Tři herečky, jeden festival a spousta očekávaní, která se ale jen těžko naplňují. Šimon Holý natočil nízkorozpočtový film Hello, Welcome během několika dní na loňském karlovarském festivalu.

Premiéry Pavla Sladkého Karlovy Vary 18:11 6. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Adéla, Ema a Soňa vyrážejí na festival v Karlových Varech. Adéla tam má totiž premiéru filmu, ve kterém hraje jednu z hlavních rolí. Anotace tohoto díla nicméně mluví o stárnoucích mužích, na promo materiálech Adéla není vidět a sama herečka ho ještě – na rozdíl o novinářky, se kterou se setká – neviděla. Je tedy otázkou, jak velký kariérní úspěch to pro ni bude.

Adéla je nicméně rozhodnutá „hlavně být vidět“, což je podle ní předpokladem úspěchu. Festival tedy pojímá hlavně jako příležitost k častým a bujarým stories na Instagramu. Chce být „příjemná, milá a vděčná“ na všechny zainteresované zkušenější kolegy, aby si kariéru nekazila coby problémová. 

Filmový Zahradníkův rok uvízl mezi bonmoty Karla Čapka, komedií o bezpráví a zahradní lyrikou

Číst článek

Kamarádky a kolegyně Adélu doprovázejí jako její podpora. Ema je ze své herecké kariéry, která se ne a ne odpíchnout od mizerného seriálu a minima filmových příležitostí k nějakému výraznějšímu počinu, zklamaná. Soňa se cítí nedoceněná a působí až odevzdaně, případně vyhořele.

Filmy Adélu, Soňu a Emu moc nezajímají. Řeší jen samy sebe a svoji seberealizaci. Všechny si různým způsobem kladou otázku, jestli pro ně herectví má vůbec ještě smysl.

Nový film Šimona Holého otevírá sekvence z castingových nahrávek na hlavní roli ve fiktivním filmu Deníky jedné lásky. Název jako by naznačoval, že půjde (přinejlepším!) o český mainstreamový průměr, ale kariérní příležitosti a potenciální (pseudo)romantické divácké hity je prostě třeba lovit. 

Herečky Tereza Dočkalová, Natálie Řehořová nebo Agáta Kryštůfková v castingu vystupují pod svými jmény, mezi ně jsou pak vklíněné i Ema, Soňa a Adéla. Jména upomínají na jejich představitelky Elišku Soukupovou, Saru Venclovskou a Alenu Dolákovou.

Šimon Holý a jeho tvůrčí tým tedy od začátku rozehrávají hru na autenticitu. To je ošidná kategorie, kterou si můžeme vykládat různě. Například jako věrohodnost, (dokumentární) pravdivost nebo pociťovanou osobní intenzitu.

Hlavní představitelky každopádně nehrají samy sebe, jde o fikci. Filmem ale prostupuje sdílený tvůrčí pocit „nejsme už úplně na začátku, proč tedy pořád přešlapujeme na místě a čekáme, že něco bude fungovat už samo od sebe“. Nikdo na třicátnice a třicátníky nečeká. I titulní „hello, welcome“ je přivítání čistě ironické.

Nejde o analytickou sondu do českého filmového průmyslu ani intenzivní osobní výpověď, která by říkala něco, co by opravdu bolelo. Snímek je nahořklou indie komedií, která ráda prodlévá se svými postavami a sleduje jejich intimitu – sny, zklamání, trapasy i nejistoty. S nadějí v to, že přátelství přežije kariérní soupeření, nástrahy filmového byznysu, nejistou ekonomickou situaci a jiné výzvy.

Holý jako by rád prodléval v blízkosti svých hrdinek i na úkor vyprávění. Například Ema opakovaně předstírá, že bez problému vynechá festivalovou party, aby se pak o samotě užírala.

Její „já jsem v pohodě bez toho“ anebo „já se projdu a půjdu asi radši spát“ vyznívá po první půlhodině filmu repetitivně. Že to není pravda, totiž vidíme okamžitě a je příliš velká herecká výzva ztvárnit takové situace s různými odstíny.

Komediální potenciál scén jako je setkání hereček s kamioňákem nebo maminkou náhodné známosti ale Holý tlumí nebo rozmělňuje dialogovou pointu.

Je to problém proto, že film má v zásadě epizodickou strukturu, ve které se nachází například setkání s novinářkou (Jana Plodková), setkání s producentem (Tomasz Wiński, který se pohybuje na hraně parodie) a režisérkou (Tereza Vejvodová). Lepší pointa by mnoha situacím dodala nadhled a šmrnc i bez další návaznosti v ději.

Všechny tři dosavadní filmy Šimona Holého vznikly v nízkorozpočtových podmínkách, navíc se stálým tvůrčím štábem, do kterého patří i Soukupová, Doláková a Venclovská. Holý sám filmům Zrcadla ve tmě a A pak přišla láska… nachází společného tematického jmenovatele: ženy na prahu životní změny.

To znamená, že k výrazným změnám v životech hrdinek nedochází, že jde o filmy „vpředvečer“, s cílem pojmenovat křehký pocit (možné) slepé uličky. I když v Hello, Welcome sledujeme několik signálů možných změn, dokonce i úspěchů a obratů k lepšímu, nenaplněných očekávání a nejistot převládá.

26:12

Smích je znakem člověka, říká herečka Tomicová. Ve filmu hraje ženu s celoživotním deficitem lásky

Číst článek

Leccos z toho dokáže Holý efektivně vyjádřit, například díky snímání Jany Hojdové, jejíž kamera se vyznačuje empatickým odstupem a v Hello, Welcome zaujme hlavně v hotelových interiérech. Filmům ale schází další scenáristický krok. Rozhodnutí, událost nebo dramatická „katastrofa“. Anebo hlubší ponor do psychologie postav, případně intenzivnější vhled do prekarizované profese.

Potenciál by na to v Hello, Welcome byl, Holý ale sleduje spíš útěšlivější linii přátelství a solidarity. Zajímá ho soudržnost trojky hlavních hrdinek navzdory hořkostem života. Herečky jsou dost zkušené na to, aby samy sobě zahrály přátelství. Dokážou ale opravdovými přítelkyněmi být?  

Vhled do života tří mladých hereček je v Hello, Welcome rozhodně upřímný a sledujeme je s pochopením. Bez scénáře s větším dramatickým vývojem postav a přesahem z filmařské bubliny ale novinka těžko oslovuje publikum nějak zvlášť intenzivně.

Snímek Hello, Welcome měl premiéru na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Česká kina ho hrají od 8. srpna 2024.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít