Na začátku, tedy konkrétně v roce 1920, byl Spejbl. Loutka podivínského pána s pleškou, černým frakem a vykulenýma očima bavila publikum po boku oblíbeného Kašpárka. O šest let později se pak dočkala své zmenšené kopie. Klučičí postavička s chomáčem blonďatých vlasů a ještě vykulenějšíma očima dostala jméno Hurvínek.

V průběhu života této diváky milované dvojice otce a syna se řada věcí měnila. Spejbl postupně nabýval na autoritě a Hurvínek darebáčtěl, přibyly vedlejší postavy Máničky, paní Kateřiny a psa Žeryka. Všechny dramaturgické změny ale pokaždé přežil generační spor, které hlavní postavy mají představovat.

Nový animovaný snímek Hurvínek a kouzelné muzeum je stejnou měrou výsledkem osmiletého kreativního snažení českých tvůrci a zahraničních koproducentů jako nezlomné touhy producentů přizpůsobit literární postavy, jejichž hodnota vychází v současné době hlavně z jakési národní nostalgie, zahraničním divákům.

Hurvínek, jehož oči působí ve 3D animaci obzvlášť vypoukle, tak teď místo dřeváků obul conversky, jeho kraťasy s kšandami už méně připomínají německé lederhosen a svého „taťuldu“ nezlobí skopičinami, ale pařením počítačových her dlouho do noci. 

Mainstreamový tlak se však bezesporu nejhůře podepsal na chytrolínce Máničce, které podle tvůrců už „táhne na pubertu“, a tak se na ní na jednom z plakátů k filmu pořádně vyřádili. Ve vyzývavé pózy á la Lara Croft tam stojí u Hurvínka, šaty jí sotva zakrývají zadek, přičemž má k pasu a stehnům – opět ve stylu Lary Croft – přidělaná svá „dívčí náčiní“: hřeben, zrcátko a flakonek parfému.

Zbytečnost této stereotypní a přehnaně sexualizované charakterizace ovšem pouze předesílá tón, v jakém se celý dobrodružný příběh bude odvíjet. Když totiž v jakési sebeuvědomělé dějové lince obživnou loutky v místním muzeu, jsou to mužské postavy, které začnou konat. Ženským postavám pak zbyde, aby se podivovaly a s talířem plným skladkostí mužským postavám říkaly: „To zvládnete, jste přece muž.“

Těžko říct, co tým scénáristů ty údajné tři roky dělal, když zápletka filmu skoro doslova kopíruje podstatu trilogie Noc v muzeu – pokud si tedy odmyslíte potenciální výchovný charakter americké verze. Hurvínek ukazuje maximálně to, že když nebudete poslouchat rodiče dostatečně dlouho, na konci dne se možná svezete na drakovi.

Na animaci je pak poznat, že vznikala za stísněných podmínek a na základě požadavků několika stran. Že pětice ústředních postav vypadá jinak, se dá ještě poměrně jednoduše zkousnout. Pak si ale divák všimne, že jsou figury některých postav identické nebo třeba že Hurvínek s Máničkou otvírají pusu jinak, než jak je Martin Klásek s Helenou Štáchovou namlouvají. Spolu s místy zvláštními dialogy to navíc vyvolává pocit, že scénář nevznikal původně v češtině.

Nakonec pochopitelně o úspěchu Hurvínka a kouzelného muzea rozhodnou až děti. Ty sice na originalitě a tradici bazírovat nebudou, vůči někomu, kdo je nedokáže rozesmát, ale budou nemilosrdní. A pokud byl hrobově tichý sál na předpremiéře nějakým znamením, tak tvůrce mobilní hurvínkovská aplikace nezachrání.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít