‚Knihou jsme otevřeli cestu dalším Romům. Nakopne je ke psaní,‘ věří držitel ceny Magnesia Litera Banga
Kniha Skutečná cesta ven zrála 15 let. Napsal ji Patrik Banga, muzikant, spisovatel a programátor, který je také prvním romským autorem, který získal ocenění v soutěži Magnesia Litera. „Jedna fáze byla knihu napsat, dlouho to trvalo a pořád jsem to odkládal. Pak nastal ping-pong s editory, pak přišli grafici a vydalo se,“ popisuje zrod knihy Banga.
Má být součástí vaší vizitky, že jste Rom?
Já myslím, že už snad ani ne. Já myslím, že škatulkování trvá třicet let. To, že je někdo romský novinář, tak ho dělá exotickým něco tak normálního. Člověk už to ani nechce. To je jako kdybych o vás psal, že jste český novinář v Čechách.
Devadesátky byly pro nás všechny bolestná zkušenost. Svým dětem říkám, že se po nich celý život bude někdo vozit, že musí být třikrát lepší než ostatní, popisuje Patrik Banga
Když si přečtu web Romea, tak tam píšou, že jste historicky první romský autor, který obdržel Magnesii Literu, takže pro tu komunitu to musí mít nějaký význam.
To rozhodně jo. Nešlo se tomu vyhnout, protože jsem byl první. Ale až bude druhý, třetí, čtvrtý, tak to nebude romský autor, ale prozaik, básník, zkrátka autor.
Bylo těžké knihu vydat, dostat se k jejímu dopracování?
Má to dvě fáze. Jedna byla knížku napsat. To pro mě bylo složité, protože to dlouho trvalo. Když jsem se dokopal k tomu, že jsem knihu napsat, tak už to tak složité nebylo. Pak nastal ping-pong s editory. Mezi tím jsme na knížce pracovali s mojí kolegyní Terezou Janků. Pak přišli grafici, vydalo se a teď jsme tady.
Jak takové ocenění může motivovat ostatní Romy? Řeknou si, není to tak špatné, dostali jsme cenu? Berou to tak?
Myslím, že jo. Podle reakcí, co vidím, tak přesně tohle říkají. Romská literatura je zde desítky let. Můj prastrýc Banga, básník a prozaik - státní cena za literaturu. Teď si myslím, že to nakopne lidi, kteří si říkají, že nás nikdo nebude kupovat a vydávat, protože jsme Romové. A teď si najednou řeknou, že Banga dostal cenu a začnou psát také.
Věřím tomu, že to tak bude. Jsem bytostně přesvědčený, že teď jsme skutečně otevřeli dveře.
„Když jsem pak šel k dospělému doktorovi, vyžádal jsem si svou složku zdravotní dokumentace. A z toho se mi udělalo zle. Neustálé poznámky „Pozor: cikáni, cikánský způsob života.“ To byl čirý rasismus. V těch poznámkách, nikoli v diagnózách, tam byly klasické nemoci. Těch poznámek, které se týkaly rasy, to bylo neuvěřitelné, já jsem vůbec nevěřil, že je to možné. “
Měl jste jako dítě u lékařů problém s tím, že jste Rom?
To samozřejmě problém byl. Když jsem byl na patnáctileté prohlídce, doktor se mě úplně vážně ptal, jaké beru drogy, jestli mám nějaké pohlavní nemoci a podobně. Vůbec jsem mu nedokázal vysvětlit, že samozřejmě žádné drogy neberu, protože by mě to ani nenapadlo, navíc máma by nás zabila. On tak automaticky předpokládal, že to tak je.
Magnesii Literu podruhé v historii vyhrála sbírka básní, titul získala Jana bude brzy sbírat lipový květ
Číst článek
Když jsem pak šel k dospělému doktorovi, vyžádal jsem si svou složku zdravotní dokumentace. A z toho se mi udělalo zle. Neustálé poznámky „Pozor: cikáni, cikánský způsob života.“
To byl čirý rasismus. V těch poznámkách, nikoli v diagnózách, tam byly klasické nemoci. Těch poznámek, které se týkaly rasy, to bylo neuvěřitelné, já jsem vůbec nevěřil, že je to možné.
Tu zprávu mám dodnes schovanou a jednou z toho udělám povídky. Abych čtenářům přiblížil, co si o nás doktoři vedli ve složkách.
Kdo byl váš novinářský idol?
Vždycky mě bavil Pepa Klíma, přestože si myslím, že způsobil částečný exodus Romů do zahraničí. Natočil tu slavnou reportáž, kde vykreslil Kanadu jako ráj na zemi, spousta Romů to tak pochopila, sbírali se a odcházeli. Ale Pepa Klíma byl pro mě fakt dobrý novinář. Rád jsem četl také texty Radka Johna.
Mám spoustu novinářů-přátel, kteří byli mými vzory. Máme tu dobré novináře, jen mi přijde, že se dneska ztrácí zájem jít po věcech do hloubky, chodíme po okraji, říkáme zdánlivě důležité věci, ale nehledáme ty nejdůležitější.
Zeď rasismu v devadesátých letech
Jaká je vaše základní vzpomínka na Žižkov?
Soudržnost, komunita, domov, baráky a zahrady. Žižkov v devadesátkách byl komunitní tím, že tam bylo hodně lidí, nejenom Romů, žilo se tam všude. Představte si, že jste dítě a můžete jít v Bořivojově ulici, která je dlouhá a bylo tam 42 hospod, ke každé tetě na oběd, protože jste všude mezi svými. A to je nejzákladnější vzpomínka.
Romové nadále čelí diskriminaci téměř ve všech aspektech života, míní komisařka Rady Evropy
Číst článek
A proč už to není?
Spousta lidí se vystěhovala do různých částí, dneska jim říkáme vyloučené lokality, do Litvínova, Chomutova, Mostu, Ostravy. A pak je to sociálně ekonomická situace – lidé nemají peníze na to, aby se mohli starat o ostatní. Za „socíku“ jsme se měli stejně, všichni jsme nadávali, měli jsme stejné hadry, nikdo se neměl výrazně lépe.
Žižkov byl specifický tím, že tam byla velká komunita, všichni se znali, a to už nikdy nebude. Možná někde na Slovensku v malých městech, ale Žižkov, to byl stát ve státě.
Říkali vám rodiče, že to nebudete mít jednoduché, protože jste Rom? Nebo s tím byli smíření?
Oni to nevěděli, protože za socíku byli dělnická třída, a i když tady byli lidé, kteří nás neměli rádi, tak si to prostě nedovolili říct. A pak najednou, když přišla revoluce, byli ve stejném šoku jako my, nadávali nám ve škole i rodičům začali najednou nadávat v práci.
Takže tím procházeli stejně jako my. A když táta přišel o zaměstnání, myslím si, že poprvé narazil na zeď rasismu, kdy už ho zaměstnat nechtěli. Pro nás všechny byly devadesátky bolestná zkušenost.
Svým dětem jsem od malička říkal, ať si dají bacha. Dceři, která je tmavší, jsem říkal: „Pozor, celý život se po tobě bude někdo vozit, musíš být třikrát lepší než ostatní.“ A tohle jim říkám furt, vždy když si přijdou stěžovat, tak jim řeknu: „Mlč a makej víc“.
Kde se u Patrika Bangy vzala vášeň pro hudbu? A jak se dostal k novinařině? Poslechněte si celý rozhovor nahoře v audiu.
