Tři roky točili film a je z toho Velké nic… Partnerská a dokumentaristická dvojice Vít Klusák a Marika Pecháčková uvedla do kin autorské ohlédnutí za covidovou pandemií v Česku.

Premiéry Pavla Sladkého Praha 15:02 17. března 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dokumentární tragikomedii, jak jí říkají, natáčeli Pecháčková a Klusák tři roky. Zaznamenali řadu paradoxních i vyhrocených situací, věnují pozornost ale také různým poetickým detailům.

Nepokoušejí se o přesnou kroniku událostí, absentují titulky s daty a místy, ale o reprezentativní mapu společenských reakcí na vlny pandemie. Zahrnují do dokumentu některé z nejdůležitějších společenských a politických protagonistů od premiéra Andreje Babiše (ANO) přes biologa Jaroslava Flegra až po (dnes odsouzenou) antivaxerskou dezinformátorku s politickými ambicemi Janu Peterkovou.

V březnu diváky čeká smršť českých dokumentů. Premiéru bude mít Vyšetřovatel i snímek o Kuciakovi

Číst článek

Věnují pozornost životu sportovců za covidu (čemuž se věnoval koncentrovaně americký dokument Den, kdy se zastavil sport), dění v nemocnicích (tomu zase vícero dokumentů od českého TV projektu Nemocnice v první linii až po působivý bulharský snímek Iliana Meteva Okresní nemocnice), do malé míry i přírodním detailům (které rozvíjel z přírodovědných pozic Rok, který změnil Zemi), ale také občanským konstelacím doby – skupině kamarádek šijících roušky, romským rodinám a dalším.

Někteří z nich se ovšem ve Velkém nic objevují jen epizodicky a nepatří mezi postavy, kterým Klusák s Pecháčkovou věnují kontinuální pozornost a více se o ně opírají jako vypravěči.

Klusáka několikrát slyšíme do situací vstupovat zpoza kamery, když klade otázky, ale jinak se drží zpátky, nekonfrontuje protagonisty s jinými názory. To pro jeho předcházející tvorbu nebylo vůbec typické. Utváření dokumentární situace přímo režisérskou figurou bylo přímo principem věci v předcházejících, koncepčně pojatých snímcích jako 13 minut o bezpečnosti a provinivších se řidičích na českých silnicích, v diváckém hitu roku 2020 o online predátorech V síti (společně s Barborou Chalupovou) nebo v debutu z roku 2004 o reklamě a klamu Český sen (s Filipem Remundou).

Ve Velkém nic Klusák a Pecháčková zkoušejí jen s citem pozorovat. Koncepci jako by udával covid-19, respektive společenská rozkolísanost, kterou pandemie způsobila.

Velké nic je černobílý film. Volba této stylizace není v evropském hraném artovém i dokumentárním filmu ničím výjimečným, i když z hlediska producentů často limituje širší mainstreamové divácké přijetí. Tady je černobílá zřetelně motivovaná tím, aby se podařilo snímek natočený za různorodých okolností vizuálně sjednotit. A také odlišit od spousty obrazů z covidové doby ve zpravodajství, sociálních sítí, které jsou stále v čerstvé paměti.

Společně s pomalejším tempem a s řadou poetických intermezz, ve kterých se kamera zaměřuje na světlo, drobné detaily na chodnících nebo dveřích, ale film dává také bezmála meditativní přísliby. Ty nenaplní. Na to je dramaturgicky málo selektivní a přece jen příliš angažovaný v konkrétním společenském dění.

Jeden svět hledá cenu bezpečí. Lidskoprávní festival zahájí mozaika příběhů z války na Ukrajině

Číst článek

Na Velkém nic je přesto nejzajímavější, že poskytuje možnost ohlédnout se za zvednutou vlnou vášní s odstupem. Ne snad že bychom mohli doufat v nějaké celospolečenské poučení se z povahy věcí. Spíš se tu otevírá prostor pro osobní diváckou reflexi vlastního prožívání onoho „hyperobjektu“, který zavalil veřejné diskuse i na všechna nesouvisející témata a teď, doufejme, definitivně odezněl.

Zůstanou pro budoucnost určující spíš šrámy těch, kteří ztratili své blízké, přišli o důvěru v instituce v čele státu pro jejich neodborné a nepřehledné řízení věcí, nebo třeba těch, kteří pocítili periferizaci částí společnosti? Jinými slovy, zůstane ve společnosti vědomí překonané krize se všemi jejími propady a neočekávatelnými příležitostmi? Nebo bude Česko jen víc rozhádané a křehčí, než bylo před pandemií?

Krize se, jak se dnes během války a ekonomické nejistoty zdá evidentní, hromadí jedna ke druhé. Dokážeme zpětně lépe pochopit jiné názorové proudy společnosti, jejich různě motivovaný strach, odmítání, občanskou loajalitu, nebo naopak neposlušnost?

Velké nic je přes určitou snahu dost pragocentristický pohled na věc. Dá se to částečně pochopit i kvůli omezením spojených s pohybem během pandemie, ale přesto je to autorský pohled z Prahy, kde přilehlá zeleň není volnou přírodou, a tak se tam musí nosit roušky.

Ještě konkrétněji je to pohled z pražského náměstí, kde během lockdownu zcela utichne čilý pohyb, jindy tam dorazí demonstranti a ještě jindy Milion chvilek připraví svůj známý happening s namalovanými kříži za mrtvé. Méně obvyklý pohled, ve kterém by mocenské centrum nebylo výchozím bodem, ale stálo by až na druhé koleji, by byl cennější, autorsky výraznější a dal by událostem jiný rytmus.

O návštěvnosti Velkého nic bude samozřejmě rozhodovat nejvíc to, jestli se dnes diváci budou za covidem vůbec chtít ohlížet. O kvalitách filmu rozhoduje jeho empatie, ale také jeho protichůdné tendence rekapitulovat dění, bavit diváky paradoxními „koronasituacemi“, kontemplovat nad prožitou nepředvídatelnou etapou našich životů i znovu otevírat diskusi.

Dokument Velké nic měl v českých kinech premiéru 16. března 2023.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít