Zabijeme tě, napsali mu na výlohu. Walid se bez dcery vydal na nebezpečnou cestu z Venezuely do USA
Statisíce lidí ročně přicházejí v zoufalé situaci k americké hranici a doufají, že na její druhé straně začnou nový život. Ale jen menšině těch, co touží po azylu, se to podle vládních statistik podaří. Někteří neuspějí, jiní zemřou cestou. V dalším díle seriálu Radiožurnálu představujeme muže z Venezuely, který patří k těm šťastnějším. I za pomoci pašeráků se do USA dostal, teď je tam legálně a čeká na výsledek azylového řízení.
S Walidem Shaabanem jsme vrstevníci, máme podobně staré děti a stejnou úroveň vzdělání. Ale abychom si mohli povídat v bezpečí této kavárny na předměstí Washingtonu, on na rozdíl ode mě musel před víc než rokem opustit svou pětiletou dceru a podniknout riskantní cestu. Na vybranou ve Venezuele moc neměl.
„Provozoval jsem tam pekárnu. Sice jsem bezpečnostní inženýr a grafický designér, ale když se dostal k moci diktátor Maduro, najednou ze mě byl taxikář. Pak jsme s kamarádem založili pekárnu. Ale museli jsme platit výpalné policii, která nás chodila vydírat. K tomu dlouhé výpadky elektřiny,“ popisuje pro Radiožurnál.
„Když jsme s majiteli ostatních podniků v ulici uspořádali protest, policajti mě zatáhli do auta, mlátili mě do hlavy a aby mě nezastřelili, musel jsem zazpívat prorežimní píseň. Šel jsem pak podat stížnost. Výsledkem bylo, že mi rozmlátili výlohu a na dveřích nechali vzkaz: Zabijeme tě!“
V tu chvíli prodal byt a auto, na což vydělával celý život. V zemi plné násilí, korupce a hladu dostal ovšem v přepočtu jen směšných 55 tisíc korun.
Vypráví mi, že to nestačilo ani na zaplacení „kojota“, jak se přezdívá mexickým pašerákům, kteří převádějí lidi do Spojených států. Ten si naúčtoval 3000 dolarů, tedy zhruba 68 tisíc korun. Za Walida zaplatil americký bratranec. Jenže ještě bylo potřeba dostat se do Mexika – a Walid se chtěl vyhnout extrémně nebezpečné cestě přes džungli Darien.
‚Nejhorší týden v životě‘
Dojel tedy k hranici s Kolumbií a tam si najal za 30 dolarů převaděče s džípem, aby se vyhnul venezuelským vojákům. Za hranicí ho zastavil FARC, kolumbijská gerila. Po výslechu a ozbrojeném doprovodu do nejbližšího města zaplatil 100 dolarů a byl volný. Nasedl na letadlo do Bogoty a pak do Mexika. Tam při hraniční kontrole měly začít zaplacené služby mexického podsvětí.
4:06
Úkryt z klacků, žádná tekoucí voda. Uprchlíci s malými dětmi na mexické hranici sní o USA
Číst článek
„Dostal jsem zprávu, ať jdu při pasové kontrole k přepážce číslo šest, že tam mají ‚kojoti‘ svého člověka. Jenže šestka byla prázdná! Dumal jsem, co teď. Zvládl jsem to nakonec u jiné přepážky a vstoupil do Mexika jako turista. Ještě v letištní hale mě ale zastavil policista. Že prý ví, že chci do USA, a chtěl 100 dolarů, jinak že mi bude dělat problémy. Dal jsem mu poslední peníze. Pak jsem omdlel před nástupem do letadla do Monterrey,“ vzpomíná.
Po ošetření odletěl dalším letadlem. Po přesunu do Monterrey už se ho ujali převaděči. Ubytovali ho v domě se stravou a s desítkami dalších lidí se stejným cílem. Jednoho dne ho v kufru nákladního auta převezli do Matamoros, města u hranice. Po půlnoci nastala hodina H, odjezd k řece. Tam se skupinou dvou set lidí včetně dětí a seniorů už na vlastní pěst přebrodili Rio Grande.
4:02
‚Celníky zajímá jen vlastní profit.‘ Tým dobrovolníků pomáhá uprchlíkům na mexických hranicích
Číst článek
„Když nás objevil pohraničník, řekl nám: ‚Vítejte ve Spojených státech.‘ A zeptal se, kolik nás je. Pak nás naložili do autobusů a vezli nás pět hodin dál do Texasu. V detenčním zařízení jsem strávil týden. Místnost bez oken asi třikrát deset metrů, bylo nás tam čtyřicet. Na spaní na podlaze jsme se museli po třech hodinách střídat, zbytek musel stát, pro všechny místo nebylo. Žárovku nikdy nezhasínali. Záchod byl v rohu, dělat jste to museli přede všemi. K snídani jablko, k obědu jedno burrito, k večeři sušenka. Byl to nejhorší týden v mém životě,“ doplňuje.
Na jeho konci ale Walida zavolali a řekli mu, že smí odletět do Washingtonu, kde se za něj zaručil strýc, který tu žije. Walid musel odevzdat pas, rok ho úřady sledovaly pomocí GPS, ale už má řidičák, pracovní povolení, část peněz posílá dceři do Venezuely a čeká na výsledek azylového řízení.
Z nejistoty je prý nervózní, z možné deportace zpátky do Venezuely má strach. Doufá ale, že všechno dobře dopadne a že bude moct přivézt i dceru, která v rodné zemi nemá žádnou budoucnost. I to ostatně byla jeho velká motivace k celé téhle anabázi.
