‚Jsou tu místo učitelů uprchlíci.‘ U Varšavy se školicí středisko přeměnilo na ubytování pro utečence
Více než dva miliony uprchlíků z válkou zmítané Ukrajiny, kteří hledají útočiště v Polsku, se postupně z přijímacích středisek stěhují do svých nových domovů. Ubytování jim nabízejí jak lidé ve svých domech a bytech, tak zájmová sdružení nebo nevládní organizace, které nabízejí svá rekreační střediska nebo ubytovny. Několik desítek ukrajinských uprchlíků našlo nové místo k životu ve školicím centru ministerstva školství v Sulejówku u Varšavy.
Trefit v lesoparku v Sulejówku do toho správného místa není jen tak. S navigací jsem ale našel, co jsem hledal, a setkal se s ředitelem střediska pro další vzdělávání učitelů Tomaszem Mladejem.
„Jsme ve školicím centru v Sulejówku. Tady kdysi pobýval Józef Pilsudski a také skladatel Ignacy Paderewski. Tady míváme školení pro učitele z celého Polska. Je tu několik desítek pokojů. Jedno, dvou i třílůžkové. Má vlastní kuchyň a jídelnu. Je to soběstačný objekt,“ popisuje Radiožurnálu Mladej.
„Teď jsou tu místo učitelů uprchlíci. Celkem 60 lidí, z toho 32 dětí. Obsadili jsme jimi prakticky celé školící středisko,“ doplňuje ředitel střediska.
Ministerstvo školství dalo k dispozici svůj objekt. O zajištění potravin a dodávky dalších potřebných věcí pro běžence z Ukrajiny se ale stará někdo z úplně jiného koutu Polska.
Podle předsedkyně sdružení Inovace a vzdělávání pro pomoc hendikepovaným ve středopolské Radomi Katarzyny Slawińské se mezi členy této organizace zprávy šíří jakoby tichou poštou nebo tam tamy.
Když někdo z členů sdružení zjistí, že je někde třeba pomoci, všichni se vrhnou do práce. Stejně jako tentokrát. Zareagovala na facebookový post ředitele střediska pro vzdělávání učitelů Tomasze Mladeje, ve kterém pracuje.
„Můj šéf napsal na facebook, že do školicího centra v Sulejówku jede skupina uprchlíků jen s tím, co si stihli v rychlosti na útěku z domova pobrat. To bylo ve čtvrtek. V pátek jsem mu napsala mail s dotazem, co ti lidé potřebují. V sobotu jsme s kolegyní vyjeli dvěma auty naplněnými až po střechu vším, co bylo pro jejich první dny pobytu potřeba,“ vypráví Katarzyny Slawińská.
„Vozíme tam vlastně všechno. Brambory, ovoce, zeleninu, mléko, kukuřičné lupínky, trvanlivé potraviny, kosmetiku, oblečení. Prostě to, co je zrovna potřeba. Dary přinášejí členové sdružení, ti, kdo navštěvují naše kurzy pracovní terapie a chráněné dílny tady v Radomi, a také jejich rodiče. Když se objeví potřeba něco udělat, tak prostě zareagují všichni najednou.“
Z Donbasu do Polska
Příjemci této pomoci jsou třeba Naděžda, Natalia a její syn Nazar z Donbasu. Bydleli nejdříve v Makyivce. Když začaly v roce 2014 boje proruských separatistů s ukrajinskými silami, utekli do města Slavuta. I odtamtud je ale teď vyhnala válka.
„Pomohli nám dobrovolní záchranáři. Neměli jsme se jak z města dostat. Shromáždili pro nás peníze na jízdenky, a tak jsme mohli přijet sem do Polska,“ říká Naděžda s dcerou Natalií.
Nejdříve strávili několik dnů v přijímacím středisku ve varšavské sportovní hale Torwar a pak dostali umístěnku do školicího střediska ministerstva školství v Sulejówku.
Natalia se chce naučit polsky a najít si práci ve svém oboru. Na Ukrajině pracovala v oblasti počítačů. Byla administrátorem webových stránek. IT službám se chce věnovat i v Polsku.
Nazar půjde do školy a babička paní Naděžda bývala učitelka. Chce se také naučit polsky a své povolání oprášit. Celá rodina vidí svou budoucnost v Polsku. Na východ Ukrajiny se už nechtějí vracet. Nemají totiž ani kam.
Natalia si přeje hlavně to, aby byl mír. Aby se lidé na Ukrajině zase mohli radovat a usmívat se jako ti v Polsku. Její matka paní Naděžda si přeje, aby mladí muži, kteří brání jejich už beztak zničené domovy, přežili a aby se i jejich rodiny dočkali štěstí, jaké potkalo je.
