Česká kina jsou zavřená už půl roku, a tak mi každý – i jen vzdálený – pokus o návrat k normálu připomene, co mi nejvíc chybí. Ano, je to hlavně ten kolektivní zážitek z filmu, kdy se třeba ani tolik nesmějete tomu, co se odehrává na plátně, ale reakcím, které to vyvolává v pánovi čtyři řady za vámi.

Pandemie nás ovšem připravila i o další charakteristické kinozážitky. Křupání popcornu pod botami. Zkoprnělé sedací svalstvo. Přemýšlení nad tím, jestli vydržíte až do konce tříhodinového akčního spektáklu nebo o moc nepřijdete, když si během jedné scény rychle odskočíte.

Během sledování online přenosu, který se snaží navodit atmosféru kina třeba tím, že vám do obývacího pokoje před projekcí pouští veselé švitoření lidí a cinkání sklenic z baru v předsálí, mi velmi citelně došlo, o co dalšího mě ta domácí filmová konzumace připravila.

Vedle neschopnosti dívat se bez toho, aniž bych každých pět minut negooglila historické reálie nebo jen bezmyšlenkovitě nekontrolovala účty na sociálních sítích, je to třeba i fakt, že se úplně nehrnu do koukání na věci, které spíše než kulturní obohacení připomínají pořádně silný mentální klystýr. Příkladem za vše budiž nedávná americká – troufám si říct muzikálová – komedie Barb and Star Go to Vista Del Mar, kde Jamie Dornan na pláži mrská piruety a svou emotivní baladu směřuje přihlížejícímu hejnu racků.

Zařadit do takového programu Služebníky je skoro bláznovství. Jen těžko byste v loňské česko-slovenské produkci hledali jiný snímek, který by se tolik vzpíral podmínkám domácího kina.

Příběh o nelehké době a ještě těžším morálním rozhodnutí, v němž hlavní role ztvárňují dva studenti kněžského semináře (Samuel Skyva a Samuel Polakovič) v totalitním Československu, má od svých diváků nemalé nároky a působí vlastně až skoro antitelevizně.

Část z toho je daná formou, kdy za sebe snímek skládá střípky obrazových metafor. Část z toho zase vychází už ze samotného tématu, které zachycuje jedno z nejohavnějších období našich moderních dějin. Dilema, zda má mladý člověk zradit svá přesvědčení, aby se vyhnul postihu ze strany režimu – tady o tolik naléhavější, jelikož jde o muže víry – má navíc základ ve skutečnosti.

Kolaborace církve v komunistickém Československu mívala oficiální jméno, Pacem in Terris. Sdružení kněží spolupracovalo s tajnou policií, čímž pro sebe získávalo podstatné existenční výhody. V jejich opozici pak stála takzvaná podzemní církev, která se politickým zájmům nepodřizovala. Tajně vysvěcovala kněží, pašovala ze zahraničí zakázanou literaturu a sloužila bytové mše, což vedlo k pronásledování a věznění jejích členů.

Ze Služebníků dýchá jejich přítomnost. Je tu chlad i jistá odměřenost a do působivých černobílých obrazů Juraje Chlpíka je jasně zakomponovaný pocit strachu a paranoie prostupující každým koutem i prostou stěnou kláštera.

To zbavení se jakéhokoli přikrášlení prostupuje filmem mnohem hlouběji, přes kostýmy a výpravu až k filtru kamery, který se záměrně vyhýbá pastelovým barvám, jež často vídáme v příbězích z 80. let. Dává to smysl nejen pro střídmost kněžského semináře, ale i pro vyprávění samotné.

Nic tím pádem nebrání, abychom soustředili naši pozornost na zkušený projev rumunského herce Vlada Ivanova (naposledy jsme ho měli možnost vidět, jak si píská v Kanárech) i autentičnost dvojice mladých neherců, kterým byl do rukou svěřen nevděčný úkol: sehrát takto dramatický vnitřní konflikt uvnitř natolik stoického prostředí.

Služebníci jsou těžkým filmem ke sledování. Bezesporu ale patří k tomu vizuálně nejzajímavějšímu z loňské kinematografie. Pro domácí obrazovky jsou tak zároveň příliš velcí i příliš malí.

Služebníky uvedlo online Moje kino LIVE k prvnímu výročí své existence. Pokud to epidemická situace dovolí, měl by se snímek letos objevit i v kinech.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít