Humanitární katastrofa odehrávající se na hranicích Běloruska a Polska potvrdila, že Evropa neumí čelit zlu do té míry, že k němu sama přispívá. Režisérka Agnieszka Hollandová to ve snímku Hranice, který měl tento týden světovou premiéru v hlavní soutěži festivalu v Benátkách, ukazuje neuhýbavým způsobem.

Premiéry Pavla Sladkého Bělověžský prales 17:59 7. září 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Polská režisérka, scenáristka a producentka Agnieszka Hollandová patří mezi velmi produktivní tvůrkyně s dlouhou kariérou v Polsku, Česku i Spojených státech. Její kariéru charakterizují jasné občanské postoje a zájem o etické otázky vzešlé z dějin 20. století i současnosti. Přesto její nejnovější film vystupuje do popředí jako jeden z nejaktuálnějších a nejnaléhavějších.

Hollandová se v Hranici věnuje temné hodině evropské humanity, která nastala poté, co běloruský diktátor Lukašenko začal v roce 2019 na bělorusko-polskou hranici, vedoucí bažinatým bělověžským pralesem, ve velkém dovážet uprchlíky, především z Blízkého východu.

Polsko odmítalo migranty na své území (a tedy i na území EU jako takové) vpustit, a tak bylo velké množství lidí uvězněno v zoufalé situaci v pralesní zóně nikoho. Tato situace trvá bohužel do určité míry dodnes.

Polský ministr odsoudil nový film Hollandové. Příběh uprchlíků přirovnal k nacistické propagandě

Číst článek

Někdejší absolventka FAMU, tvůrkyně nominovaná na Oscara za film Evropa Evropa a prezidentka Evropské filmové akademie tuto situaci rekonstruuje na základě pečlivých rešerší. A s patrným zájmem o procedurální stránku věci.

Nenatáčí dokumentární rekonstrukci, neimituje například reportážní snímání rozpohybovanou ruční kamerou, ale dosti pečlivě nás uvádí do situace. Jak se syrská rodina a afghánská žena na hranici ocitnou, jaká jsou jejich očekávání, jak přicházejí o spojení s vnějším světem, jak s nimi nakládají pohraničníci obou zemí. Není to tedy lehká podívaná.

Perspektivu migrantů doplňují další příběhy, zvýrazněné členěním do kapitol. Polský pohraničník má rozestavěný dům, těhotnou ženu a v práci čím dál větší potíž potlačovat výčitky. O základní lidské potřeby lidí zoufale roztroušených po pralese se snaží starat aktivistky a aktivisté z neziskové Grupy Granica.

K nim se přidává psycholožka, která se k běloruské hranici odstěhovala po smrti manžela, který umřel na covid. Doufala v klid venkova, namísto toho ji do víru událostí dostane surová tragédie, které je přímým svědkem. Hraje ji mimochodem Maja Ostaszewská, známá polská herečka a aktivistka v jedné osobě.

Tyto čtyři perspektivy Agnieszka Hollandová spojuje v jednolité vyprávění. A hlavně, etický pohled na věc nabízí jen jeden.

Evropa nenašla způsob, jak skloubit materiální a bezpečnostní obavy o sebe samotnou se svou kulturní tradicí a základními morálními hodnotami. Tváří v tvář odpornému cynismu běloruského diktátora přijala výklad, že migranti na hranici „nejsou lidé, ale Lukašenkovy projektily“, které je potřeba odrážet. A protože se brání, křičí o pomoc a kladou zoufalý odpor, nezbývá než občas některé z nich, živé nebo mrtvé, přehodit přes klubka ostnatých drátů na druhou stranu hranice, nebo zbavit se důkazů.

Ukrajinská paralela, ve které se naopak Poláci ukázali jako největší spojenci jiného svého východního souseda, dokládá, že ve vztahu k migrantům podléháme předsudkům, obchodu se strachem a že evropská humánnost má své limity, jiné než principiální.

V Hranici zaslechneme jméno aktuálního polského prezidenta Dudy a vidíme důstojníky předávat podřízeným informace o tom, jak nehumánně zacházet s lidmi. Film je to tedy nejenom aktuální, ale navýsost konkrétní. Dost na to, aby Agnieszky Hollandové dopředu předpokládala problémy a nežádala Polský filmový fond o podporu z veřejných peněz.

Namísto toho její producenti našli soukromé zdroje a podpory se dočkali v zahraničí, mimo jiné v Česku od producentky Šárky Cimbalové, Státního fondu kinematografie a České televize. Snímek tak sestavil střihač Pavel Hrdlička a v epizodní roli se v něm mihne Milan Šteindler.

Česká tvorba režisérky (Šarlatán, Hořící keř) však ve srovnání s naléhavostí Hranice zpětně vypadá jako mainstreamový čajíček, jako biografická ohlédnutí s minimálním znepokojivým potenciálem pro současnost.

Totéž bychom snad mohli částečně říct i o některých jiných nedávných projektech Agnieszky Hollandové, jako byl příběh z doby stalinského hladomoru na Ukrajině Pan Jones nebo V temnotě ze Lvova za druhé světové války. Ale právě to dělá z novinky výjimečnou podívanou zrozenou z autorské odvahy.

Varovné svědectví současníkům, konkrétní lidské příběhy a potřeba je vyprávět jsou tentokrát natolik patrné, že Hranice bude patřit k tomu nejlepšímu, co Hollandová za svou šest dekád dlouhou kariéru natočila.

Snímek Hranice byl uveden v hlavní soutěži 80. ročníku festivalu v Benátkách. V českých kinech má premiéru 19. října 2023.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít