Tokijské veřejné záchodky jsou architektonické skvosty. Německý režisér Wim Wenders chce žít v prostém smíření se životem. A pořád miluje Lou Reeda, Patti Smith, knihy a Japonsko – nebo spíš svoji představu o něm. To jsou některé z poznatků, které si můžeme odnést z jeho nového snímku Dokonalé dny.

Premiéry Pavla Sladkého Tokijská veřejná WC 18:21 28. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ztišený film, ve kterém se nespěchá a dost dlouho trvá, než vůbec někdo poprvé promluví. Poetický snímek o samotě, smířenosti a vyrovnanosti. O minulosti, která zasahuje do žité přítomnosti, prostoupené spokojeně přijímanou každodenní rutinou. Film se soundtrackem z rockových klasik, který je obdobou zenové zahrádky svého autora. Tak se jeví novinka slovutného německého režiséra Wima Wenderse.

Jeho hlavním hrdinou je pan Hirajama (Kódži Jakušo), toaletář veřejných záchodků japonského hlavního města. Svoji práci vykonává svědomitě, až oddaně. Před úsvitem vstává, sbalí matraci, vyčistí si zuby, vydává se na cestu svou dodávkou. Poslouchá staré kazety s rockovou hudbou Lou Reeda, Patti Smith a dalších časem prověřených legend. V antikvariátu nakupuje knihy.

Jeho světem, a to nejenom v tom, co konzumuje z kulturní produkce, je minulost. Jednotlivosti se každý den mění, ale životu vládne asketické opakování.

Wrestling je pýcha a prokletí patriarchální texaské rodiny ve filmu Železní bratři

Číst článek

Dnes 78etý Wenders natočil například Nebe nad Berlínem nebo Paříž, Texas. Jeho zlatým obdobím byla 70. až 90. léta 20. století, kdy kromě jmenovaných natočil i vlivné dokumenty jako například Buena Vista Social Club.

Dokumenty byly v jeho filmografii vždy přítomné, stejně jako komponované pocty tvůrčím osobnostem, jako byla fotografka Pina Bausch nebo například architekti a jejich díla jako v povídkových Katedrálách kultury, do kterých Wenders přispěl filmem o berlínské opeře.

Dalším příkladem je pak třeba Anselm o umělci Anselmu Kieferovi, který měl stejně jako Dokonalé dny premiéru vloni na festivalu v Cannes.

V linii hraných fikčních filmů ale jakoby Wendersovi v 90. letech došel dech. Částečně se ztrácel v experimentování s 3D formátem, který se třeba ve Vše bude v pořádku jevil dost zbytečný, a v žánrových introspekcích jako v Přestřelce v Palermu. Jeho snímky postrádaly vztah k současnému světu a potvrzovaly, že Wenders je víc schopný jako režisér vizuálního vidění a napojení se na inspirace krajiny, umění nebo architektury než scenárista vyprávějící silné příběhy.

S koncem covidové pandemie dostal Wenders pozvánku do Japonska, které má už dlouho rád, aby natočil dokument o architektuře veřejných toalet. V rušné čtvrti Šibuja si na nich totiž dali záležet a stvořili miniaturní architektonické skvosty. (Jména architektů a architektek dokonce najdete v závěrečných titulcích Dokonalých dní.)

Na místě se pak rozhodl natočit ne dokument, ale meditativně laděný hraný film. Vznikl za pouhých 16 dní.

Wendersův film samozřejmě není prvním, jehož hlavním hrdinou je uklízeč veřejných záchodků – stačí si vzpomenout na český Slávek The Shit islandského režiséra Hákonarsona. Bude ale dost možná první, který vzdává poctu důstojnosti tak opovrhované a „podřadné“, lidskou tělesností zaneřáděné profesi a prostoru.

I proto se Dokonalé dny dají velmi příjemně sledovat. Jako životní lekce a sen o naprosté vyrovnanosti s chybami, které jsme v životě udělali, a o mysli žijící jen přítomností.

Velkou otázkou je ale „japonskost“ snímku. Wenders ho napsal se svým japonským kolegou Takumou Takahašim, ale reálie v čele s hudbou a literaturou (William Faulkner a Patricia Highsmith) jsou importované ze Západu i předchozích Wendersových děl a inspirací. Celý koncept komorebi, pojmenovávající kouzlo okamžiku, kdy sluneční paprsky pronikají stromy, působí spíš jako pocta východnímu zenu než jako autentické dílo vycházející z takové kultury.

A některé události filmu zatěžuje falešný tón. Motivy bohatství v rodině, se kterou není Hirajama v kontaktu, smrtelné nemoci i snění, které rekapituluje každodenní zážitky podobně jako fotografie, jsou spíš produktem scenáristického kalkulu a zkratkou než zvnitřněným pozorováním reality.

Celá „meditace filmem“ pak působí o poznání levněji a účelověji. Ale můžeme se na to dívat jako na zprávu o režisérovi. Wenders se vztahuje k ideálům a inspiračním zdrojům od Jasudžira Ozu přes Patriciu Highsmith až po Lou Reeda. Stejně jako k mnišské oproštěnosti a všednodenní obyčejnosti, kterou jeho tvorba po několik dekád postrádala. Můžeme Dokonalé dny sledovat jako úmysl a lidskou touhu vydat se na další, jinou dráhu, pokud to bude možné.

Snímek Dokonalé dny měl v českých kinech premiéru 28. března 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít