„V dubnu a červenci 1952 proběhly dva velké vykonstruované procesy – Kepka a spol., na základě kterého se ve vězení ocitli Václav Renč nebo Josef Kostohryz. Při druhém brněnském procesu bylo obžalováno 15 lidí. V souhrnu obdrželi trest ve výši 266 let. Mezi odsouzenými byli literární kritik Bedřich Fučík, spisovatelé Josef Knap a František Křelina a básník Jan Zahradníček,“ popisuje literární historička Petra Loučová.

Básnici, literáti se i přes nepříznivé podmínky táborů nucených prací snažili dál tvořit. O poezii, která tehdy vznikala, historička tvrdí:

„Vězeňská lyrika nebyla homogenní, ale je možné ji charakterizovat jako poezii kontrastů. Svět ,tam‘ a svět ,tady‘ v cele. Fyzická nesvoboda ale i svoboda ducha, jednotvárná každodennost vs. vybočení.“  

„Jako příklad můžeme uvést Václava Renče-vězně z Leopoldova. Vedle intimní lyriky psal velká básnická díla, jako Popelka Nazaretská nebo Loretánské světlo. Existují celé legendy, jak se je vězni učili nazpaměť, předávali mezi sebou a dokonce byly vyneseny na svobodu,“ popisuje historička.

Básník, který po propuštění žil pouhých pět měsíců, ale stihnul si své texty alespoň zapsat, byl Jan Zahradníček. Ten jinému politickému vězni, mladíkovi Jiřímu Stránskému, doporučoval, že pokud se chce naučit „vládnout jazykem“, měl by být nejdřív básníkem.

Nebyl papír, tak psali na ten cigaretový

Podobně se k poezii za mřížemi dostal Karel Pecka, pozdější spisovatel a výrazná osobnost české literatury.

Pecka byl dokonce přesvědčený, že první samizdat v Československu vzniknul v roce 1953 v lágru Nikolaj – tam nebyl ani papír a tak všichni psali na cigaretové papírky. Museli tak psát stručně, a tak psali básně.

„Jiří Hejda charakterizoval své básnění jako antidepresivum a recept proti duševnímu stárnutí,“ říká historička Loučová o osobnosti a díle Jiřího Hejdy, národohospodáře a politika odsouzeného v procesu Milady Horáková a spol. A dodává: „Matematika v sobě nezapřel, protože sonet byl matematický úkol, pravidelná veršová struktura přinášela řád a sonety se daly dobře učit zpaměti.“

Vězeňkyněmi byly také ženy, jednou z nich byla Božena Jíšová-Kuklová.

„Jako mnohé z jiných vězeňkyň začala psát až ve vězení. Zajímavé je, že podle jejich vzpomínek se o básnění pokoušela každá druhá žena. V jejich osamocení je posilovala poezie útěšná. Zachovaly se básně jako gratulace k svátkům. Jednou z nejaktivnějších byla v pardubické věznici Nina Svobodová.“  

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli ve věznicích a lágrech vznikala poezie, Loučová odpovídá: „Ano, vznikala. Tato poezie z 50. let je i se svými limity stále zajímavější než to, co vznikalo oficiálně a pod vlivem socialistického realismu a ideologického zadání.“

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Ivany Chmel Denčevové.

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít