Filmový Zahradníkův rok uvízl mezi bonmoty Karla Čapka, komedií o bezpráví a zahradní lyrikou
Málomluvného zahradníka v novém snímku režiséra a scenáristy Jiřího Havelky terorizuje bezostyšný podnikatel, který si koupil sousední ruinu zámku. Co k tomu může říct Karel Čapek?
Zahradníkův rok se inspiroval jednak stejnojmennou knihou Čapkových fejetonů, jednak skutečným případem ze začátku tohoto tisíciletí. Ruský podnikatel Zacharov se tehdy rozhodl bezohledně ničit svého souseda, zahradníka Reného Mandyse, který mu odmítl odprodat dům a pozemek.
Film následuje vývoj událostí poměrně věrně a využívá i některé konkrétní vizuální detaily reálného případu. Podnikatele nicméně neuvidíme.
Jím najatá bezpečnostní agentura ale blokuje zahradníkovu příjezdovou cestu, obec bezmocně krčí rameny, policie nedokáže vymoct dodržování zákonů a podnikatelovi lidé cynicky stupňují útoky na majetek, a pak i na samotného zahradníka.
Od Vlastníků k zahradníkovi
Divadelní a filmový herec a režisér Jiří Havelka dříve natočil podle úspěšné inscenace divadla Vosto5 Vlastníky. Ti se stali diváckým hitem i jedním z kritik oceňovaných debutů roku 2019.
Situační očistec s bábovkou. Při sledování Havelkova snímku Vlastníci mrazí i při smíchu
Číst článek
Během covidového lockdownu pak vytvořil působivého a originálního Očitého svědka, dokumentární divadlo transformované do filmové podoby. Vyprávěl v něm o brutálních událostech z konce druhé světové války roku 1945. Poté přišla v roce 2022 výrazně slabší, v mnoha ohledech selhávající vlaková fraška Mimořádná událost.
Novinka Zahradníkův rok komedie není, i když to tedy kampaň produkční a distribuční společnosti Donart plakátem s Oldřichem Kaiserem v zájmu vyšší návštěvnosti usilovně předstírá.
Přesto má novinka s předcházejícími tituly leccos společného. A to je zájem o skupinový společenský portrét politiky vzájemného soužití. Sdružení vlastníků bytů, skupina vlakových cestujících, majitelé sousedních pozemků, ale nakonec i výpověď o poválečném masakru nevinných civilistů, žen a dětí na Přerovsku – to všechno jsou příklady zdivočelé (ne)spolupráce a selhávající společenské organizace mimo obvyklá mocenská centra.
Hlavní postava Oldřicha Kaisera za celý film nepromluví. Z vývoje situací rozeznáváme, že komunikuje a odpovídá, ale mluvit ji neslyšíme. Obkličuje ji žiletkový drát, ale neodpovídá na teror násilím. S pozoruhodnou vnitřní silou, vyrovnaností, nikoli rezignovaností, se snaží domáhat spravedlnosti.
Určité kouzlo zemitého bělovlasého samorosta, žijícího v rytmu své zahrady beze slov, do značné míry ruší fakt, že vypravěč čte mimo obraz úryvky z Čapkova Zahradníkova roku právě hlasem známého Kaisera.
Krutá realita soukromého vlastnictví
Samotná Čapkova slova jako rámující doprovod dramatu ve mně také vyvolává pochybnosti. Tato fejetonová „knížka pro dobrou náladu“, jak ji v jedné z předmluv nazývá vnučka malíře a ilustrátora knihy Josefa Čapka, je plodem šťastných 20. let 20. století. Rozhodně nepatří mezi vrcholy literárního díla Karla Čapka, spíše je dnes nostalgickou vzpomínkou na jednu z někdejších nenáročných, ale jazykově vytříbených podob prvorepublikové žurnalistiky.
Jde také vlastně spíše o Zahrádkářův rok, než Zahradníkův. Texty stvořené z jemně ironických, ale laskavých bonmotů o volnočasovém a výslovně městském opečovávání květin vznikly z potěchy majitele vinohradské vily.
Bizár na trati. Havelkova Mimořádná událost staví konflikt na splašeném vlaku a vepřovém řízku
Číst článek
Havelka si z Čapka bere a interpretuje pasáž o soukromém vlastnictví, pár rytmizujících postřehů o zahradničení v průběhu roku a několik slovních špílců, jako je ten úvodní: „Čím větší neřád, tím víc se má k světu.“
Popravdě je to spíš bagatelizující než odlehčující způsob, jak se postavit k jádru dramatu, kterým je uzurpátorské chování někoho, kdo vystupuje z pozice moci.
Tragická bezmocnost úřadů, jež by měly člověka před podobnou svévolí chránit, je pak hlavním terčem satiry. Pointované dialogy pronášejí buď sekuriťák Štěpána Kozuba, policisté jako Tomáš Jeřábek anebo obecní právník Petra Lněničky.
Když se nad paralelami Čapkových fejetonů a Havelkova filmu zamýšlíme, víc věcí na nich nesedí významově, ani jako na poetické paralele nebo kontrastním prvku. Navíc podobnou „přidanou vrstvu“, paralelu současných zápasů a uměleckého díla z české minulosti, uplatnil Havelka už ve Vlastnících, navíc lépe.
Podstatná témata v nefunkčním tvaru
Výsledný film prostě působí dojmem, že se v něm v průběhu komplikovaného vývoje projektu možná sešlo příliš mnoho elementů, které se nepodařilo sjednotit.
Zahradníkův rok
tragikomedie
Česko, 2024, 103 min
Režie a scénář: Jiří Havelka
Hrají: Oldřich Kaiser, Dáša Vokatá, Štěpán Kozub, Michal Isteník, Alena Mihulová, Petr Lněnička
Je to totiž lyricky založený portrét přírodního cyklu zahrady a jejího zahradníka, zároveň ale i občansky angažované drama bezostyšného roztahování moci, také paradokumentární portrét skutečného případu bezpráví, neuhýbavé pozorování bizarnosti a krutosti, skoro až ve stylu rakouského režiséra Ulricha Seidla, snové pasáže, čapkovská fejetonistika i komediální pozorování společnosti, rozhozené nenadálou mocenskou situací.
Film obsahuje řadu podnětů k přemýšlení. Vycházejí už z podstaty přírodního běhu zahradnictví a absurdního mezilidského jednání, které je sice právně a formálně důsledné, ale nespravedlivé a nesmyslné. Jako by se tu Havelka jako vypravěč blížil své verzi havlovského rozporu mezi literou a duchem zákona, respektive obyčejného soužití, semletého v každodenních šarvátkách.
Tempo filmu je pomalé. I bez znalosti skutečného případu jde odhadnout, kam po většinu času směřuje. Provedení je v takovém případě vším. Zahradníkův rok vhodný tvar bohužel nenašel.
Zahradníkův rok měl premiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech. Česká kina ho hrají od 18. července 2024.
