V Polsku není důležité, kdo je gay. Důležité je, že to můžete použít jako obvinění, říká režisér
Chléb a sůl v českých kinech – z polského dovozu a ve skvělé kvalitě. Výrazný debutový film Damiana Kocura vypráví o dvou bratrech, kteří s rozdílnou mírou ambic hrají na klavír. O prázdninách se sejdou ve svém rodném městečku. Letní bezčasí je plné návštěv kebabového bistra a agresivity. Začíná se schylovat k tragédii. „Nikdo není vůči násilí imunní,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál režisér Kocur.
Co jste se snažil říct o životě na polském maloměstě, kde se Chléb a sůl odehrává?
Příběh, který ve filmu vyprávím, se může stát dost kdekoli. Pocházím z malého města na jihu Polska u Katovic, kousek od českých hranic, takže ho propojuju i s tím, co si sám pamatuju z dospívání. Chtěl jsem hlavně vyprávět o násilí. O tom, kde se bere a jak to může skončit.
Hlavními hrdiny filmu jsou dva bratři, oba se věnují hudbě. Můžete nám je přiblížit?
Tymek je starší, studuje ve Varšavě a je uznávaným pianistou, specialistou na Chopina. Jeho bratr žije s matkou na maloměstě a není tak ambiciózní, víc si užívá života. Tymek tomu nerozumí. Snaží se mu pomoct, ale takový tvrdým způsobem. Zábavné je, že oba herci pocházejí ze sedmi sourozenců a tři z nich jsou pianisti. Ve filmu by to ale bylo trochu moc.
‚Slovo potrat v nich vyvolá amok.‘ Polská policie podle médií ponižuje ženy podezřelé z prodělání interrupce
Číst článek
Xenofobie a rasismus prostupují polským maloměstem a schyluje se k tragédii…
Zásadní podle mě je, že nikdo není proti násilí imunní. Rádi si to o sobě myslíme, ale není to tak. Často to ani nerozeznáme. Někdy se chováme násilně vůči našim blízkým, dětem, partnerům. A nemusí jít o fyzické násilí. I jediné slovo může být akt násilí.
Film je založený na skutečném případu, který se stal asi před třemi lety. Zajímalo mě, jak se to vyvíjelo od pouhých slov ke skutečné vraždě, u které film končí. Nebojím se to prozradit, protože můj film není krimi. Zajímá mě, jak k tomu může dojít.
Máte nějaký recept, aby naše společnost taková nebyla?
Nedávám žádné odpovědi, svým filmem jen kladu otázky. Řekl bych snad jen, že na násilí nemůžeme nereagovat. Pasivita je sama o sobě násilí. Ať už z jakéhokoli důvodu, když se bojíme nebo jsme egoističtí. Naše společnost je individualistická. Nikdo se nestará o společenské vazby. Společnost je atomizovaná. Zvlášť v Polsku, v současnosti snad nejvíc polarizované společnosti v Evropě.
Význam v Česku
Už vám někdo z diváků říkal, že Chléb a sůl má stejný význam v Polsku i Česku?
Ano, jsme si blízko. Nevěděl jsem to, že chléb a sůl má v Česku stejný vítací význam, ale zaslechl jsem, že je to podobně používané i v arabštině. Titul filmu je ale myšlený ironicky. Zní archaicky a především, jsou to hosté, kdo přicházejí s chlebem a solí, ne hostitelé. Arabští přistěhovalci totiž ve fast foodu hostí Poláky kebabem, ne naopak.
Byl Fryderyk Chopin gay? A záleží na tom ve vašem filmu?
Chopin napsal jednomu z kolegů komponistů dopisy, které pak odborníci v tomto ohledu zkoumali, ale tehdejší etiketa byla prostě jiná. V Polsku máme velký problém s LGBT+, protože vláda se podobně jako Orbán v Maďarsku pokouší LGBT+ využít jako politický nástroj. Hrozí, že „zničí tradiční rodinu“.
Podle mě na tom vůbec nezáleží, jestli byl Chopin gay. A ani Tymek, jestli chcete znát mojí interpretaci, není gay. I když jakoby bezdůvodně odmítá dívku, která se ho pokouší svést. Podstatné je, že samo to „obvinění“ může být použité jako zbraň. Tolikrát už jsem slyšel bandu dětí, která někomu nadává, že je „buzna“. Neuvěřitelné.
Je tedy podle vás film dobré médium k tomu, aby pomohlo budovat vazby a celospolečenskou komunikaci?
Nemyslím si, že film má dostatečnou moc měnit společnost. Jde vždycky o dlouhodobý proces. Jeden film nic moc nezmění. Ale musíme být velmi opatrní, jak o některých věcech mluvíme, abychom nepolarizovali společnost ještě víc.
To nyní sledujeme s filmem Agnieszky Holland Hranice. Nikdo nečekal takovou vlnu nenávisti. Můj film přijala pozitivně pravicová i levicová kritika, ale ministr Piotr Gliński o něm řekl, že to je protipolský film.
Agnieszka Hollandová v Hranici říká nepříjemnou pravdu o Polsku a Evropě
Číst článek
Protipolský film? Už zase?
Ano, můj film taky. Protože nás prý ukazuje jako špatný národ. Neměl jsem šanci to ministrovi vysvětlit, ani říct, že se film zakládá na skutečných událostech. Předpokládám ale, že ministr můj film ani neviděl.
Každopádně musíme být při tvorbě opravdoví a poctiví. Nevím, jestli je možné natáčet filmy, které lidi budou sjednocovat. Možná ano, možná ne.
Připravujete další filmy?
Ano, moc se těším na to, až budu moct být zase na place. Můj nový film je o válce na Ukrajině, a to bez toho, abychom válku ukázali. Budeme totiž natáčet na Kanárských ostrovech. To samo o sobě bude pro mě novinka, točit ve Španělsku v ukrajinštině.
Jeden z mých herců je Ukrajinec žijící v Praze, chystám se tu s ním setkat. Ale připravuji ještě další dva až tři projekty.
