Začalo to trochu rozpačitě. Nový televizní formát a zdánlivě „zase jen další reality show“ příliš rozruchu nevzbudila – ani mezi účastníky, které produkce musela kvůli chabému zájmu na castinzích hledat i po svých známých.

„Myslela jsem si, že se to bude vysílat někdy v jedenáct večer a nikdo na to nebude koukat,“ přiznává pochybnosti Sarah, jedna z finalistek soutěže. „Když to začínalo, nemělo to tak velký poprask. Byla to taková reakce jako, no jo, dobrý, zase něco natočili,“ vzpomíná v rozhovoru pro Radio Wave.

Zpětně to působí až komicky. Máme za sebou totiž nedělní finále, které kromě televizních a počítačových obrazovek mohli sledovat diváci také na velkých plátnech ve 22 zoufale vyprodaných kinosálech v Česku. Zájem o vstupenky byl prý dokonce tak enormní, že na pár hodin vyřadil z provozu i rezervační systém kina.

Chtělo by se říct, že se to dalo čekat a že počáteční vlažnost ze strany veřejnosti byl jen obrazný klid před bouří. To bychom ale museli předstírat, že u nás nikdy žádný v zahraničí úspěšný formát nepohořel a nepropadl. A ačkoli by se to hodilo tematicky, není tu důvod lhát.

Faktem zůstává, že si Zrádci ze zahraničí přivezli pověst megahitu. Jen britská verze, která je k vidění na streamovací platformě Primy, má na svém kontě dvě televizní ceny BAFTA. To se přitom v oceňování ještě nedostalo na její druhou, i díky zvoleným zrádcům v mnohém památnější sezonu.

Princip hry je celkem prostý – a bude povědomý každému, kdo někdy seděl s přáteli v kruhu, zatímco se na pokyn vypravěče ukládalo městečko Palermo ke spánku.

Na odlehlé a lehce morbidní místo (ideálně hrad) se zavře zhruba dvacítka soutěžících (ideálně sobě neznámí jedinci). Postaví se před ně hromádka zlata a vysvětlí se jim, že pokud se jí chtějí na konci hry zmocnit, budou muset za každou cenu obhájit své zájmy. A vytrvat v té snaze necelé dva týdny.

Tři z nich (nejčastěji) dostanou roli zrádců. To znamená, že se každý večer za světla louče a svíček potají sejdou, dramaticky ze sebe shodí kápi svého zlosynského pláště a společně se dohodnou, koho z hráčů zavraždí – tedy vyřadí ze hry.

Ti zbylí, kterým připadne role věrných, vůči nim musí obstát. Ať už tím, že jejich podvratnou činnost ukončí hlasováním o vyhnanství během každodenního zasedání u kulatého stolu, nebo tím, že jejich identitu odhalí dřív, než jim zrádci ve finále vyfouknou všechny peníze.

Důležité je nepodlehnout iluzi o tom, že jste před intenzivními – a díky fyzicky i mentálně náročným misím také velmi vyčerpávajícími – dvěma týdny společného soužití všichni nepřišli se stejným cílem: vyhrát hru.

Princip uzavřených míst, kde se buďto máte do sebe zamilovat, nebo se vzájemně pobít, dokud nezůstane jen hrstka vítězů, je základní kámen v psychologii reality show. Zrádci v tomto ohledu ale daleko více připomínají sociální pokus hraničící se stanfordským vězeňským experimentem. 

Nehraje se tu na sympatie diváků, kteří vám z domova posílají hlasy, a rozhodují tak o vašem osudu. Lež a manipulace se aktivně podporují a jsou také tím, co vám na konci zajistí obdiv.

Proto proslovy o vítězství pravdy a lásky vyznívají úsměvně – a jako nepochopení hry. Stejně tak i pasování se do role udatného rytíře, co ochraňuje nevinné ženy (a to teda i mimo kontext televizní soutěže). Není to totiž morální jednání, co vám jako věrným vynese uznání, ale to, že dokážete poznat slabou strategii zrádců. 

Cesta ze zapomnění

Bez dobrého obsazení to nemůže fungovat. A čeští tvůrci by si měli gratulovat, že se jim podařilo najít schopnou hráčku, která té hradní partii dominovala od samého začátku. (Podle jejího jména by se klidně mohla ze šachové překřtít na šáchovou.)

Je jasné, že si bude pro příště potřeba zvolit jinou strategii. Nicole ovšem nasadila laťku, ke které se bude v dalších sériích Zrádců obtížně přibližovat. Ukázala totiž, co je pro přesvědčivou roli nutné obětovat – a odbarvenými vlasy, jednou v kombinaci s hlubokým výstřihem, jindy zase s bezelstným výrazem schovaným za brýlemi, to teprve začíná. 

Nicole byla od začátku výraznou postavou hry. Zatímco věrní komentovali její „andělskou auru“, druhý z původní trojice zrádců ji označoval za jejich ředitelku. Pro diváky jí tak bylo snadné buďto fandit, nebo přát neúspěch.

Podstatné je, že ta emoce byla dostatečně silná, aby prosákla do společenské debaty. Bez toho totiž v době streamovacích platforem, přetlaku nabídky a průtokového „bingeovacího“ (tj. naráz konzumovatelného, a tím pádem také snáze zapomenutelného) obsahu nemáte šanci. Ani s dobrou show.

Režisér Markus Krug a moderátor Vojtěch Kotek – toho času stylizovaný do hradního pána, co nikdy nesundá mírný úšklebek – si toho byli dobře vědomi. Každou z dvanácti epizod tak dopodrobna a v sympaticky (sebe)kritickém rozpoložení rozebírali v přidruženém podcastu. Zvali si k mikrofonu vypadnuvší soutěžící a aktivně řešili vývoj hry s fanoušky na sociální platformě Discord.

Samozřejmě že si jako tvůrce musíte mnout ruce, když vám jeden z hráčů začne na kameru horlivě prohlašovat, že pokud se se svou velmi zbrklou teorií plete, tak po konci natáčení napíše knihu o tom, jak se zmýlil na Křivoklátě. Dnes jste ale ještě šťastnější, když se z toho okamžiku stane hojně sdílené internetové meme.

Jedním z velkých úspěchů českých Zrádců tak není, že přilákal k obrazovkám diváky, ale že se mu podařilo vytvořit opravdu loajální a početný fandom. Hraná tvorba může závidět.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít