jak se v čase mění. Bylo hrozně milé, že mě lidi poznávali, když běželi okolo a vynutilo jim to úsměv na tváři.

Na instagramu jsem viděla, že jsi někoho natáčela na telefon a říkala tam „konečně“. Co jsi tím myslela?
Musela jsem tam dát komentář, že to bylo na mě. Nenapadlo mě holky natočit, takže jsem mluvila na sebe, že jsem si konečně vzpomněla. Myslím, že i jedna běžkyně se tam pousmála.

Kdyby někdo chtěl se pod tvým mentoringem zlepšit, tak má šanci se od tebe něco naučit nebo přijet na kemp?
Určitě mají možnost, ale má trochu výčitky, že jsem ještě nedodělala webovky, kam by se mohli dívat. Bude to ale brzy, ale když někdo sleduje instagram, tak se tam snažím dávat nové termíny. Když mi někdo napíše e-mail, tak se nebráním a dávám individuální lekce a píšu tréninkové plány. Nejčastější jsou prodloužené víkendy na Lipně, děláme to s kamarádkou, co tam dělá jógu. Nově to bude i na Mallorce a v Livingu s kolama, na to se těším moc.

Kdybych chtěla běžet Pražský maraton, tak jakou časovou osu si mám připravit, abych se připravila na takovou trať?
Já se vždycky s lidmi sejdu, pokecáme, jak jsou na tom. Může to být půl roku, kdo má zkušenosti, tak se to zkracuje, ale čtyři měsíce minimálně.

Je to víc o tréninku, nebo o hlavě?
Hlava je mocná, ale hlavou dáš půlku. Maraton je už nějaký extrém pro tělo, je tam jiné energetické krytí a klouby trpí, když nejsou připravené. Takové ty hecy, že to dáš z fleku, to si akorát zprotiví běh a poškodí si zdraví.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít