Nesmlouvavý hasič, obětavá medička a vytrvalá paralympionička. Tři příběhy odvahy a odhodlání

Praha 23. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Hasič

Kde přesně jste během povodní s kolegy zasahoval?
Zasahovali jsme v perimetru naší stanice, která se nachází v Přívoze u sjezdu na dálnici. Jednalo se o hlavní zatopenou oblast, takže Moravská Ostrava a hlavně část Přívoz.

Na sítích jsem viděla video, kde jste přemlouvali lidi k evakuaci, ale voda už byla tou dobou v domech, jestli jsem to správně pochopila. Kolik lidí zůstalo doma, i když už v jejich domech byla voda?
Byly to menší desítky lidí, evidovali jsme je na dvakrát. Při prvním odmítnutí jsme zvažovali, jestli je vhodné, aby tam daný člověk vůbec zůstával, brali jsme v potaz zdravotní stav, jestli to byli starší lidé a podobně. A samozřejmě byli lidé, kteří odejít odmítli, a my jsme se jim snažili vysvětlit, proč je důležité, aby s námi odjeli, že evakuace, v tomto případě spíš už záchrana, pokud je převážíte na člunu, má smysl a proč to děláme.

Vy jste ani nežádal, vy už jste je prosil.
V tom jednom konkrétním případě se spíš jednalo o nedorozumění s tím, že oni měli vodu na podestě balkonu a stáli tam nazí, děti v plenkách a podobně, takže to byl jiný případ. Ale evidovali jsme několik případů, řekl bych do pár menších desítek, kdy lidé na těch místech setrvávali. Pro některé jsme se potom vraceli napodruhé, napotřetí, takže i takové případy se stávaly.

Co je na tom nejnáročnější? Jak dokážete lidi přesvědčit, když se odmítají vzdálit od domova?
Je to časová tíseň, protože hasič nemůže s každým člověkem řešit celou situaci od začátku, vysvětlovat mu, že jsou povodně, které trvají už pár dní, a že voda stoupá, bude stoupat a na nějakou dobu se nemůže vrátit domů. Velkou roli taky hrálo, jako v tom zmíněném videu, jestli se jednalo o mladého statného člověka. Když mi někdo takový řekne, že nikam nechce, tak vím, že se otrká, nějak to zvládne nebo, když to řeknu blbě, bude to muset vydržet. Pokud se jedná o děti, které to nemůžou ovlivnit, a jsou ovlivněné názorem rodiče, i když jeho názor často není úplně kvalitní tak, jak bychom potřebovali, nebo pochopení informací není úplně takové, jaké by mělo být, tak v tom případě je to náročné a hraje se tam, nechci říct o sekundy, ale špatně se to vysvětluje.

Pro vás to je určitě náročné, protože v tom videu jste zmiňoval, že jste už čtyři dny neviděl rodinu, skoro jste nespal.
Je to tak, ale nevztahoval bych to na sebe. V té chvíli to tak bylo, cítil jsem to tak, jak jsem to cítil, proto jsem to tak i řekl. Už jsem někde i zmiňoval, že bych rozhodně tu situaci neměnil, protože v rámci času se na to lidé dívají jinak. Předtím to podporovali, nyní už je to spíš, nechci říct hněv, ale spíš tu situaci berou negativně. Já jsem si ji v sobě rozebíral několikrát a i kdybych se do ní pětkrát vrátil, vždycky bych ji vyřešil stejně, jak jsem to udělal, a stojím si za tím.

Co pro vás na tomto zásahu bylo nejtěžší, nejsložitější?
Asi nevědomost těch lidí, protože pokud několik dní ignorujete to, co se děje v celém kraji, ne-li v celé republice, nedokážete vyhodnotit informace, které vám dávají ústavy typu ČHMÚ a podobně... Nemyslím informace, které se dočtete v bulvárních plátcích, ale pokud se podívám na reálné fotky a zjišťuju, že zmizely celé obce, nejsou silnice, je zničena infrastruktura, voda se ke mně přibližuje a já to nerespektuju... Pokud dojdu do fáze, že už v jiné městské části, když to vztáhnu na Přívoz, tak pro nás taková předvlna byla Nová Ves, a pokud lidé v Přívoze ignorují to, co se děje v Nové Vsi, a vědí, že je od vody dělí půl metru hráze, která už je na hranici svojí kapacity, a přesto hodlám setrvat, ani se na to nepřipravuju, tak s tím my nemůžeme bojovat. To jsou věci, které lidé mají možnost přijímat několik dní předem, mohou se na ně připravit. Hasičský záchranný sbor dělal edukační videa, jak se připravit na evakuaci, jak si připravit evakuační zavazadlo, jak postupovat, pokud už dojde k samotné záchraně člunem, jak to hasičům a všem co nejvíc ulehčit. Naše infrastruktura je připravená tak, aby evakuovaný člověk měl absolutně všechno. Největší diskomfort je věřit nám v tu chvíli, odjet s námi na chvilku na člunu, den a půl setrvat někde v zařízení, kde jsme lidem schopni poskytnout všechno, co potřebují. Můžou si nabít mobil, mají si kde zajít na záchod, mají se kde napít. Chápu, že to je vytažení z nějakého komfortu, že opouštějí domov, ale je těžké, když toto všechno lidé mají předem, nerespektují to a my to potom řešíme už v akutní fázi, kdy není čas. Kdybych to měl shrnout, tak je to nepřijímání informací nebo nedůvěra k nim.

V takových situacích, jako byly letošní povodně, se ale často ukáže i lidská solidarita a soudržnost. Jako hasiči, kteří jsou na místě, to máte z první ruky. Viděl nebo zažil jste tam něco, co vás, dejme tomu, dojalo?
Překvapilo mě například to, jaký přehled o sobě lidé mají. Když jsme jezdili s čluny a dělali jsme několik otoček s každým domem a každou rodinou, tak si dokázali vzpomenout, že například tamhle v domě bydlí starší pán. Oni o něj pečují, teď tam má vodu, tak nám řekli, abychom u něj zkusili zaklepat. To jsme udělali, zjistili jsme, že pán tam opravdu je, byl starší, potřeboval lékařskou pomoc. Objevilo se několik takových případů, kdy jsme si řekli, že ti lidé nejsou úplně lhostejní k tomu, kdo bydlí kolem. Asi to byly spíš takovéto situace, kdy jsem si říkal, že není úplně pravda, když se říká, že lidé mají klapky a starají se jen sami o sebe. Umí to být i hezké, lidé si umí všimnout a umí se o sebe vzájemně starat.

Medička

S čím jste se na Hlavním nádraží setkávali, jaké zdravotní potíže ti lidé měli?
Hodně se to vyvíjelo v čase, protože ze začátku, po vypuknutí konfliktu, přijížděli lidé i přímo z oblastí zasažených válkou. Často se objevovala zranění, ke kterým došlo při nějakém chaosu. Například si pamatuju na jednu paní, která spadla, dav ji natlačil mezi vagon a peron a ona propadla nohou dolů do té mezery. To jí způsobilo zlomeninu a nějaké odřeniny. I přes zranění se snažila dostat k manželovi a dceři, kteří tady v Praze bydlí, a s tímto zraněním jela co nejrychleji zpátky do České republiky. Podobná zranění jako oděrky a podvrknuté kotníky jsme měli hodně ze začátku, kdy ještě byl takový, řekněme akutní chaos. Potom, když v průběhu rozvíjejícího se konfliktu přijížděli lidé i z oblastí, které ještě nebyly zasažené válkou, ale chtěli se dostat do bezpečí, jsme řešili spíš dekompenzace chronických onemocnění, nebo naopak akutní onemocnění jako nachlazení, onemocnění trávicího traktu a podobně, běžné infekce, se kterými se setkáváme normálně. Často to připomínalo práci, kterou dělá zdravotník na dětském táboře. Někdy to naopak byl oříšek, protože bylo náročné orientovat se v tom, jak můžete pomoct chronicky nemocnému člověku, jenž potřebuje akutně léky, které si nemůže vyzvednout ve své rodné zemi, zároveň nemá pojištění a například nebude zůstávat v České republice. Orientovat se nějak v legislativě kolem toho a v tom, jak nejvíc takovému člověku pomoct a zároveň ho finančně nezruinovat, bylo těžké a dlouho jsme se v tom učili chodit.

Jak to fungovalo v praxi? Zajímá mě, kolik vás, mediků, tam bylo, kolik času jste tam trávili.
Hned od začátku jsme nastavili čtyřiadvacetihodinovou službu a prvních pár dní jsme tam byli ve třech nebo čtyřech. Různě to fluktuovalo podle toho, kdo přišel, kdo zrovna měl čas. Potom, když jsme tomu dali nějakou formu, jsme fungovali v pěti až šesti lidech, kdy bylo vždycky potřeba, aby tam byli starší studenti, tedy ze 4. až 6. ročníku, pak mladší studenti, 1. až 3. ročník, a vždycky jsme potřebovali překladatele. Takto jsme fungovali několik měsíců, než se to převedlo do pomoci ve stanových městečkách.

Představuju si správně, že provoz byl nárazový, když to tak řeknu? Zkrátka přijel vlak plný lidí, kteří potřebovali pomoct, a najednou se vám tam navalily davy, ale pak jste třeba několik hodin neměli co dělat. Nebo to bylo jinak?
Bylo to přesně tak. Byli jsme v úzké spolupráci s vedením Správy železnic a s velitelem hasičů, který měl na místě na starosti všechny dobrovolníky a své zaměstnance. Pravidelně jsme měli hlášení ráno a večer, kdy jsme si na štábu řekli, jak budou přijíždět vlaky. Znali jsme dobu příjezdů a pružně jsme komunikovali prostřednictvím telefonů i osobně jsme si říkali, jestli má nějaký vlak zpoždění, nebo ne. Když byl čas, tak jsme vždycky vyslali skupinku, která šla hlídkovat přímo k vlaku a hlásit ukrajinsky nebo rusky, že tady je medicínská pomoc a kdo ji potřebuje, ať přijde do ošetřovny, která byla ze začátku v druhém patře. Když byl někdo imobilní, tak nám hasiči museli pacienta složitě dopravit nahoru. Potom jsme se přesunuli vedle Fantovy kavárny do prostoru, kde už jsme měli větší soukromí. Ty prostory nebyly tak pěkné, protože to bylo stanoviště, ale pacienti tam měli větší soukromí a my jsme se víc mohli soustředit na práci.

Překvapilo vás tehdy, že jste byla první, kdo s nápadem ošetřovny na Hlavním nádraží přišel a chtěl s tou situací něco dělat? Čekala jste, že se o to postará stát nebo nějaká velká nemocnice?
Bylo to zajímavé, protože jsem vůbec nejela na nádraží s představou, že tam založím ošetřovnu. My jsme tam ve třech přivezli nějakou materiální pomoc a mysleli jsme si, že se jenom otočíme, zeptáme se, co je ještě potřeba, seženeme zbytek a půjdeme zase dělat nějaký jiný projekt nebo pomáhat někam jinam. To, že tam není žádná zdravotnická pomoc, bylo velké překvapení. Co jsem pochopila z toho, co nám říkali, bylo, že na starosti to měl mít Český červený kříž, který ale pomáhal v Kongresovém centru, a vznikla tam personální krize. Tím, že jsme tam byli už asi v pěti medicích, když nám přišla tato informace, tak jsme si řekli, že dáme dohromady nějaké léky a chvíli tam počkáme, než to Český červený kříž bude schopný pokrýt sám. Nicméně bylo nás hodně schopných a ochotných dobrovolníků a nakonec to skončilo tak, že jsme založili ošetřovnu samostatně, nezávisle na čemkoliv jiném, právě z důvodu personální krize. Příjemně mě ale překvapilo, jak na tom místě i přes absenci celkového plánu, jak tu situaci řešit, byla velká vůle ze strany jednotlivců vyřešit to tak, aby to co nejméně ochromilo provoz na Hlavním nádraží a aby se co nejvíce lidem pomohlo situaci nějak ulehčit.

Co vám to dalo do života?
Nejvíc mi to asi dalo naději, že lidem není situace kolem nás jedno. Zvlášť po covidové době jsem byla trochu vyhořelá a myslela jsem si, že spoustě lidem je jedno, co se děje jejich sousedům nebo obecně, co se děje občanům v České republice a kousek za našimi hranicemi. A jak už to u Čechů bývá, tak se zvedla obrovská vlna solidarity a spousta lidí upozadilo samo sebe, aby pomohli ostatním lidem. To je jedna věc, kterou mi to dalo, takovou naději v lidskost, tak bych to asi nejlíp pojmenovala.

Paralympionička

Co je víc: světový rekord, nebo medaile?
Pro mě je nejvíc medaile a paralympijský rekord, protože přece jenom ten světový se dá udělat na jakémkoliv mezinárodním závodě, ale paralympijský jenom jednou za čtyři roky. A když si člověk vezme stres, jaký prožívá na paralympiádě, tak o to víc si toho člověka váží.

Sportovala jste i před nehodou, kterou jste měla, kdy jste uklouzla na schodech a přerušila si míchu v několika místech, jestli se nepletu. Hrála jste florbal. Dá se říct, že právě toto zranění vás nakonec nasměrovalo k lukostřelbě, ve které jste velmi úspěšná? Dá se říct, že jste za to svým způsobem i vděčná?
Vždycky říkám, že všechno, co se stane, má nějaký smysl. Osud pro mě měl připravenou jinou výzvu a jsem doteď šťastná, že jsem potkala v centru Paraple Davida Drahonínského a že se mě zeptala, jestli nechci vyzkoušet lukostřelbu. Ale nikdy bych nečekala, že se dostanu až tam, kam jsem se dostala. Je to zásluha nejenom moje, ale i lidí okolo mě, kteří mě podporují, protože sama bych to nezvládla. Tím, že jsem kvadruplegik, to znamená, že mám poškození nejen dolních, ale i horních končetin, tak jsem závislá na asistenci. Takže bez lidí okolo by to nešlo.

Co pro vás v životě znamená lukostřelba nebo obecně sport? Dokážete si představit, že byste ho neměla?
Teď už si to v žádném případě nedokážu představit, protože pro mě je sport svoboda, volnost. Lukostřelba je trošku specifická v tom, že není náročná jen fyzicky, ale i psychicky. Člověk u toho musí vypnout myšlenky a najednou nepřemýšlí nad tím, že musí udělat plno dalších věcí, zařídit to a tamto. Ne. Soustředí se jenom na sport a na to krásné, na to, co chce. Vypnete myšlenky běžného života a to se mi moc líbí, to na lukostřelbě miluji. Už bych bez ní nemohla být.

Jak často trénujete?
Snažím se každý den. Tím, že mám i lukostřelecký trenažér, můžu střílet i doma, takže se snažím střílet každý den.

To, co jste zmiňovala, co pro vás sport v životě znamená, je to něco, co se snažíte předat i lidem s podobným osudem, jako potkal vás? Narážím na to, že se angažujete v projektu PARA(RE)START, který se zaměřuje, jak jsem si přečetla, na aktivaci lidí po úrazu pomocí sportu.
Je to tak. Snažím se ukázat sport i ostatním, jak handicapovaným, tak nehandicapovaným lidem. PARA(RE)START vznikl na podporu lidí v rehabilitačním ústavu, protože když se vám stane úraz, tak hledáte cestu, kam jít. A zjistila jsem, že mojí cestou byl právě sport. Myslím si, že to nebyla a nebude jenom moje cesta, ale že je možnost ji ukázat dalším handicapovaným. Proto vznikl projekt PARA(RE)START, abychom ukázali ty sporty, aby lidé věděli, že to není jenom o tom, že se člověk musí stresovat tím, jestli dokáže zařídit domácnost, postarat se o rodinu, ale že může i s rodinou například sportovat. Není to jenom o tom vrcholově sportovat, ale ukázat si, že je tam volnost, svoboda. Řeknu si, že chci sportovat, a můžu jít dělat sport, byť mám nejtěžší handicap, můžu si jít zahrát boču s dětmi, jít si zalyžovat, můžu asistovat u lyžování a podobně. Je to o tom ukázat všechny tyto sport a ať si děti i dospělí vyberou, zdali chtějí, aby sport patřil i do jejich života.

Jak přesně pomoc v projektu vypadá? Co přesně děláte?
Jezdíme po rehabilitačních ústavech v rámci projektu PARA(RE)START a ukazujeme některé sporty jako lukostřelbu, atletiku, handbike a další, aby si je lidé vyzkoušeli čistě s námi, sportovci. Je totiž plno tříd a ne každý se v tom umí orientovat. Při lukostřelbě vidím jejich handicap, podle toho jim dám druh luku a zkusí si vystřelit. Měla jsem plno kvadruplegiků, kteří si neuvědomovali, ani netušili, že si dokážou vystřelit z luku se svým handicapem. Byli nadšení a v tu chvíli i sami pro sebe viděli v duchu, že to není tak hrozné, že se s tím dá žít a můžou i sportovat.

Není to pro vás i trochu psychicky náročné vidět lidi po úrazu, jak se vyrovnávají se svojí novou realitou? Sama jste to zažila, tak jak zvládáte tuto stránku věci?
Tím, že jsem si to prožila sama, v tom naopak vidím sebe a jsem ráda, že jim můžu ukázat tento sport, protože mi to moc pomohlo. Doufám, že to i některým jiným pomůže, nejenom lukostřelba, ale jakýkoliv sport, aby se nezavřeli do svých ulit a viděli, že se dá žít. Když byl člověk nadšený sportovec a zjišťuje, že je na vozíčku, tak nevidí sám od sebe možnost, že by mohl dál sportovat. To je smysl PARA(RE)STARTU, ukázat jim, že život nekončí úrazem, ale že může jít dál.

Vrátím se k vašim úspěchům, protože jste několikanásobná paralympijská medailistka, držitelka světového rekordu. Uvědomujete si, že jste určitě i vzorem pro další handicapované, možná nejenom handicapované sportovce? Poradila byste jim něco?
Každému bych řekla, že člověk může mít jakékoliv sny a je jenom na něm, pokud si za nimi půjde. A teď nemyslím jen handicapované, ale kohokoliv. Nestačí snít, ale chce to i pro to něco udělat. Každý má právo na sen, ale každý má taky právo si ho splnit. A byť to člověku připadá strašně nereálné, tak to jde. Jde všechno, jenom jsou k tomu někdy velké překážky nebo okliky, křižovatky. Ale za vším tím se skrývá píle, a když ji člověk má a jde si za svým snem, tak se mu splní.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, facebookový profil HZS Moravskoslezského kraje, youtubový kanál HZS Moravskoslezského kraje, Paralympic Games.