Viktor Tauš natočil podle scénáře Davida Jařaba životní story silné, charismatické dívky z dětského domova 80. let v Československu. Film-explozi nápadů teď můžete vidět v českých kinech.

Premiéry Pavla Sladkého Dětský domov 11:06 27. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Amerikánka je snímek, který režisér a producent Viktor Tauš připravoval dlouhé roky. Formálně velmi výrazným, expresivním způsobem v něm vypráví o Emě, která vyrostla v dětském domově.

Tauš má velmi specifickou filmografii. Neúspěšný autobiografický debut Kanárek v roce 1999 pozastavil rozběh jeho kariéry. Na komerční, nostalgickou diváckou jistotu vsadil v roce 2008 se Sněženkami a machry po 25 letech. Producentský propad zažil s nevydařenou a absurdně ambiciózní trilogií Zahradnictví režírovanou Janem Hřebejkem.

Zasloužím si lásku? Film Až na věky osvobozuje hrdinku a publiku nabízí terapii vyprávěním

Číst článek

Koprodukoval filmy jako Rudý kapitán anebo Láska, soudruhu a prostor k realizaci svých výrazných formálních nápadů nalezl v televizní branži se seriály Modré stíny, Vodník a Zrádci. V nich jako by postupně přikládal pod kotel expresivních režijních řešení, když získával jistotu s tím, jak kritika i diváci jeho tvorbu ocenili, protože čím dál více vystupovala z detektivkářské televizní rutiny.

Amerikánka jako kdyby tuto etapu završovala. Námět, podle režisérových slov odvozený od osobních setkání, do podoby scénáře a také stejnojmenné knihy přetavil David Jařab. Tauš dal Amerikánce i několikerou divadelní podobu a inscenace také zaznamenával.

Scénická historie je na Amerikánce vidět. Působí po nemalou část stopáže jako divadelní „site-specific“ podívaná s nepřehlédnutelnou scénografií Jana Kadlece, nasnímanou tím nejdivočejším možným způsobem kameramanem Martinem Doubou.

Prostředí je tak intenzivně stylizované, že i využití kostelů nebo sportovišť v seriálu Zrádci jako lokací pro kriminální a kriminalistické dění bledne. Interiéry i exteriéry jsou nasnímané ve výrazném barevném klíči, například ve žluté, červené anebo modrobílé, což publiku aspoň částečně usnadňuje orientaci v ději.

Amerikánka navíc obsahuje obrovské množství filmových a kulturních referencí. Na westerny, holokaust, Stalloneho Rockyho, na typický „double dolly shot“, který proslavil amerického režiséra Spika Leeho, na filmový expresionismus, cirkus, stínové divadlo i domečky pro panenky.

To jsou jen některé z aluzí, které jsem zachytil na první zhlédnutí. Navrch film využívá dělený obraz anebo třeba imituje archivní dokumentární záběry.

Amerikánka je prostě kaleidoskop a expresivní výkřik. Během něj, jak praví fráze vytěžená i někdejší reklamou, nám před očima proběhne celý hrdinčin nelehký život.

„Tohle jsem taky já. Dívám se do další ze svých tváří,“ říká žena, kterou ve třech fázích života představují tři herečky: Pavla Beretová (v dospělosti), Julie Šoucová (v období dospívání) a Klára Kitto (v dětství). „Hezky pozdrav,“ říkali jí různí lidé a instituce, které jí zároveň často zkoušely zlomit vaz.

Co v kaleidoskopu zaniká, jsou některé souvislosti. Mladá hrdinka po umístění do dětského domova nemluví. Později začne. Proč a co je tím zlomovým momentem, ve filmu takřka úplně zanikne. Z knihy to vyrozumíme mnohem lépe. Ta také není vyprávěná lineárně, ale příběh ze syžetu plného časových skoků vyplývá dost jasně.

Podobně je to v Amerikánce s dospíváním a vztahy s dalšími dívkami v továrním kolektivu, který může působit jako praxe při studiu na učilišti, jako pasťák nebo problematické první zaměstnání.

Úloha postavy zahrané Václavem Neužilem nabízí patrně několik (protichůdných) výkladů. Jako kdyby film nabízel adaptaci předlohy, o které předpokládá, že ji diváctvo zná skoro tak dobře jako sám tvůrčí tým.

Tvůrci doprovázejí Amerikánku slovy obdivu o její inspirativní nezlomnosti. „Příběh o holce, kterou nedostali“, zní slogan filmu.

Zároveň jde ale o ženu (a je otázka, jestli to publikum dokáže během sledování vlastně úplně přesně rozpoznat), která v dospělosti sama své dítě nezvládla vychovávat a svěřila ho – za nemalého přispění vlastní matky – do dětského domova. Přímo do toho, ve kterém sama tolik trpěla.

Amerikánka tedy „prodloužila transgenerační trauma“. V tomto slova smyslu ji tedy naopak právě „dostali“. Při soustředění na expresivitu a nápaditost obrazů, které nás atakují, jako kdyby se vytrácely některé důležité významy.

Z filmu vystupují intenzivní momenty, jako je například emotivní monolog mladé Emy (a „té druhé“) v rozděleném obraze. Anebo výtvarně a scénograficky vytříbená epizoda s opatrovnickou rodinou v růžovém domečku, plném falešné péče a proklamované nové životní příležitosti.

Cenu Asociace českých kameramanů získali Douba za film Vodník a Smutný za Nabarvené ptáče

Číst článek

Výtečný scénický efekt nabízí i sekvence, ve které se vlaková stanice proměňuje v byt. Jindy ale herectví působí strnule nebo ochotnicky.

Oslabuje to intenzitu emotivního dopadu filmu. Jako celek se Amerikánka míjí i s univerzálnější srozumitelností. Vztah předrevoluční a porevoluční reality a význam roku 1989 nebude mezinárodně příliš zřejmý a málo se na něm v díle staví. Reference k holocaustu, evidentní ze stylizace dětského domova s okrouhlým nápisem nad vchodem na konci železničních kolejí, je dost problematická.

Tauš vrhl všechnu sílu do intenzivních obrazů a s nimi uspěl. Celek je ale spíš kaleidoskop ze života plného útrap. Klíčové podle filmu je, aby nás stejně jako Emu provázela naděje, byť by byla iluzorní.

Snímek Amerikánka měl v kinech premiéru 26. září 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít